Život jedné ninji: část druhá

10. dubna 2013 v 19:02 | Zoette |  život jedné ninji
Tak druhá část povídky :) snad se bude líbit :) budu ráda za každy komentář :) a předem se omlouvám za chyby :P


Ležela jsem v nemocnici přes týden. Lidi za mnou chodili a přinášeli mi květiny a ovoce. Tolik milovaná jsem se za ty roky ani necítila. Nejhorší zpráva pro mě byla, že můj otec zemřel na rakovinu a matka ho o rok později následovala a zemřela žalem. Už nemám žádnou rodinu. Uplynuly dva týdny, než mě z nemocnice pustli. Vrátila jsem se do starého domu, kde jsme bydleli. Všude byl prach, ale jinak se nikde nic neválelo. To se dalo od mé mami čekat. Vždy uklizeno. Vzala jsem hadr a vodu se saponátem a všechen prach a špínu uklidila. Vzala jsem si důležité věci z mého starého pokoje a přestěhovala jsem se do pokoje pro hosty. Nedokázala jsem být ani v jednom pokoji. Ještě v ten den jsem se byla znova zapsat na práci v nemocnici a rozhodla se zajít za Tsunade. Byla ráda, že mě vidí, ale ještě nějakou dobu mě nemohla vrátit do žádného týmu.


" Víš Sakuro, nevím, co jsi ty roky dělala. Ale teď se musíš hlídat" začala a nejspíš ji bylo trapně. Shizune stala vedle stolu celá rudá.
"Důvod? Je mi dobře" zamračila jsem se na ně.
"To je pěkný Sakuro. Ale teď bys měla myslet za víc lidí." Snažila se mi naznačit. Shizune si pohladila své ploché už o něco starší břicho.
"Za víc? Co tím myslíte Tsunade-sama?" zeptala jsem se a ještě pořád mi to nedocházelo.
"Co na tom nechápeš? Jsi těhotná!" vyjela na mě. Už jsem zapoměla, jak klidný člověk to je, samozřejmě že jen ironicky. Když ke mně její slova dorazila, málem mě to porazilo. Těhotná? To nemůžu. Ne! Ne! Ne! Prosím ne! Nesnáším, když brečím a za poslední půl rok jsem se naplakal dost, ale teď mám právo. Jsem těhotná. To byl můj další sen. Mít se Sasukem rodinu, ale ne za těhlech okolností. Měli jsme spolu mít po svatbě samozřejmě, rodinu a žít spolu navěky. Ale já jsem těhotná s tyranem. Monstrem, stvůrou. Není to dítě z lásky, ale z nenávisti. Nemůžu být dobrá matka, když vím, s kým ho mám.
"Chci jít na interrupci" řekla jsem vážně a Tsunade se zatvářila smutně.
"Je pozdě. Jsi ve čtvrtým měsíci" zaúpěla. Bože! Proč mě trestáš? Proč nemůžu být šťastná. Jaká ironie. Dostala jsem vše, co jsem chtěla, ale jinak, než to mělo být. Udělalo se mi nevolno. Chtěla jsem přestat dýchat. Co udělá, až to zjistí on? Sebere mi ho? Můj vyjebanej život, byl horší a horší. S brekem jsem utekla z kanceláře domů. Zhroutil se mi svět. Mlátila jsem do zdí a rozbíjela věci. Takový vztek, taková nenávist. Jak jen mohl? Jak nás dva může tohle dítě spojovat? Dokážu ho někdy milovat? Dokázal by Sasuke milovat nás? Nebo aspoň jeho dítě? Co mu mám říct, až jednou vyroste? Broučku, tvůj táta byl labilní bastard, co zradil celou vesnici, odešel a nikdy mě nemiloval? Najednou mě napadlo, jak asi dítě bude vypadat. Bude mít oči po otci. Sasuke má krásný oči. Ne. Nesmím o něm takhle přemýšlet. Je to šmejd.
Měsíce plynuly a moje bříško se pomalu zvětšovalo. Pořád jsem se snažila pomáhat v nemocnici, ale často jsem musela mít přestávky. Dítě si pohrávalo s mým organismem i s moji chakrou. Nedokázala jsem se soustředit a tak jsem zase byla neužitečná. Pomáhala jsem hlavně s menšími zranění. Byla jsem v sedmém měsíci, když do Konohy dorazila správa, že Sasuke je blízko Ohnivé zemi. Mezi mnou a dítětem se vytvořilo mateřské pouto a já své dítě začínala velice milovat. Když jsem se o Sasukeho posledního místa vidění dozvěděla, zachvátila mě panika, úzkost i strach. Co s námi provede? Vezme mi dítě a mě zabije? Nebo oba? Už ví, že jsem tu. Měla bych utéct. Zachránit sebe a dítě, jenže tentokrát je tu nemůžu jen tak nechat. On je všechny zabije. Ale když, tu zůstanu, zabije mi syna nebo dceru. Zamotala se mi z toho hlava a já si musela odpočinout. Seděla jsem naproti zrcadlu a dívala jsem na sebe. Vlasy mi vyrostly a mam je zase dlouhé jako za mlada. Co to plácám, vypadám pořád stejně dobře a mladě, protože ještě stará nejsem! Na to, že jsem skoro už v osmém měsíci, mám stejně dobrou postavu, jako dřív. Sice není tak pevná, ale neztloustla jsem. Pohladila jsem si bříško. Už mě začíná kopat. Musela jsem se pousmát nad tím malým štěstíčkem ve mně. Doufala jsem, že už vše bude v pohodě, ale já mít šťastný život asi nikdy nebudu. Ani si ho nezasloužím. Proč bych taky měla. Tsunade rozkázala, pár Anbu, aby mě hlídali, kdybych se náhodou pokoušela utéct nebo zabít. Z mého starého pokoje s jejich pomocí jsme přestavěli pokoj pro miminko. Koupila jsem za peníze, které jsem zdědila, vše potřebné. Z ložnice jsem udělala místnost pro návštěvy, protože byla dál od dětského pokojíčku a já zůstala ve své ložnici hned vedle. Anbu mě všude doprovázeli. Pomáhali mi nakupovat, tahat tašky a hlídali mě na každém kroku. Každým dnem jsem čekala, kdy Sasuke zaútočí. Žádný útok se zatím nekonal. Vesnice žila dál v pohotovosti.
Jednoho večera když jsem usínala, jsem zahlédla v okně stín. Vyběhla jsem z postele a utíkala rovnou do pokoje pro hosty. Když jsem otevřela dveře, všichni byli mrtvý. Nevím z čeho, ale zvedl se mi žaludek a já to jen tak tak v sobě udržela. Vyběhla jsem ven z domu, což bylo s mým břichem těžké. Sasuke mě našel. Určitě. Nebezpečné myšlenky se mi honily hlavou. Běžela jsem, co mi síly stačili, ale každým krokem jsem zpomalovala a nemohla. Dostávala jsem z toho běhu křeče, a ač nechtíc jsem se musela zastavit. Nemělo to cenu. Našel mě. Chce mě zabít. Zničí celou vesnici. Nemohla jsem dýchat a zadržovala slzy. Proč jsem tak slabá?
"Sakuro "zašeptal chladný a známý hlas za mnou. Já moc dobře věděla čí je. Kolena se mi klepala strachy. Stáli jsme přesně tam, kde mě Sasuke, když odcházel, nechal. U té lavičky.
"Nech mě prosím být!" žadonila jsem a panika v mém hlase mě zrazovala.
"Otoč se!" rozkázal. Je naštvaný. Neochotně jsem se otočila. Dívala jsem se na zem a držela se za břicho. Nechtěla jsem se dívat do jeho očí. Bála jsem se. Ne o sebe, ale o moje jediný štěstí v životě. Bude narozeno z nenávisti, ale i tak ho miluju. Miluju ten malý zázrak ve mně a nechci o něj přijít. Miluju Sasukeho a přesto ho taky nenávidím. Nic neříkal. A já se celá chvěla. Zimou a strachy. Te pocit když nevíte, co se stane i když to tušíte je šílený. A mě šlo jen o záchranu dítěte.
"čí je?" zeptal se a jeho hlas byl ještě chladnější.
"Čí asi!!" vyštěkla jsem na něj, ale stále se na něj nepodívala.
"Žádný jiný ubohý a labilní bastard by mi tohle neudělal! To je tvoje práce! To ty!" řvala jsem na něj a podívala jsem se mu odhodlaně do obličeje. Naštval mě a naštvat těhotnou ženskou je to nejhorší, co může chlap udělat. Cítila jsem svoje slzy v očích, ale nestyděla jsem se za ně. Nevím jak popsat jeho výraz. Ale byl zvláštní. Díval se divně. -Měla jsem pocit, že si i oddychnul. V jednu chvíli mi připomínal Sasukeho, který soutěžil s Narutem. Sasukeho, který se uměl i usmát. Toho nevinného zranitelného Sasukeho. Nic neříkal a já měla chuť na něj ječet. Řvát. Vyčítat mu všechno co mi udělal. Jak mi ubližoval.
"Sasuke." Zašeptala jsem a on zkameněl.
"Buď vypadni a nech mě být, nebo mě konečně zabij". Doufala jsem, že udělá to první, ale on zvedl katanu, kterou držel v ruce do víše jeho hlavy. Zavřela jsem oči a čekala. V mysli jsem se loučila ze všemi, na kterých mi záleželo. Omlouvala se Narutovi, za vše a jak kvůli mně trpěl. Děťátko jsem uklidňovala, že bude vše dobrý, že jsem s ním, protože mě začalo hodně kopat. Slyšela jsem zacinkaní kovu a otevřela oči. Katana ležela na zemi. Ulevilo se mi. Nechá mě být. Díval se na mě smutně, což je dost u něj neobvyklí. Miminko mě tak koplo, že jsem se neudržela na nohou a sykla. Sasuke mě chytil a držel. Termín porodu mam až za měsíc, ale miminko cítí, že se něco děje a teď mě momentálně zlobí. Sasuke mi pomohl posadit se na lavičku a posadil se vedle mě.
"Měl bys jít. Nemáš tu co dělat" řekla jsem udýchaně. Neodpovídal. Asi zase blouzním, ale v očích se mu zaleskla starost? Spíš blouzním. Chytla jsem se za břicho a hladila ho. Snažila jsem se své dítě uklidnit. "Kdy rodíš?" zeptal se, ale jeho hlas se v půlce věty zlomil. Byl plný rozpaků. Nad tím jsem se musela usmát. Cha Sasuke Uchiha je v rozpacích.
"Za měsíc" řekla jsem, jak nejvíc to šlo chladně. "Sakuro. Já..". Začal, ale já ho mávnutím ruky před jeho obličej zastavila. "Ticho! Nezajímá mě to. To dítě je moje. Teď se seber a vypadni!" zavrčela jsem jeho směrem. Udiveně se a mě podíval. "Je i moje!" bránil se. "Děti se rodí z lásky! Mezi námi žádná není. Znásilnil jsi mě! Vypadni Sasuke" zaječela jsem na něj a on se pousmál. V očích se mu objevil Sharingan a já padla do bezvědomí. Zase.
Probudila jsem se v pokoji, ve kterém jsem nikdy nebyla. Všude byl prach, a zdi byli popraskané. Vzduch tu smrděl ztuchlinou a mě se z toho zvedal žaludek. Ale kde to jsem? Na stolku vedle postele stála fotka rodiny. Byl tam malý Sasuke, Itachi a jejich rodiče. Itachi. "Byl bys strejda" zašeptala jsem a pohladila ho na fotce. Musela jsem se pousmát. Představovala jsem si, jaký by bylo, kdyby Itachi nevyvraždil celý jejich klan. Sasuke by žil v Konoze. Nejspíš by si našel nějakou jinou dívku, která by teď s ním čekala dítě a Itachi by byl šťastný strýc. Ach jo. Já bych nakonec stejně zůstala sama. Beznadějně zamilovaná do kluka, který mou lásku nikdy neopětuje. Zhrzená, smutná bych chovala patnáct koček a byla nepolíbená pana. Takže i tak bych na tom byla špatně. Z chodby se ozývali zvuky kroků a já si rychle lehla zpět a dělala, že spím. Někdo vešel do místnosti a sedl si na okraj postele. Byla jsem otočená k němu zády a tak jsem neviděl kdo to je.
"Nemusíš dělat, že spíš". Řekl hlas za mnou, ale já se dál neotáčela.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se stále otočená.
"Není to snad jasné? V mém klanu" vydechl a já se na to opatrně otočila.
"Proč to děláš, Sasuke? O co ti jde? Proč si v Konoze, kvůli mně ne." Zamračila jsem se na něj. Šibalsky se usmál. To mě vážně ohromilo. Nikdy jsem ho neviděla, takhle se usmívat. Nikdy.
" Přišel jsem Konohu zničit Sakuro" řekl zase chladně. Bum. Hlavou mi proběhly vzpomínky na tváře, které umírali ve vesnici.
"to nemůžeš! " zařvala jsem a vlepila mu facku, až se mu hlava otočila na stranu. Chvíli tak zůstal a pak se zase zadíval na mně. S nečitelným výrazem se mi vpíjel do očí.
"máš štěstí, že jsi těhotná a to dítě je moje, jinak bych tě za tohle klidně mohl zmrzačit" zavrčel.
"nenávidím tě" opáčila jsem mu pohled. "a teď kdybys byl tak laskav ráda bych šla domů" oznámila jsem mu a vstala z postele. "Jak jsem řekl, jsi těhotná a to dítě je moje. A já se dalšího člena rodu Uchihu nevzdám." Řekl.
"Víš co ty magore? Najdi si někoho jiného, kdo ti bude dělat robota na rození dětí. Tohle je dítě moje. Já ho nosím. Není to dítě z lásky. Moje láska k tobě dávno vyprchala a ty jsi ke mně nikdy nic necítil. Proč si neřekneš Karin? Ta s tebou dítě bude mít ráda. Ale moje dítě ti nedám. Bude tam kde já. Je to moje dítě" oznámila jsem mu. " S tím Sakuro počítám" usmál se a mě tím znova zarazil. Tenhle člověk umí lidi překvapovat, jak zajímavé. "Můžeš si chodit po domě, kam chceš, ale ven se nedostaneš. Zapečetil jsem ho, takže si klidně řvi. Dokud se dítě nenarodí, zůstaneš tady. Pak zničím celou Konohu za to co provedla mé rodině a jestli tak moc chceš umřít tak i s tebou. Pokud chceš žít, staneš se mojí budoucí ženou a budeš nám vychovávat dítě. Rozuměla jsi?" Rychle překonal tu vzdálenost mezi námi.
"Běž do háje Uchiho!" zařvala jsem vzteky bez sebe.
"Tolik lidí umře kvůli tobě! Co Naruto? Kakashi? Na těch ti nezáleží?" řvala jsem na něj dál.
"Ne" odpověděl.
"Ty jsi ale bastard" řekla jsem a odešla z pokoje.
Sasuke mě chodil jen kontrolovat nebo mi dát jídlo. Zůstávala jsem zalezlá v pokoji, dokud někam neodešel. Trávila jsem čas, čtením knížek a prohlížení alb jeho rodiny, samozřejmě, že tajně. Dny utíkali a můj porod se čím dál víc blížil. Se Sasukem jsem od té doby nepromluvila a nějak mi to nevadilo. Bolesti sílili a kopání miminka bylo častější. Jednou mě tak kopalo, že jsem skoro brečela. Uchihovská krev se nezapře :D. Sasuke mi ten den přinesl nějaké léky a staral se o mě. Bylo to příjemný a já měla pocit, že se změnil. Takhle by to mělo být. Večer ležel vedle mě a držel mě za ruku. Dívali jsme si vzájemně do očí, jako nikdy předtím. Bylo hezké, jak se ke mně v ten den staral. Kdyby mi neublížil, tak bych byla za tyhle okamžiky šťastná. Dny dál plynuly a Sasuke se ke mě choval čím dál víc. Dokonce jsme měli spolu jeden bezstarostný rozhovor, jako mívali máma s tátou. Smáli jsme se a navzájem se dotýkali. Pořád ho miluju i přesto co mi prováděl. Ale nedokážu se s tím pořád smířit, ani s tím že chce zničit Konohu.
Začalo to křečemi, zrovna když jsem seděla a četla. Sasuke seděl naproti mně a jako každý večer se na mě jen díval. Bolest mi proletěla celím tělem a ucítila jsem, jak mi něco teče po noze. "Sasuke" zaúpěla jsem v bolestech a on ke mně hned přispěchal. "Praskla mi voda". "a?" řekl úplně zmatený. Aha jemu nikdo asi nevyprávěl, jak se rodí děti. "Rodím tupče!" zařvala jsem s další vlnou bolestí a on vyběhl dveřmi ven. Když se vrátil po pár minutách zpět, šli za ním nějaké dvě staré paní s ručníky.
Porod jsem přežila. Byl dlouhý, bolestný a já už další dítě nechci. Narodil se nám chlapeček a je tak nádherný. Sasuke mi sem nechal přivést z domova par věcí pro něj a postýlku. Po porodu jsem byla tak unavená, že jsem po chvíli na pár hodin usnula. Dva dny jsem jen malého kojila a chvílema ho chovala. Je celý po otci a oči má po mě. Až vyroste, bude lamač dívčích srdcí. Když jsem podle Sasukeho byla dostatečně odpočatá, ležela jsem spolu s miminkem a sním na posteli a Daisuke ležel mezi námi. Hladila jsem ho po čelíčku, nosánku a líbala mu líčka. Ještě je moc malý aby mě vnímal, ale kolikrát vypadal, jako by se usmíval. Byla jsem šťastná. Vypadali jsme, jako šťastná rodina. Ale to nemůže vydržet dlouho. Čekala jsem na den, kdy mi ho Sasuke vezme a mě zabije. Nějak se do toho nehnal a mě to tak zatím vyhovovalo. Kdyby jen nechtěl zničit Konohu, možná bych mu i odpustila. Ale on chce zabít lidi, na kterých mi záleží. Když Daisuke usnul po té, co jsem ho před Sasukem nakrmila, uložila jsem ho do postýlky, která byla ve stejné místnosti. Lehla jsem si zpátky k Sasukemu a dál se mlčky na sebe dívali. Nikdo z nás dvou pěknou dobu nepromluvil. Sasuke mě po chvíli chytil za ruku a víc se ke mně posunul. Byl blízko a mě z toho bušilo srdce, hůř se mi dýchalo a atmosféra plná napětí mezi námi by se dala i krájet. Vpíjel se do mých očích a já bloudila v jeho. Nevím už ani jak, ale najedou, mě políbil. Dotýkal se rty mými a zajížděl mi prsty do vlasu, aby si mě přitáhl. Já mu polibky vracela. Hladil mě po tváři palcem a druhou rukou mě hladil po ruce. Zabořila jsem mu prsty do vlasů a taky si ho přitáhla. Sotva jsme oba nabírali dech, ale nepřestávali jsme se líbat. Převalil se na mě a já ležela pod ním na zádech. Líbal mě čím dál vášnivěji. Hrozně jsem ho chtěla. Když se mě dotýkal, lapala jsem po dechu. Sedli jsme si, abych mu mohla sundat košili a on mě triko. Potom mě znova položil a líbal po nahé kůži na krku. Hladil mi prsa. Moc se mi to líbilo, až jsem z toho zasténala. "pššt" zapředl mi do ucha a dál pokračoval. Začal mi laskat ňadra a jazykem kroužil kolem mých bradavek. Byl to tak slastný pocit, že jsem myslela, že to už nevydržím. Hladila jsem ho po zádech a víc si ho k sobě přitahovala. Cítila jsem svoje prsa na jeho hrudi a to mě ještě víc vzrušilo. Objala jsem ho kolem krku a dobývala jsem jeho ústa. Ta touha, chtíč, vzrušení mě pálilo na kůži. Kdybych byla oheň, spálil by se o mě, jak moc vzrušená jsem byla. Začínalo mi být vedro a chtěla jsem ho čím dál víc. Zapomněla jsem na realitu a byla ve světe jen sním. Nic jiného neexistovalo. Sundal mi kalhotky a odhodil je na zem. Udělala jsem to samé s ním. Leželi jsme už oba nazí a vzájemně se dotýkali. Po chvíli mi konečně roztáhl jemně nohy a pomalu do mě vnikl.
"Sasuke" zašeptala jsem a lapala po dechu. Takovou slast jsem nikdy s ním necítila. Už byl ve mně snad stokrát, ale ani jednou jsem se necítila, jako teď. Bylo mi nádherně a on se začal ve mě opatrně pohybovat. Snažila jsem se sténat co nejtišeji, ale nešlo to. Čím rychleji se ve mně pohyboval, tím víc to bylo intenzivnější a mě se to moc líbilo. Mírnil moje zvuky polibkem, ale sám sotva dokázal být tiše. Když zašeptal moje jméno, nevydržela jsem to a poprvé ochutnala tu sladkou chuť orgasmu. Sasuke mě po pár sekundách následoval a vykřikl moje jméno. Oba vyčerpaní a zpocení jsme se snažili uklidnit. Ještě jsem ho pořád cítila v sobě. Bylo to nejúžasnější, co jsme s ním kdy zažila. Tolik touhy v jednom okamžiku vyvrcholení se dostalo z mého těla a mě to uvolnilo. Byla jsem šťastná. Tohle je moje poprvé. Takový mělo být i předtím. Nesmím teď kazit tak krásnou chvilku myšlenkami, o jeho znásilňovaní. Když jsem se konečně vzpamatovala, pokoušela jsem se podívat na postýlku. Daisuke se naštěstí neprobudil. Což je podle naší hlučnosti dost divým. Po chvíli ze mě Sasuke slezl a lehl si vedle mě. Objal mě a oba jsme hned usnuly.
Sasuke se nějak ke zničení neměl a my pár týdnu žili až moc krásně. Až MOC KRÁSNĚ. Bylo nám dobře a vypadali jsme jako šťastná rodina z knížek, které jsem tu četla. Daisuke nás spojoval. Měla jsem pocit, že mě dokonce Sasuke začal milovat. Bohužel to nevydrželo dlouho a mezi zeměmi začala válka. Zůstalo nám spojenectví jen s písečnou. Zbytek nepřátel obklopoval hranice Ohnivé. Měsíc jsme žili v jeho domě a nechodili ven. Slyšela jsem, že mě Naruto hledá a dokonce nás jednoho dne, když Sasuke byl pryč našel.
"Naruto, nemůže od tuď odejít" neřekla jsem mu celou pravdu. Nechci odejít. Sasuke, Daisuke a já jsme rodina. Když odejdu, nebude mít náš maličký tátu. A za ten měsíc, jsme si k sobě se Sasukem vztah našli. Začal se ke mně chovat hezky. Večery jsme si povídali a naše milovaní, bylo, čím dal tím víc úžasnější. Tolik jsem nikdy po něm netoužila, jako teď. Sasuke se změnil. Doufám.
"Ale můžeš. Nenech se věznit a pojď. Mysli na malého" Namítal dál Naruto. Nic nechápal. Však já myslím na malého. Takhle je to pro nás nejlepší. Nic nám tu nechybí.
"Ne Naruto já neodejdu!" zavrčela jsem a on se na mě dál nechápavě a překvapeně díval.
"Co se to s tebou stalo Sakuro? Taková si nikdy nebyla. Ta stará"
"Ta stara Sakura je 8 let pryč Naruto a to si uvědom. Jde vidět, jak moc mě neznáš. Říkáš, kolik si toho musel vytrpět, ale nechápeš pořád kolik já, tak neříkej, že to chápeš. Oba jsme vytrpěli, ale každý něco jiného Naruto. Měl bys odejít." Řekla jsem chladně a skoro se nepoznávala.
"Sakuro já" začal, ale já ho neposlouchala. Dívala jsem se z okna. Proč mě nechápe? Proč mi chce vzít konečně moje štěstí? To nesmím být taky šťastná? Sasuke je jiný a já vím, že někde uvnitř mě miluje, i když mi to ještě neřekl a po tom, co jsme vytrpěli, ani nečekám, že to někdy takhle brzo řekne. Ale jedno vím. Daisuke pro něj moc znamená. Naruto pořád seděl na židli naproti mně. Díval se na mě a já se na něj mračila. Nechápe, že má odejit?
Ozvala se rána, která zatřásla zemí. Dům se třásl a věci padali. Rychle jsem vyběhla s Narutem za zády nahoru po schodech pro Daisukeho. Brečel. Podala jsem Narutovi tašku s věcmi, kterou jsem měla vždy připravenou pro podobnou chvíli, a vyběhli jsme z domu. Celá čtvrť klanu Uchiha se třásla a Naruto mě vedl do krytu. Běželi jsme přes kraje vesnice, kde jsme potkali Hinatu. "Naruto! Utočí na vesnici. Hokage svolává lidi, aby pomohly lidem do bezpečí" přiběhla celá udýchaná. Že by Sasuke? To ne. Nevěřím, nemůžu tomu věřit. Nedokážu tomu věřit. Přece se změnil!
"Kdo na nás utočí?" zeptala jsem se a ona se překvapeně na mě podívala. Až teď si mě nejspíš všimla. Nevěřícně se na mě a malého dívala. "Nějaký člen Akatsuki s mlžnou. Musíte s malým pryč Sakuro!" řekla a my se znova dali do běhu. Probíhávali jsme uličkami, když jsem v jedné viděla ležet dívku s blond vlasy celou od krve. Byla to Ino. "Stůjte!" zařvala jsem s panikou v hlase. Políbila plačícího Daisukeho a podala ho Hinatě do rukou. Začala jsem Ino léčit. Byla hodně slabá.
"Sakuro" šeptala a já se dala do breku. Ona se na mě usmívala. "Ráda tě vidím" zašeptala a začala kašlat krev.
"Nemluv" řekla jsem a dál ji léčila.
"Sakuro pospěš!" panikařila Hinata. Viděla jsem ji na očích slzy. Sama nechtěla Ino nechat umřít, ale věděla, že pokud nás dva nedostane do úkrytu, zemřeme. " Běžte napřed!" zařvala jsem. Oba se na sebe podívali a Naruto mi položil ruku na rameno. "Sakuro, běž" zašeptala Ino a také měla slzy v očích. "Postarejte se mi o Yamadu" rozkašlala se a sotva popadala dech. Měla obrovskou ránu na hrudi. "Neboj" šeptala jsem a se slzami v očích ji dál léčila. " Co tu ještě děláte? Běžte!" vykřikla jsem na ně a oni mě poslechly. Naposled jsem se podívala na brečícího Daisukeho a v mysli mu zpívala ukolébavku. Tu jsem mu zpívala každý večer, kdy jsme ho se Sasukem ukládali ke spánku. Sasuke kde jsi?
"Sakuro to nemá cenu. Nech mě v klidu umřít" zašeptala. Nemůžu. Nemůžu ztratit dalšího člověka. "Ne!" nepřestávala jsem léčit. "Prosím. Jdi za svým synem. Nesmí přijít o jediného člověka co má" řekla a zase začala kašlat další krev. "Ino" zašeptala jsem a přestala. "Promiň" zašeptala a naposledy vydechla. A tak zemřela moje nejlepší kamarádka a sokyně z dětství. Zachvátila mě hysterie. Bušila jsem pěstmi do země a dělala tak menší krátery kolem mě. Začalo pršet. Moje slzy se mísili s deštěm. Déšť splachoval z mých rukou Ininu krev a také mojí. Chytla jsem se za kolena a začala se třást. Někdo mě objal. "Sasuke" zakřičela jsem a dala se ještě do většího pláče. Konejšil mě a pokoušel se mě uklidnit. Odtáhl mě od Ino dál. "Kde je náš syn" zeptal se a strach mu svítil v očích. Nikdy jsem ho neviděla se takhle bát. "Je s Hinatou a Narutem. Běželi s ním do ukrytu, když jsem ji léčila" odpověděla jsem. Chytl mě do náručí a běžel semnou pryč. "Sbohem kamarádko!" zašeptala jsem a dívala se, jak se nám její tělo vzdaluje. Opírala jsem se o Sasukeho hruď a neschopná se hnout, jsem mlčela. Najednou se Sasuke zastavil a uskočil stranou. Před námi stál Tobi. Podívala jsem se na Sasukeho. Byl naštvaný. " Co to má znamenat Tobi?" zařval na něj a on se začal hystericky smát. "Co myslíš Sasuke? Naše pomsta Konoze přece!" řekl a dal se do dalšího děsivého smíchu. "Co tím myslí Sasuke" zašeptala jsem. Ten se na mě nepodíval a položil mě stranou na zem. "Běž za naším synem" rozkázal. Neposlechla jsem ho. Nemohla jsem se hýbat. Před očima jsem viděla zase obličeje lidi, kteří kdysi umřeli ve vesničce. Viděla jsem obličeje lidi na, kterých mi záleželo. Všichni mě obklopovali. Temari, Ino, Jiraya, Itachi a další na mě nesouhlasně kývali hlavou. " Co po mě chcete?" zařvala jsem a chytla se za hlavu. Sasuke se na mě podíval a Tobi tak využil situace. Zaútočil na Sasukeho, ale ten naštěstí jeho útok odrazil. "Jak koukám Sasuke tak máš bláznivou holku. Není to ta, kterou ještě nedávno si chtěl zabít?" řekl a dal se do dalšího smíchu. Podívala jsem se na něj a Sasuke se nepřítomně díval dopředu. Mlčel. Takže on mě chtěl zabit? Ani mě to nepřekvapuje, ale odkud se znají? Tobi na něj znova zaútočil a Sasuke jeho útoky odrážel. Bojovali na život a na smrt. Já se jen dívala, jako vždy. Neschopna pohybu, jsem sledovala, jak se můj další milovaný člověk bije. Někdo mě, ale chytil za vlasy a já zděšením a bolestí vykřikla. Sasuke se rychle otočil a podíval se co se děje. Byl rozhozený a toho Tobi zase využil a znova na Sasukeho zaútočil. Ten se jen tak tak vyhnul, ale přeci jen ho Tobi řízl katanou přes hruď. Sasuke odskočil a chytl se za ránu. Krvácel. Podíval se znova na mě a na Karin, která mě držela za vlasy. Připomnělo mi to naši zkoušku v lese. Kdy jsem na tom byla stejně. Držena za vlasy, bezmocná se dívala, jak ubližují mým blízkým. Neschopná jim pomoc. Vyndala jsem z pouzdra kunai a rozřízla si vlasy, jako tenkrát v tom lese. Odskočila jsem od Karin dál. Ona byla moje soupeřka a tentokrát ji zabiju. Nabila jsem si ruce chakrou co nejvíc to šlo a pohlcovala ji útoky. Jen tak tak mi uhýbala. Začala jsem pociťovat únavu a tak jsem přešla do vzdáleného boje, jak mě to učila Tsunade. Karin na mě začala útočit a já se jí tentokrát vyhýbala. Při jednom z jejich útoku jsem praštila do země a uskočila dál. "To je všechno?" zeptala se výsměšně a posunula si brýle. Zem pod ní začala praskat a ona uskočila od díry dál. Přesně to jsem čekala a vyběhla jí naproti. Udeřila ji pěstím do břicha, až odletěla dost daleko. Když jsem k ní došla, zjistila jsem, že to byl jen klon. Než jsme se ale stačila otočit, ucítila jsem bolest a vykřikla jsem. Sasuke se otočil za mým křikem. "Sakuro!" zařval, udeřil chidorim Tobiho, který s obrovskou ranou v hrudníku padl k zemi a běžel ke mně. Měla jsem od Karin zabodnutou čepel v těle. Sasuke se rozeběhl s dalším chidory v ruce ke Karin a zasáhl ji přímo do srdce. Klekl si ke mně a pomalu vytáhl čepel z mého těla. Držel mě v náručích a šeptal moje jméno. Objímal mě a svíral v náručích. Cítila jsem, jak na mě dopadají jeho kapky slz.
"Sasuke" zašeptala jsem a on se na mě podíval. Brečel. "Sakuro odpusť mi prosím" začal, ale já ho ukazováčkem prstu na jeho rtech zastavila.
"Přestaň" zašeptala jsem. Cítila jsem chlad.
"Musíš se postarat o našeho syna" zašeptala jsem znova.
"Ne ty neumřeš. Prosím ne!" začal hystericky brečet. Bolelo mě celé tělo. Rozkašlala jsem se jako Ino. Umírala jsem a nebylo mi pomoci. Sasuke se zděsil ještě víc. Hladil mě po vlasech a po návalech krvavých kašlů mě políbil. Dal do něho vše, co cítil. To je naposled co se ním třeba líbám. Tohle je naposled, co s ním jsem a ničeho nelituju.
"Miluju tě" řekl a sevřel mě v náručích. Prstem mě hladil po rtech a já pomalu ztrácela vědomí. V dáli jsme uslyšeli Naruta, jak na nás řve. Zastavil se kousek od nás a z hrůzou v očích se na nás díval. "Sakuro" zašeptal a měl v očích slzy. Snažila jsem se na něj usmát. Klekl si naproti Sasukeho a díval se na nás. "Kde je Daisuke?" zašeptala jsem koktavě. Těžce se mi dýchalo. " s Hinatou v úkrytu. Ach Sakuro" zašeptal a chytl mně za ruku. "Děkuju" zašeptala jsem mu s chabým úsměvem a znova se podívala na Sasukeho. Obličej měl plný hrůzy a v očích se mu leskla bolest a agonie. Miluje mě a já můžu v klidu umřít. Pokusila jsem se ho pohladit po obličeji. Chytl moji ruku a přitiskl si ji ke rtům. "Miluju tě Sasuke a vždy tě Milovat budu. Nikdy na tebe nezapomenu. Slib mi, že se nám o syna postaráš". Zašeptala jsem. S panikou v očích kývl. " Slibuju. Miluju tě. Nikdy na tebe nezapomenu. Vždy jsem tě miloval." Řekl a znova mě políbil na moje studené rty. Naruto nás celou dobu sledoval. "Sbohem" zašeptala jsem a zavřela oči. Viděla jsem obrázky mého života. Lidi, které jsem měla ráda, se na mě usmívali. Hlavou mi proletěli vzpomínky. Viděla jsem Itachiho, jak mi podává ruku. Ino jak se na mě usmívá. A Daisukeho jak se na mě dívá přes jeho krásné zelené oči. Mrzí mě, že ho už nikdy nebudu moct držet v náručích. Mrzí mě, že ho neuvidím vyrůstat a smát s jeho sladkým smíchem. Ale chci, aby věděl, že ho maminka vždy bude milovat a vždy se o něj postará. S touto myšlenkou jsem naposledy vydechla a naposled mě pohltila tma.


Všichni chodily ke pomníku na, kterém bylo vyryto jméno hrdinů padlých za ochranu vesnice. Tsunade četla jmena padlých. "Sai a Ino Yamanaka, Kiba Inuzuka, Choji Akamichi, Iruka Umino, Konohomaru Sarutobi, Shikamaru Nara, Neji Hyuuga, Sakura Haruno" a další jména. Všichni v černém s býlími růži jsme chodili k tvému hrobu a pokládali je na něj. Stál jsem dál s našim synem a nebránil se slzám. Nikdy jsem se k tobě nechoval tak, jak sis zasloužila. Nikdy jsem ti nedal to, co jsem ti mohl dát. Proč si člověk uvědomuje věci, až když ztrácí? Co mám jednou našemu synovi říct, až se na tebe bude ptát? Ztratil tu nejúžasnější nejkrásnější matku pod sluncem a já ti tolik za ty roky ubližoval. Doufám, že mi jednou odpustíš má lásko. Hinata ke mně přistoupila a já jí podal Daisukeho do rukou. Vesnice mě přijala zpět a já v ní hodlám našeho syna vychovat. Položil jsem jako poslední bílou růži na tvůj hrob. Je těžké věřit, že tu nejsi, ale věř, že budeš dál žít v naších srdcích.
"Miluju tě" zašeptal jsem a s posledním pohledem na tvoje vyryté jméno, jsem i s Daisukem opustil hřbitov. Jednou z něj bude skvělý ninja a ty na něj budeš pyšná Sakuro.


Konec :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 11. dubna 2013 v 12:15 | Reagovat

krása.

2 Ivanitko Ivanitko | Web | 11. září 2013 v 23:20 | Reagovat

Moc krásné, plné zvratů hlavně ze Sasukeho strany. Líbilo se mi jak jsi propletla mangu s vlastní fikcí. Jen jsem se zasekla u jedné věci, sex dva dny po porodu, to zrovna není moc fajn, ale co už :-)

3 Zoe Zoe | Web | 14. září 2013 v 11:55 | Reagovat

[2]: Bohužel jsem ješte nerodila, takže nemužu posoudit :), ale brala jsem to spíš z pohledu mé nejlepší kamaradky, která na to doslova hned vlítla :D Ale samozřejmě to má každý jinak :)

4 michiato-biscuito michiato-biscuito | Web | 6. října 2013 v 21:24 | Reagovat

Myslela som si, že píšeš veľmi dobré poviedky, ale toto je skvelé :) strašne sa mi páči koniec, síce mám najradšej tie typické happy-endy. Paráda :D

5 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 6. března 2014 v 16:58 | Reagovat

No teda :D bylo to nádherný, úplně jsem se do toho zažrala. Pořád všude čtu ty typický happy-and povídky, ale jsem ten typ člověka, který se vyžívá spíš ve smutku a tak.(Ne, nejsem Emo ani nic podobnýho, jenom mě prostě přitahujou temný a depresivní a nebezpečný věci :D ) Konečně nějakej pořádnej a dojemnej konec. Moc krásné čtení, fakt :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama