Forbidden love

10. dubna 2013 v 22:31 | Zoette |  moje jednorázovky
Heh dálší příběh:D ale není nic moc. No posuďte sami :) předem se omlouvám za chyby, jestli nějaké najdete. :(



Stál a čekal na ní na stejném místě jako vždy. Díval se do pouliční lampy, která osvěcovala jejich lavičku. Dlouho nepřicházela. Začínal mít strach. Že by jí přistihly? Jejich láska byla, zakázaná.
vítr mu rozcuchával vlasy. Zavřel oči. "Prosím" zašeptal do vánku, jako by jí to měl donést. Moc dlouho čekat nemohl, za chvíli se její rodiče vrátí a on bude muset do práce. " Deset minut" řekla a odešla do jiné místnosti. To jí viděl naposledy. Určitě ji chytili, jak se snaží dostat ven. Doufal, že se jen někde zdržela. Už mají jen pár minut na sebe. Jen oni dva. Tak moc ji chtěl zase držet v náručí. Hrozně ho štvalo, že jindy nemůže. Jejich láska byla zakázaná.
Dlouho se neukazovala a tak odešel zpátky do domu. Její rodina se brzy vrátí a on musí být na místě. Byl smutný. Tak moc chtěl ochutnat po dlouhých mukách, kde se musel dívat, jak jeho lásku nabízej někomu jinému. Neměl by o ni stát. S ním si zkazí jedině život. Věděl to, ale i tak doufal v zázrak. Proč je jejich láska tak zakázaná?
Stál u dveří a čekal, než vejdou dovnitř. Sebral své paní kabát a pověsil ho na věšák. Pán domů se na něj vřele usmál. Měl ho rád. Skoro ho vychoval. Byl pro něj jako otcem. Nebýt jeho je někde na ulici. Kdyby jen mu dovolil to, co po něm chtěl. Ale dokázal by mu dát svoji dceru? Ubohému sluhovi?
Když vešla do dveří, srdce se mu zastavilo. Plakala. Dívali si vzájemně do očí a oba se chtěli toho druhého dotknout. Měl chuť se na všechno vykašlat. Chytit jí do náručí a utěšovat jí. Ale kdyby to udělal, vyhodili by ho a on by ji už nikdy neviděl. Věděl, že se smí jen dívat. Doufat v nemožné. Tolik ji miloval. Její modročerné vlasy. Bílé oči. Její plachý úsměvy.
Podívala se spěšně na zem, když kolem něj procházela. Kdyby jen její otec měl pochopení. Chápal by lásku mezi dědičkou a sluhou? Bylo jí jedno, že ji vydědí. Tolikrát přemýšlela o útěku, ale oni by ji jen tak nenechali. Kdyby ji načapali, už by ho nikdy neviděla. "Naše láska je zakázaná" zašeptala si v duchu.
Lehla si do postele a vzpomínala na poslední večer, jak ji držel v náručí. Jejich polibek cítila ještě na rtech. Tak moc ho chtěla znova políbit. Tentokrát nemůže. Musí zapomenout. Musí si vzít jiného. Takového kdo bude mít stejné postavení jako ona. Ale ona chtěla svého sluhu. Toho milovala. Toho si přála. Po něm toužila ne po někom jiném. "Naruto" zvykla do ticha. Její sny o jejich společném životě v dnešním dne někdo rozbil jako vázu, která se nedá už slepit. Jediné východisko je, že utečou. Ale bude mít tu šanci? Neji ji minule malém nachytal. Kdyby ji uviděli s Narutem nejspíš by ho zabili. To radši bude nešťastná, než aby umřel.
Celou noc nemohl usnout. Pořád viděl před očima plačící Hinatu. Chtěl vědět, co se jí stalo. Bolelo ho u srdce, když ji nacházel v tomto stavu a nemohl se ji ani, dotknout.
Obrátil se na bok. Proč tak plakala? Proč nepřišla? Potřeboval to vědět a tak vstal z postele a odešel z pokoje. Přešel křídlo pro služebnictvo a vydal se do jejího pokoje. Celou cestu šel potichu, jak nejvíc to šlo. Kdyby viděli, kam jde. Vyhodili by ho. Tam nemá co dělat. Chytl za kliku od jejich dveří. Byli zamčené. Od kdy se zamyká? Nikdy se nezamykala. Zlehka zaťukal, ale nikdo se neozýval. Rozhodl se teda se vrátit a nějak tu noc přečkat.
Ráno stál s tácem a konvicí v jídelně. Členové klanu se pomalu dostávali na snídani. Doufal že přijde. Potřeboval ji vidět. Vědět že je v pořádku. Pořád mu nešlo do hlavy, proč se zamykala, ale usoudil, že se nejspíš pohádala s otcem. Věděl, že ji chce provdat za jiného. Někoho lepšího původu. Proč by měl dávat svoji dceru ubohému sluhovi…
Zatajil se mu dech když konečně vešla. Byla tak krásná. Snažil se s ní navázat oční kontakt, ale ona se na něj ani nepodívala. Trochu ho to zabolelo, ale dával, to za navinu tomu, že je tam až moc členu rodiny.
Naléval všem čaj a neustále ji sledoval. Ani jednou na něj nepohlédla. Zamrzelo ho to. Když konečně naléval čaj jí, dotkl se jí tajně ruky, aby to nikdo neviděl. "děkuju" řekla a dál se věnovala snídani. Narutovi to bylo divné. Vždyť pro tyhle okamžiky žijí. Pro tyhle okamžiky tolik riskují a ona ho ignoruje.
Dolil poslední čaj a odešel z místnosti. Hinata se dívala na jeho vzdalující se záda. Bylo jí úzko. Chtěla se na něj podívat, ale nemůže. Mezi nimi to musí skončit. Brzo si bude brát někoho jiného. Jiného dědice velkého a známého klanu. Jejich láska je zakázaná on už to musí pochopit. Kdyby se někdo dozvěděl, že ho miluje, už by ho nikdy neviděla. Nenáviděla se za svojí sobeckost. Kdyby jen tehdy mu nedala naději a nezamilovala se do něj. Mohl teď žít šťastně s jinou. Ale ona ho milovala od dětství. Od mala si spolu hráli. Když oba dospěli, každý se musel vydat svou cestou, ale láska v nich přetrvávala dál. Tolik let naděje a vše je najednou pryč. " Jdu do svého pokoje" řekla a vstala. Cítila zase slzy v očích. Šla chodbou ke svému pokoji. Někdo ji ale však zatáhl do komory. Chtěla křičet, ale naštěstí neřvala. "Ach Hinato" zašeptal a chytl ji pramen vlasů. Začínal se naklánět k polibku, ale ona se odtáhla. Naruto nechápal co se děje a tak si ji znova přitáhl k sobě. "Pusť" pípla a znova se od něho odtahovala. "Co se děje? Provedl jsem snad něco?" ptal se. Moc ho bolelo, že jeho milá s ním nechce být v blízkosti. "Nic do čeho ti něco bylo. Když dovolíš, byla jsem na cestě do svého pokoje." Řekla a Naruto ji pustil. "Nechápu tě Hin! Proč to děláš? Nemiluješ mě?" chtěl slyšet, že řekne, jak moc ho miluje, ale ona se na to nějak extra neměla. Dívala se do země. "Hin" zašeptal a prsty ji zvedl bradu, aby se mu dívala do očí. V očích se ji leskly slzy. Jemně jí na rty políbil a ona se tentokrát nebránila. "Miluju tě" zašeptal. Objala ho a začala brečet. Oba v náručí se svezli na sem. Opřená o jeho hruď pomalu oddychovala. Už se začínala uklidňovat. Chtěla, aby na ní zapomenul, ale jak má po něm něco chtít, když sama to nedokáže. "Musíme se přestat vídat" řekla a sklopila zrak. Naruto na to nic neříkal. Věděl o klanu, kterému má být jeho životní láska zaprodána. "Hinato… miluješ mě?" zeptal se se zatajeným dechem. "Naruto. Dala bych ti svůj život" řekla a podívala se mu do očí. "tak semnou dnes večer uteč!" vyhrkl ze sebe. Nevěřila tomu, co slyší. Nemůžou utéct. Když to otec zjistí, najde si jí a zamkne jí před ním. "nemůžeme Naruto. Moc ráda bych šla, ale nejde to." Naruta tyhle slova zraňovala. Miloval jí, ale nechtěl dál takhle žít. "Dnes večer na tebe budu čekat až do půlnoci. Pak odejdu. Jestli semnou chceš odejít, přijdi." Řekl. Naposledy ji políbil a odešel z komory ven. Nestačila na to nic odpovědět. Se slzami v očích utekla do pokoje. Večer se blížil a ona si dávala do brašny, ty nejdůležitější věci.

Zbývalo ještě půl hodiny a on stále věřil, že přijde. Vítr silně vlál a on čekal opřený o lampu. Prosil, aby přišla. Prosil o slitovávání. Prosil o trochu štětští.
když zazvonila půlnoc, Hinata nikde nebyla. Bál se, že se na něj vykašlala, anebo jí chytili. Vydal se pomalým krokem směrem k jejich domu, když ji v dálce viděl. Běžela s brašnou ruce. Srdce mu bušilo štěstím. Miluje ho. Běžel jí naproti, aby jí mohl chytit do náručí. Pohladil ji po vlasech a políbil na rty. Pak ji s úsměvem na tváři chytl za ruku a odešli spolu do tmy. Šli tam, kde jejich láska není zakázaná!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Viola Viola | Web | 18. dubna 2013 v 16:46 | Reagovat

Krásne dojemné a romantické .. kawai :3 len tak ďalej n.n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama