Život jedné ninji: část první

9. dubna 2013 v 23:28 | Zoette |  život jedné ninji
takže slibovaná povídka :) doufám že je dostatečně dlouhá a bude se vám dobře číst. budu ráda za všechny komentáře :)



Můj život nikdy za moc nestál. Jako malé dítě sem trpěla díky posmívaní mých vrstevníku. Moje nejlepší kamarádka, která mi pomohla jít správným směrem a trochu být šťastná, se zamilovala do stejného kluka, jako já. Dlouhá léta jsme se spolu nebavili a jen soupeřily, kdo je lepší a přitom jsem byla ta nejhorší Ninja, co mohla být. Byla jsem chytrá- teď budu znít namyšleně - i docela hezká. Jenže jsem neoplývala žádným talentem. Byla jsem přítěž týmu. Byla jsem nic.
Moji členové týmu byli a jsou ti nejznámější a nejlepší ninjové, co kdy žily. I když se jeden z nás vydal temnou cestou. Ale kdo jsem byla já? Malá ubrečená holka, zamilovaná do kluka, který ji nikdy lásku neopětoval. Hlavně slepá, která neviděla a nebrala vážně to, že někdo miluje ji. Odsuzovala jsem jednu dobu Sasukeho,
že mnou opovrhoval, ale co jsem dělala já? Až když jsem ztratila, jsem pochopila, jak pro mě byli důležití. Otázka je. Pochopil to i Sasuke?

Život šel dál, nikdy mi nedal to, co jsem chtěla. Sasuke odešel. A já zbyla sama. Jenže já sama nikdy nebyla, já měla plno přátel a lidí, co tu pro mě byli. Po delší době mi došlo, že čekat až se stane nějaký zázrak a lásku mi přivede zpět, je zbytečnost. Můj nejlepší kamarád, člen zbylého týmu, osoba, která mě milovala, která mi dala slib až za hrob, která tu při mně stála, odešla. A já ve vesnici zbyla sama. V té době jsem se rozhodla se sebou něco dělat. Kdyby nikdy ani jeden neodešel, byla bych slabá a stejně naivní dívka jako dřív. Spoléhala bych se na ostatní a sama nic nezvládla. Takže můžu říct, že dny kdy Sasuke a Naruto opustily vesnici, byli ty nejhorší, ale také zároveň pro mě dobré dny v životě. Nebýt těchto dnu dostala bych se vůbec někam? Uběhlo pár let a já po cvičení s naší Hokage dosáhla toho co jiní za tak krátkou dobu ne. Zesílila jsem a stala se novým člověkem, ale vzpomínka na Sasukeho mě táhla zpátky do propastí. Takže jsem zas moc užitečná nebyla. Porazila jsem mnoho nepřátel, zachránila plno životů, ale nezesílila jsem o nic víc než bych měla.
Jednoho dne, po době kdy se Naruto vrátil, jsme se vydali najít Sasukeho a já naivní nána čekala, že až mě uvidí po dlouhé době, že se kvůli mně vrátí. Nedošlo mi, že ke mně nic nikdy nejspíš necítil a marně doufala v nereálné. Až když mě málem zabil, jsem pochopila, že určitě by nechtěl slabou dívku. A tak jsem odešla po půl roce z Konohy. Vyhledala jsem Akatsuki, proti kterým jsem předtím už bojovala a jednoho z nich dokonce zabila. Stala jsem se členkou a sílila pod dohledem ostatních členů. Tajně sem informovala Konohu o krocích Akatsuki. Uplynuly další tři roky, než jsem se znovu s Narutem a zbytkem Konohy uviděla. Přesto že jsem Konoze pomáhala, byla jsem hledaná ninja a tak jsem se s nimi nikdy nevrátila. Bolelo mě to, ale v Akatsuki jsem se naučila bolest zavírat hluboko v sobě. Být bezcitná. Přestávala jsem být taková, jako dřív. Stala jsem se člověkem, kterého bych dříve nenáviděla. Měla jsem jen jediný cíl. Zabít jednoho dne Itachiho a Sasukeho. Nikdy jsem Sasukemu neodpustila, to co mi provedl. A Itachimu jsem neodpustila jednu noc. Kisame zemřel a já byla přidělena k Itachimu do páru. Při jedné misi, kdy jsme sledovali jednoho jinchuurikyho jsem dala Itachimu do vody drogu, která ho zmlátila. Pustila mu do krve endorfiny, které zvyšovali agresi a jak jsem později zjistila i sexuální touhu. Měl to být žert, který on měl zjistit dřív než by se napil. Kisame mi dělal podobný žerty pořád. Ale Itachi nic nezjistil a než jsem si uvědomila, co dělá, nechala jsem ho se vody napít. Přes hodinu se nic nedělo a já už myslela, že ta droga neúčinkuje. Když jsme šli spát, spoutal mě Itachi svým Sharinganem. V mé představě mi ukazoval, jak mě znásilňuje. Pro mě to byl nejhorší den mého života, i když mi jinak fyzicky neublížil, ale duševně mě zničil. Sice to byla moje chyba, on by se ke mně tak nechoval. Za měsíce, co jsem ho poznala, jsem zjistila, že je to slušný člověk. Má jen blbý názor na svět nebo je mu to vše spíš už jen jedno. Dlouhou dobu jsem k němu cítila nenávist, i když jsem se snažila mu jí nedávat najevo, moc to nešlo. On sám nevěděl, co se v ten den stalo. Musela jsem se naučit svoje emoce schovávat. A díky té události, co se stala, jsem zesílila ještě víc. Naučila jsem se nosit kamenný výraz. Masku, která vše zakrývala, a chápala Sasukeho. Čekala jsem od života krásnou pohádku, plnou lásky a štěstí a každým uplynulým dnem mě to přecházelo. Život pro mě nic neznamenal. Vrhala jsem se do soubojů, jak jen to šlo. Potřebovala jsem ukojit touhu. Touhu ubližovat. Nenáviděla jsem se za to, ale ten pocit, byl pro mě jako droga.
Uplynulo dalších plno let. A já konečně potkala Sasukeho. Nevěděla jsem jak se cítit. Byla sem zmatená. Slabá. Půlka mého já chtěla Sasukeho zabít. Ta druhá ho prosit. Díval se na mě stejně jako vždy. Opovrhoval mnou. Dívala jsem se na něj stejně, aby cítil to co já, když se tak dívá on na mě. Myslím, že se mi to jen zdálo, ale jeho výraz najednou víc zchladl a byl tak trochu vykolejený. Možná i smutný? Ne. Moje naivní představivost, byla moje slabá stránka. Láska, kterou jsem k němu cítila, nikdy nezmizela a jen se probouzela. Nebyl sám. Vedle něj stáli další dva ninjové a jedna shinobi. Všichni čtyři měli aktivovaný Orochimara prokleté pečetě. Nejspíš je používali i po té, co Sasuke Orochimara zabil. Ta holka se na Sasukeho lepila. A to se mi vážně nelíbilo. Ti tři, co byli se Sasukem odešli a Itachi mě poslal za nimi, abych je pronásledovala. Ač nechtíc jsem ho poslechla. Dvě věci byli jisté. Jeden z nich zemře. Tohle je poslední jejich souboj. A já v tu chvíli nevěděla komu fandit. V posledním roce se moje nenávist k Itachimu vytrácela a nahrazoval ji jiný cit. Nikdy jsem si to nechtěla přiznat, ale začínala jsem ho mít ráda. Spíš lepe řečeno jsem k němu cítila něco hlubšího. Buď to bylo Uchihovským kouzlem nebo tím, že jsem k němu cítila touhu, kterou jsem cítila i k Sasukemu a protože mu byl podobný, no chtěla jsem ho jinak než jako kamaráda. Prostě jsem měla slabost na labilní bastardy. Nechtělo se mi ani jednoho tu nechat, ale musela jsem se pomstít té holce za její lepení. Moje krvavá touha byla teď silnější. Hnala mě v před lesy, kudy běžela moje kořist. Cítila jsem její přítomnost. Nevím co jim Sasuke rozkázal, ale kdyby se na mě vrhly všichni tři, s jistotou by mě zabily. Hlavně pokud by byli polapeni pečetí. Chakry mám dost, ale dokázala bych bez pomoci Itachiho vzdorovat třem zrůdám? Moje touha po krvi mě zaslepila. Kdykoliv se tohle stalo. Itachi mě zastavil a zklidnil mě. Jenže teď tu není a já přestávám sama sebe vnímat. Stala se ze mě také nebezpečná zrůda. Ale moje zrůda byla horší. Byla moje. Nevyvolávala ji žádná pečeť. Jen já. Nikdy jsem nezabila nevinného člověka, ale plno lidí co plnily jen své rozkazy a líbilo se mi to. Doběhla jsem na mýtinu, kde stáli ona a jeden z nich. Bylo mi ukradený, kde je ten třetí, což jsem později poznala, bylo chybou. Zaútočila jsem na ní a ten druhý můj útok odrazil.
"Nic jiného neumíš?" vysmívala se mi. Neodpovídala jsem jí. Nejspíš ji to vytočilo. " Ani mluvit neumíš? Jak zaostalé!" vyštěkla mým směrem. V duchu jsem se musela usmát. Nebyla jsem náhodou taky kdysi taková? Cítila jsem z ní zlost, povrchnost ale jinak byla možná i stejná. Stejně slepě zamilovaná. Zamračila se a vyrazila mým směrem. To byla moje šance. Odrazila jsem její útok, až jí to odhodilo daleko ode mě. Nasála jsem dostatečné množství čakry do rukou a bouchla oběma pěstmi na zem. Naneštěstí uhla a pod ní se vytvořil hluboký kráter. Musela jsem se pousmát, když jsem viděla její vystrašený pohled. Ten druhý se jen díval a usmíval se. Vypadal pobaveně a zaujatý.
"Už chápu, proč tě nemáme zabít" promluvil po chvíli. Nechápala co tím myslí, ale ji to rozhodně naštvalo. Začala na něj ječet. Boj mezi námi dvěma byl nevyrovnaný. Já byla silnější a ona se nechávala snadno vyprovokovat. Nechci lhát, taky mi vadilo, když říkala, jak se Sasukem trávila noci, ale snažila jsem se to maskovat. Boj trval dlouho a mě docházela chakra. Jestli by ten druhý po mě šel, sundal by mě jak nic. Začínala jsem být udýchaná. Ale ona na tom byla hůř. Ležela na zemi v bezvědomí. Vítězně jsem k ní šla a čekala kdy se jí ten druhý nebo náhodou ten třetí bude pokoušet pomoc. Jen stál a díval se, jak dávám kunai k její mu krku. Měla jsem dojem, že na mě kýve, abych to udělala. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale moje krvavá odplata, která se mi naskytovala, měla moji touhu po krvi ukojit. Nedaleko od nás zazněla hlasitá rána. Hlavou mi proběhla dvě jména: Itachi a Sasuke. To mě rozhodilo na dostatečnou dobu, abych si nevšimla, že jeden za mnou z nich stojí. Pak jsem ucítila tupou bolest a viděla tmu.
Probudila jsem se v tmavé místnosti. Nejdříve jsem myslela, že jsem doma, ale nebyla. Vzadu na hlavě jsem cítila bolest. Automaticky jsem si tam sáhla. Boule. Super. V místnosti jsem byla sama. Necítila jsem tu žádnou chakru a ani přítomnost někoho jiného. Někdo mě praštil z nich do hlavy. Ten co vypadal, jako ryba to nebyl. Ta holka taky ne. Takže ten třetí. Jsem idiot, který se nechal oslepit tužbou. V tom jsem si vzpomněla na Itachiho. Kdo z nich vyhrál? Bolest nad ztrátou jednoho z nich mě bolela u srdce a zármutek, který jsem cítila, mě pálil na očích. Ne! Nesmím brečet. Přísahala jsem, že nikdy brečet nebudu. Otřela jsem kapky slz z tváře a vylezla z postele. Tělo mě bolelo. Asi tím pádem, když mě praštily. Svaly rezignovali a protestovali proti pohybu. Snažila jsem se to nevnímat a donutila je jít ke dveřím. Byli nezamčené. Mírně jsem je otevřela a světlo z chodby osvítilo místnost, ve které jsem byla. Boleli mě oči, ale konečně jsem viděla celou místnost. Byla tu jen postel a vedle ní stolička se svíčkou a zápalky. Mohlo mě napadnout si rozsvítit, ale byla jsem zvyklá, že to dělal Itachi. Sevřel se mi žaludek. Pohlédla jsem do prázdné chodby. Byla jsem v Orochimarově skrýši. To znamenalo tři možnosti. Za prvé jsem unesena tou krávou a Itachi zabil Sasukeho. Teď mě někde hledá. Za druhé Sasuke zvítězil, unesli mě jeho tým nebo co to je a nikdo mě nehledá. Za třetí oba se navzájem hledali a ten co vypadal jako ryba nebo ten třetí mě vězní jen tak pro radost. Sečteno a podtrženo, jsem prostě v pytli. Pochybuju, že mě Konoha nebo Akatsuki, kterým jsem byla už úplně ukradená, by mě tu hledali. Konoha. Dlouho jsem na ně nemyslela. A teď taky není vhodná doba. Musím od tuď pryč. Na sobě jsem měla svoje staré oblečení, ale plášť a ani moje výzbroj nikde nebyla. Takže jsem někde v bludišti a bez zbraně. Nádhera.
Po vymyšleném plánu na útěk, jsem se vydala chodbou do prava a pořád rovně. Třeba tu za pár let východ najdu. Buď chodím pořád dokola, nebo jsem se ztratila. Přijde mi, že už chodím přes hodiny, měla bych být zvyklá. S Itachim jsme chodily pořád. Cítím mírně chakru nedaleko v místnosti. Nemám takové smysly, jako jiní, ale stačí to. Někdy bohužel přemýšlím později, než něco udělám. Když jsem byla v týmu s Narutem, tak on byl ten, co konal bezhlavě a já ta co ho poučovala. Když jsem byla v páru s Itachim převzala jsem roli Naruta a Itachi moji. Nechápu ani proč to dělám. Možná proto že mi to připomíná Naruta, a tak si ho tím nevědomě připomínám. Ach jak ten mi chybí. Teď bych ho chtěla u sebe. Snad mi odpustí, že jsem ho nechala samotného a odešla.
Když jsem otevřela dveře, viděla jsem někoho otočeného zády ke mně. Dveře jsem otevřela o něco víc, abych viděla, o koho se jedná. Byla to mužská postava. Hrklo ve mně, když jsem si uvědomovala, čí ty rozcuchané černé vlasy jsou. Ležel bez trička a pomalu dýchal. To pořád nedokazuje, že Itachi zemřel. Třeba to oba přežily. A oba jsou vážně zraněný. Do očí se mi znova nahrnovali slzy. To nikdy nemůžu být šťastná? Přesto co mi Itachi udělal. Jsem k němu něco cítila a bolelo mě pomyšlení, že zemřel. Napůl mu smrt moje já přeje, ale moje srdce puká žalem. Nesmím o tom teď přemýšlet. Znova se podívám na postel a už tam nikdo neleží. Stojí blízko za mnou. Kdy? A jak? Narovnám se a čekám, co se stane. Nikdo z nás nic neříká. "Itachi." začnu a hlas mě zrazuje. Nesmím se před ním takhle snižovat, musím být silná a rázná. " Je mrtvý" jeho hlas mě zabodává do zad. Tak je to pravda. Mám chuť se stočit do klubíčka a brečet. Ale to můžu udělat až později, až od tuď vypadnu. Nic dalšího jsem už neříkala. A čekala, jestli mě zabije. Srdce mi bušilo očekáváním. Snažila jsem se uklidňovat svůj zrychlený dech. Tolik let jsem se na tenhle den připravovala, aby se tohle nestalo. Abych byla stejně vyrovnaná, jako on. Jenže já k němu něco cítím. On ke mně nikdy. V hlavou mi projela slova té ryby. Už chápu, proč tě nemáme zabít. Já rozhodně nechápu, co tím myslel a ani to proč se mi to vybavilo teď. Nejraději bych se teď otočila a dívala se mu do očí. Ale dokázala bych to? Proč mě vlastně ještě nespoutal a nehodil do vezení? Risk je zisk, řeknu si a otáčím se mu tváří v tvář. Upřeně na mě hledí, ale výraz má stále kamenný a nečitelný. Zamaskovávám zalapání dechu zakašláním a oplácím mu jeho pohled. Ty oči. Stejně krásné, jako dřív. Nesmím teď padat na kolena. Zamračím se na něj, a když pořád nic neříká, rozhodnu se něco říct já. " Tak už mě zabij Uchiho" řeknu vyrovnaně a nepřestáváme vzájemně sledovat. Pochvíli nadzvedne jedno obočí a pohrdavě se zatváří. Au. "Kdybych tě chtěl zabít, tak už jsi dávno mrtvá". Řekne chladně. " No to je super, že to vím" snažím se tvářit pobaveně. " Co kdybys mi dal lepší pokoj? Když to tak vypadá, že tu budu s tebou dlouho. Ráda bych pokoj s výhledem". Moje vnitřní já mě poplácává po rameni. "Buď ráda za to co máš" zavrčí mým směrem. Takže vyhrůžky jo?
"Zapomněla jsem, že ty jsi labilní debil, co nechápe sarkasmus. Co kdybys mi místo tvé arogance vysvětlil, proč mě radši nezabiješ? Protože já tu nezůstanu. Buď uteču, nebo radši zemřu." Vypravím ze sebe a jsem hrdá jak krásně vyrovnaně to znělo. Ve tváři se mu mihnul náznak pobavení anebo se mi to spíš jen zdálo. "Klidně se zabij, ale udělej mi laskavost a než to uděláš, řekneš mi vše o Akatsuki a Konoze. Buď po dobrém, nebo po zlém". Řekne a tváří se dost nebezpečně, až z toho nechtěně udělám krok zpět. A než se naděju, utíkám chodbou pryč od něj. Z dálky slyším hlasité kroky, jak míří ke mně. Jsou čím dál víc hlasitější. Když se ohlédnu, zjistím, že je za mnou. Teď je on lovec a já kořist. V očích mu září sharingan a já tuším, co se stane. Z nenadání se objevil, přímo přede mnou. Chytí mě pevně a já se nemůžu hýbat. Cítím, jak něco po mě leze a poutá mě to. Přivolal hady a by mě svázali? Když jsem konečně nehybná, vezme mě do náruče a odvádí pryč z místa. Jindy by se mi líbilo, kdyby mě držel v náručích a nesl, až k nebesům ale ne teď ne v téhle realitě, kdy mě chce jen mučit. Mám strach. Nikdy jsem takový strach necítila. Donesl mě do pokoje, kde jsme stali předtím. Položil mě postel, spíš hodil. Zavřel za sebou dveře a zamkl je. Obklopila nás tma. Naneštěstí rozsvítil svíčku na druhé straně pokoje, asi abych viděla, co semnou provede. Ležela jsem zády na posteli a bezmocná hleděla do jeho nebezpečných hladových očí, jak se ke mně přibližuje a lehá si na mě. Přivázal mě rukama k posteli. A tělem mi zablokoval nohy. Chtělo se mi brečet a cítila jsem slzy na krajíčku, ale pokud začnu brečet, udělám mu tím jen radost. Snažila jsem se vydržet a zamrkáním slzy vyhnala. Nesmí mě zlomit. Neudělám mu tu radost. At to bude, jak chce nepříjemné. Nezačnu křičet. Nevzdám se. Klidně jsem ležela a čekala, co udělá.
Chvíli se na mě jen díval a pak mi kunaiem rozřízl triko i s podprsenkou. Odhalil mi prsa a pěvně, bolestně mě za ně chytil. Sykla jsem a on se usmál. Sakra. Tohle je horší než co mi prováděl Itachi. Tohle nevydržím. Políbil mě na kůži a čekal moji reakci. Nic jsem nedělala. Tohle mi bylo jen nepříjemné, ale rty měl tak jemné a teplé. Moje reakce se mu asi nelíbila, a proto se mi dobýval do úst. Snažila jsem se uhnout hlavou, nepodařilo se mi to. V ústech jsem cítila jeho slizký a teplý jazyk, jak se mi dobývá uvnitř a skoro mě až dusí. A jako každý člověk, který je dušen jazykem, jsem ho automaticky do něj kousla. Rychle ho vyndal z mé pusy a vrazil mi facku. V očích mi zapálili slzy. Ani tisíce pěstí se nevyrovnalo tomu, když mi dal facku on. "Chceš to po zlem?" zeptal se a strhl ze mě sukni i s kraťasy. Zůstali mi jen kalhotky. Měla jsem chuť řvát o pomoc. Prosit aby přestal, ale nedokázala jsem vydat ani hlásku. Moje tělo ztuhlo. Přímo ze mě kalhotky vyrval a odhodil. Bylo mi na blití. Jsem ještě pana. A vždy jsem si přála, aby byl on ten první. Proto jsem celé roky čekala na den, kdy se to stane. Je mi už 21 let a teď se mi sny totálně zničily. Vždy jsem to s ním chtěla, ale z lásky, ne takhle. Roztáhl mi nohy a vlezl mezi ně. Prudce do mě vnikl, až jsem nechtěně vykřikla. Vydal ze sebe lapající zvuk po dechu a začal se ve mě rychle pohybovat a narážet. Bolelo to a hodně. Přála jsem si, aby už skončil. Aby mě, už nechal. To mu nestačí, jak mi ublížil a ponížil? Pevně mě při tom svíral a mačkal prsa, až jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Vzdychal mi do ucha. Bylo mi z něj špatně. Teď už je vše jedno. Dosáhl svého. Po chvíli ve mně vyvrcholil a udýchaný, nehýbající se, na mě ještě nějakou dobu ležel a dýchal. Když se uklidnil, slezl ze mě a lehl si vedle. Pořád jsem ležela nahá vedle něj. Cítila jsem se hrozně a zahanbeně. To co mi dělal Itachi je nic porovnaní s tímhle. Kéž by v ten den zemřel Sasuke. Rozvázal mi ruce od postele a svázal je k sobě. Přehodil přes mně deku a sám se do své zabalil a usnul. Celou noc mi tekly slzy očí. Proč mi to udělal? Když jsem konečně usnula, zdálo se mi o tom znova. Probudil mě dotek na tváři. Pootevřela jsem oči. Ležel vedle mě na boku a díval se na mě. Kdyby nebyl takový monstrum, vypadal by jako anděl. Za jiné situace bych se na něj dokázala dívat celý dny. Ale po tom co mi provedl, k němu cítím nenávist. Za tohle zaplatí. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku a čekala, co mi zas provede. Dlouho mlčel, ale pak se rozhodl ukojit na mě další svojí touhu, jako předtím.
Nevím kolik hodin, minut, dní uplynulo od doby, co mě zajal, ani od doby co jsem naposled spala. Ale myslím, že jsem tu nejméně 4 dny. Nevidím sluneční světlo, a proto nemohu určit, jestli již proběhla noc nebo ne. Sasuke mě nechává nejspíš ve svém pokoji samotnou jen při svíčce, často se vrací a ukájí na mě své půdy. Ruce mi už rozvázal a mam volnost chodit po jeho velkém pokoji, kde toho moc není. K pokoji vedou dvoje dveře. Jedny jsou od koupelny, kde je sprcha, umyvadlo a záchod. Krom mýdla, toaleťáku a jednoho šamponu na vlasy, který kvůli mně jednoho 'Dne' přinesl, nic v koupelně není. Druhé vedou ven z pokoje. Ty zamyká. V místnosti je jen postel a jeden stůl kde nechává svíčku. Zápalky odnesl, abych se asi nezabila. Nikoho kromě jeho jsem v pokoji ještě neviděla. Jídlo mi nosí jedině on. Nechápu, co tím sleduje, ale na Akatsuki a ani na Konohu se ještě nezeptal, takže jsem jeho soukromá hračka na potěšení. Jsem vysílená, unavená, slabá a zničená. Nejspíš mi dává něco do jídla, protože mám hrozně málo chakry. Za jiných okolností bych si myslela, že to není možné, ale jsme v Orochimarově skrýši. Kdo ví, co tu prováděl. Každý Sasukeho znásilnění zanechává na mé duši šrám a musím uznat, že on je sexuální maniak. Kdybych věděla, jak tu ubíhá den, řekla bych, že za mnou chodí i třikrát denně. Není normální, aby tohle někdo vydržel. Začíná mi být líto té holky Karin. Bůh ví, co prováděl, sní. Ale podle toho co jsem slyšela, mu to dává ráda. Takže jediná já jsem ta znásilňovaná trubka. Pecka.
"Jak dlouho tu jsem?" zeptala jsem se jednoho dne, po jeho obvyklém příchodu si semnou pohrávat. " třetí týden" zavrčel a usnul. Kdybych měla aspoň sílu se mu bránit. Nemůžu se skoro hnout. Celý dny jen ležím a snažím se zaspat to utrpení. Svaly mam ochablý, a pokud je pravda to co si myslím o jídle a pití, které mi nosí, přidává tam nějakou látku, co mi zabraňuje nebo ničí tvoření chakry. Nejradši bych ho napadla a zabila, jenže to nedokážu, nemám sílu. Nevím, jak dlouho ještě tohle vydržím, ale dlouho ne. Přestávám pomalu vnímat všechno kolem mě. Moje bolavá duše trpí čím dál víc. Blázním! Moje myšlenky jsou plné pomsty a krve.
Uplynulo nejspíš dalších plno dní množná i měsíce, když se dveře odemkly. Nikdo je neotevřel, jen byli odemčené. Čekala jsem, jestli do nich někdo vstoupí, ale nikdo nepřišel. Sebrala jsem všechnu sílu a vydala se chodbou pryč. Nevím, jak dlouho jsem bloudila, ale východ jsem našla. Přišlo mi to nějak moc snadný, ale to v tu chvíli na tom nezáleželo. Východ byl nestřežený, nezapečetěný a otevřený, tak proč toho nevyužít? Konečně po dlouhé době jsem spatřila slunce, které mě oslepilo. Chvíli trvalo, než jsem si na světlo zvykla, ale vše je lepší než být ve tmě. Cítila jsem čerstvý krásný vítr, který mě ochlazoval a dodával mi naději a svobodu. Musím se od tuď dostat co nejdál to půjde. Šla jsem nejrychleji, co to šlo, abych se od skrýše vzdálila. Trvalo dva dny, než jsem našla nějakou vesnici, kde jsem se schovala u moc hodných lidí, kteří mi dali najíst, a mohla jsem se u nich odpočinout. Jenže se tu nemůžu zdržet dlouho. Sasuke by mě jen tak nepustil. Nevím, kdo a ani proč mi někdo z jeho lidí pomohl, ale nejspíš se mě chtěl zbavit. Hned mě napadla ta Karin. Pokud to byla ona, tak jí jsem vděčná. Další znásilňování bych nejspíš nepřežila. A pokud tu zůstanu, Sasuke mě najde a bude pokračovat v tom, co mi prováděl do teď nebo hůř.
Po odpočinku jsem se vydala do větrné země. Tam jsem našla zapadlou malou vesničku a měsíc žila s tamními lidmi v klidu a pohodě. Stali se mými přáteli. Pracovala jsem jako doktorka v jejich místní nemocni, pokud se tomu dalo tak říkat. Některé večery jsem byla na stráži, anebo je trávila sezením na své pohovce doma a brečela. Pořád mě to všechno bolelo. Chtěla jsem se vrátit do Konohy, ale nemohla jsem. Sasuke mě tam určitě hledá. Teda jestli mě vůbec hledá. Jednou když přišli do vesnice ninjové z větrné, zeptala jsem se jich, jestli ví něco o Ohnivé zemi a Skryté listové. Dozvěděla jsem se, že mezi zeměmi došlo ke konfliktu, který je ale nakonec spojil. Zjistila jsem, že mě Naruto i celá vesnice hledá. Potěšilo mě, když mi pověděli, že stáhli odměnu za mé vydání. Kdybych se nebála Sasukeho, hned bych se tam vrátila. Uběhl další měsíc a Sasukeho lidé mě našli. Začali ničit vesnici a zabíjet lidi. Bojovala jsem s nimi, abych tomu zabránila, ale porazily mě a zbytek vesnice před mýma očima popravily. Ta ryba byla mezi nimi a říkala jim, že nikomu nemají ubližovat, ale oni neposlouchaly. Brečela jsem. Nemohla jsem jim pomoc. Bezmocná jsem se dívala, jak jeden po druhém umírají. Viděla jsem ten strach v jejích očích. Oni si nezasloužili zemřít. Zabíjeli i malé děti, které jsem léčila. Nenávidím je! "Zabiju vás!" řvala jsem a snažila se vymanit, abych jim pomohla. Byli až moc silní. A tak jako kdysi, jsem byla ta slabá ubrečená holka, která nedokázala svým milovaným pomoci. Doufala v zázrak, který by mi pomohl. Ale žádný nepřiházel. Křik dětí, které zabíjeli, anebo se dívali, jak jim zabíjí jejich milované, se ozýval v mých uších. Tolik tyranie. Tolik zloby je ve světě. "Nechte je! Prosím!" žadonila jsem a přestávala vnímat svět. Tolik prolité krve kvůli mně. Kdybych neutekla. Kdybych to vydržela. Tolik lidi by kvůli mně nezemřelo. Viděla jsem všechny ty tváře, které se ještě nedávno na mě usmívali. Viděla jsem smrt v jejich očích. Kolik toho budu muset ještě vytrpět? Kdyby svět nebyl zlý. Kdyby jen Itachi nikdy nezabil celý klan. Kéž by nikdy Sasuke neodešel. Kéž bych milovala Naruta. Kéž bych já nikdy neodešla. Teď bych doma jako mala trubka seděla a čekala, až se Naruto vrátí z mise. Doma se starala o jeho děti. Ale můj osud byl jiný. Já udělala ve všem opak, a proto teď lidi trpí.
Vypadalo to vše, jako by se svět zpomalil. Nikoho jsem nevnímala, ale slyšela, jak někdo volá moje jméno. Rozhlížela jsem se kolem a viděla souboj mezi skupinami ninjů. Přede mnou klečela Ino a řvala na mě. Nedokázala jsem na ní mluvit. Nerozuměla jsem, co po mě chce. Vše bylo tak tlumený, divný, jako z jiného světa. Jako sen. Viděla jsem zelenou záři z jejích rukou, cítila teplo, zimu a zase teplo. Slzy mi tekly po tvářích a já je ani nechtěla zastavit. Vzduchem byl cítit kouř, krev, kov a smrad spáleniny mrtvých těl. Celá vesnice byla v plamenech. "Sakuro!" zatřásla semnou a vše se vrátilo do reality. Vše jsem zase slyšela. Skoro všichni bojovali a já jsem zase byla zbytečná. Pak se mi před očima zamlželo a nakonec zčernalo. Poslední co jsem viděla, byla Narutova tvář plná strachu, jak běží ke mně a řve moje jméno. Po tom jsem omdlela. Umírám?
Probudilo mě sluneční světlo, které prosvítalo oknem. Šimralo mi do očí, až jsem je nakonec musela otevřít. Byla jsem v bíle a známé místnosti. Bylo mi sice hrozně, ale naplňovalo mě to klidem. Jsem doma. Jsem v Konoze a v nemocnici. Super. "Jak se cítíš?" ozval se hlas vedle mě. "Jde to" zaúpěla jsem a snažila jsem si sednout. "čekej, máš odpočívat. Odkdy jsi tak akční Sakuro? Tohle je má práce" popleskal se hrdě po hrudi a vypadal, jako když se baví a na můj účet. Chyběl mi. Jeho energie, radost, úsměv, prostě všechno. Tohle byl můj bezstarostný, veselý Naruto. Nikdy jsem si nevážila, toho jak moc pro mě důležitý byl. Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale bolest byla tak veliká, že jsem nejspíš podle jeho výrazu, udělala divnou, zkřivenou grimasu. "Nebudu ti lhát. Vypadáš hrozně" vyhrkl ze sebe. Viděla jsem jeho utrápený výraz a cítila se provinile. Ta bolest v očích. To je to tak semnou zlé? "Naruto. Co se stalo?" zeptala jsem se a cítila slzy v očích. Smutně se na mě podíval a já měla potvrzeno, že to nebyl jen sen. Vyprávěl mi o všem, co se stalo mezitím, kdy jsem tu nebyla. Dal se dohromady s Hinatou. Jsem za něj moc šťastná a on taky vypadá šťastně, když o nich dvou mluví. Tak to má být. Neviděla jsem ho skoro sedm let. Změnil se. Byl jiný. Starší, což je pochopitelné. Ale on nikdy, nevypadal na svůj věk a už vůbec se tak na to nechoval. Teď přede mnou seděl jiný člověk. Zabolelo mě u srdce, když mi vyprávěl, jak mě všude hledal. Skončil se záchranou Sasukeho a místo jeho hledal mě, aby mě mohl přivést. Vyprávěla jsem mu o všem, co se přihodilo mě. Proklínal Sasukeho a přísahal mi, aniž bych chtěla, že mě pomstí. Snažila jsem se ho dlouho dobu přesvědčovat, ať to nechá být, že je to jen mezi ním a mnou. Nakonec z cesty pomsty musel odpustit, jinak bych utekla a on už mě nechtěl znova ztratit. "Už vím, jak ses cítila, když Sasuke odešel" odmlčel a koukal na zem. " Myslel jsem, že to nepřežiju. Nebýt ostatních opustil bych vesnici taky. Celou dobu jsem tě miloval Sakuro, ale ty mě nikdy. Nemám ti to a zlé a už vůbec ne teď, když je mým středem vesmíru Hinata, ale prosím, už neodcházejí. Zlomilo by mě to. Mám tě moc rád Sakuro. Jsi jako moje sestra. Vždy jsi tu pro mě byla. I když někdy necitlivým způsobem" zachechtal se a já sním. "Naruto. Nemůžu tu zůstat, Sasuke zničí celou vesnici, až mě tu najde" zničila jsem veselou náladu. "To budeme probírat pak, až se uzdravíš. Teď musím jít. Máme s mistrem Kakashim a Seiem misi. Ahoj Sakuro" řekl a políbil mě na čelo. Smutně jsem se na něj usmála a zamávala mu. Zůstala jsem v pokoji sama a konečně mohla brečet. Tolik lidem jsem ublížila. Tolik lidí mě tu postrádalo a hledalo a já se o ně nezajímala. Tolik věcí a událostí mi uteklo. Ino si vazala Seie a mají spolu dvouletou holčičku. Temari zemřela při výbuchu nemocnice v písečné vesnici, když se jim snažila pomoc. Tenten a Neji se zasnoubili. Shikamaru se psychicky po smrti Temari a Asumy zhroutil. Skončil, jako ninja a hlídá sem tam Asumy a Kurenai syna. Jiraya, zemřel při souboji s Akatsuki. Lee učí ve škole děti a sám má svoji rodinu. A další události jsem zmeškala.

...Pokračovaní příště...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 11. dubna 2013 v 11:28 | Reagovat

Výborní dielik hneď pôjdem na ďalší máš krásni blog.

2 saky saky | 10. července 2014 v 13:51 | Reagovat

SSi super jen tak dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama