Život jedné ninji: bonusová povídka

21. dubna 2013 v 19:04 | Zoe |  život jedné ninji
Tak jsem se nakonec donutila tu povídku bonusovou napsat. snad se vám bude líbit :) plosím o komentáře :P díky nim mam chut psat :)




Seděl jsem na posteli a prohlížel si naše starý fotky, ještě za dob týmu 7. nikdy jsem si neuvědomoval, jak si při mně stála. Opovrhoval jsem tebou. Choval se k tobě hnusně a ty jsi se i tak o mě starala. Nebýt tebe, tak ani nežiju. Kdybych jen to mohl vrátit zpět.


"Kdo je to?" ozval se hlas u mé hlavy. Ukázala na fotku, kterou si měla schovanou. Si tam sama, nejspíš z doby co jsem byl u Orochimara, ještě než si se přidala k Akatsuki.
"Tati kdo to je?" dotázal se znova. Ach Sakuro, je tak zvědavý. Nevím, po kom to zdědil, ale sám ho nezvládám. Je to chytrý kluk, po tobě. Kdybys ho viděla, milovala bys ho ještě víc. Má tvoje krásné mechové oči.
"Tvoje máma" zašeptal jsem. Bolelo mě to. Bolelo mě srdce z tvé ztráty. Kéž bych mohl vrátit čas. Ted bychom tu seděli, jako rodina.
"Je krásná" usmál se a objal mě. Kývl jsem. Má pravdu, byla jsi ta nekrásnější kunoichi na celém světě.
"Jak se jmenovala?" zeptal se. Hodně zvědavý kluk. Nikdy mě nepřestane překvapovat. Dychtivý po informacích. Je hodně šikovný. Byla bys na něj pyšná. V 7mi letech už objevil svůj sharingan. To jsem nezvládl ani já.
"Sakura" cítil jsem slzy v očích, ale snažil jsem se je zadržet. Nemůžu před naším synem plakat. Nemůžu. Musím být silný a ochránit ho za každou cenu, protože on je to poslední, co mi po tobě zbylo. Kéž bych mohl odpykat všechno to, co jsem ti prováděl, než se narodil. Moc toho lituju. Tolik jsem ti ubližoval.
"Měl bys jít spát Daisuke." Oznámil jsem mu, ale on je stejně tvrdohlavý jako ty.
"Jak zemřela?" zeptal se, oči měl plné slz. Téhle otázky se bojím už osm let.
"Tvoje máma byla hrdinka. Padla ve válce" pořád tě vidím umírat. Dennodenně se mi o tom posledním dnu zdá. Tolik jsem tě chtěl zachránit, ale nedokázal jsem to. K čemu je mi příjmení Uchiha, když nedokážu zachránit někoho, koho miluju. Neodpovídal.
"Je mezi námi." Řekl jsem po chvíli ticha a pohladil ho po vlasech.
"Kde?" neudržel svoje slzy.
" Je všude, hlídá nás a dívá se na tebe. A hlavně je tady" Ukázal jsem mu prstem místo, kde bijí naše srdce. Cítil jsem, jak mi tečou slzy po tvářích. Tak moc bych tě chtěl znova držet v náručí. Tak moc bych tě chtěl políbit. Mluvit s tebou. Potřebuju tě.
"Neplakej" zašeptal Daisuke a objal mě. Nemít jeho, už tu dávno nejsem. Nedokázal bych žít ve světě, kde jsem všechno ztratil. Rodinu, bratra, lásku.
"Měl bys jít spát" řekl jsem.
"Nemůžu spát" otřel si uplakané oči. Ukázal jsem mu na moji postel a on ani neváhal a hned do ni skočil.
"Ráno ti něco ukážu" slíbil jsem. Políbil jsem ho na čelo, protože tak bys ho políbila ty. Můj otec se ke mně nikdy takhle nechval a já si slíbil, že Daisukemu dám všechnu lásku, kterou mám. Hned usnul a já mohl spát taky.

Ráno jsem ho donutil oblíknout a umýt. Je fakt hodně tvrdohlavý a hádavý. Připomnělo mi to naše poslední hádky, když jsi s nim chtěla utéct, než se narodil. Víš, kdy jsem si uvědomil lásku k tobě? Až když jsi mi utekla, z Orochimara ukrytu. Hledal jsem tě všude, ale nenašel až do dne, kdy jsi utekla do Konohy. Byl jsem tak naštvaný. Zjistil jsem něco o Itachim, co mu Konoha provedla a ty jsi do ní utekla. Kdybys jen neutekla, byla bys mezi námi, protože bych já idiot se nechtěl pomstít hned. Měl jsem tě hned odnést z Konohy pryč, ale ty jsi byla tvrdohlavá, jako náš sny. Tolik mi tě připomíná.
Šli jsme nejdříve k tvému hrobu. Položil jsem ti na něj růži, jako každý týden.
"Sakura Haruno" přečetl.
"To je ona" ukázal na hrob.
"To je moje maminka" zazněl hodně smutně. Nikdy jsem si neuvědomoval, jak to musí být pro něj těžké, vyrůstat bez tebe.
"Ano to je ona" přitakal jsem. Usmál se krásným úsměvem, který taky zdědil po tobě. Chybíš mi!
"Jdeme" chytl jsem ho za ruku a ukázal mu pomník hrdinu. Chvíli jsme u něj seděli a já mu o tobě vyprávěl, samozřejmě jsem mu nedokázal říct, jak jsem ti ubližoval, nechtěl jsem ztratit ani jeho. Třeba se to jednou dozví sám, nebo mu to jednoho dne řeknu, ale až bude starší.
"Jdeme domů" hodil jsem si ho na ramena a on se zasmál. Připomínalo mi to doby, kdy mě takhle nosil Itachi.
"Někdy příště Sakuro" zašeptal jsem do větru. Lístky sakury kolem nás za poletovali. Jsi tu s námi. Naposledy jsem se podíval na tvůj hrob a odešli jsme. Pořád slyším tvůj smích!

 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Viola Viola | Web | 22. dubna 2013 v 1:29 | Reagovat

To bolo také krásne :-( a také smutné :-| Ah Sasuke ... Ah Daisuke ... aspoň mu po Sakure zostalo niečo .. Je z neho úžasný otec .. áách :-( dobre idem asi spať .. :D naozaj krásne!!! GRATULUJEM ^^

2 Aki Aki | Web | 22. dubna 2013 v 7:04 | Reagovat

Smrk také smutné a dojemné škoda že musela zomrieť.Krásna poviedka.

3 Kajká Kajká | 27. dubna 2013 v 18:51 | Reagovat

Hrozne smutné :-? ,ale i tak krásne. :((

4 Ivanitko Ivanitko | Web | 11. září 2013 v 23:22 | Reagovat

Otec se z něho stal úžasný, ale to co udělal Sakuře je neodpustitelné, dobře mu tak. ;-)

5 Zoe Zoe | Web | 14. září 2013 v 11:45 | Reagovat

[4]: ze začatku jsem ho chtěla vytrestat víc :D ale nakonec díky jedné blízké osobě jsem se nad ním lehce smilovala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama