Dívčí válka: Díl desátý

15. května 2013 v 21:58 | Zoe |  Dívčí válka
Tak mám smutnou zprávu Divčí válka končí, ale nebojte najdete tam i menší překvápko :P omlouvám se za chyyby předem, ale můj word mě zatím nečetně poráží :D


Slunce hřálo, jako o život. Začínalo jaro. Už uběhlo pár měsíců od návštěvy Francie. Rodiče jsou ale už doma a v pořádku, jen musejí týdně docházet do nemocnice na různé prohlídky, ale jsem ráda, že žijí. Nevím, co bych dělala, kdyby umřeli.


"Ztichněte!" rozkřikl se náš třídní učitel Gai. Byl to vážně pošuk.
"Ty přihlášky odešlete nejpozději do konce měsíce!" varoval. Pomalu se blížil konec našeho posledního roku a my už vyplňovali přihlášky na vysokou. Rodiče chtěli, abych šla na medicínu, zatímco Sasuke měl jít na právnickou. Sice ty dvě školy nebyli tolik daleko od sebe, jen je každá na druhém konci města, ale já chtěla být s ním, jak nejvíc by to jen šlo. Měla jsem ze všeho divný pocity. Už jsem s ním rok. Nikdy bych nevěřila, že mi to s ním tak dlouho vydrží. Když se Karin dozvěděla, kam se Sasuke hlásí, podávala tam přihlášku taky a podle toho jak je bohatá se tam určitě taky dostane. Hrozně mě to štvalo a to byla naše rozbuška hádek, které poslední týdny mezi námi panovali. Kolikrát to vypadalo, že to brzo mezi námi skončí. Týdny plynuly a náš vztah se měnil. Nevím, co se stalo a jak se to stalo, ale vše bylo najednou jiné. Sasuke se ke mně choval, čím odtažitěji. Mezi námi rostla zeď, která nás od sebe vzdalovala…
"Můžeme?" radovala se Ino, když držela v ruce obálku. Hinata se usmívala, ta už dávno věděla, kam půjde. Její rodiče ji posílají do prestižní školy nedaleko mé školy. Ino se hlásila na stejnou školu co já, takže budeme všichni tři blízko sebe, což bylo vážně super.
"Jo" chytla jsem za okraj obálky a společně jsme každá tu svoji roztrhli. Začala jsem číst dopis, který mi z té univerzity přišel.
"Přijali mě!" křičela radostí Ino. Ještě aby ne měla dobrý známky. Zatím co já se za poslední rok hodně zhoršila. Četla jsem dál v dopise. Svíral se mi obavami žaludek. Co když mě nevezmou? Co budu dělat? Nikam jinam jsem přihlášku neposílala. Dočetla jsem odstavec uprostřed dopisu.
"Mě taky!" vykřikla jsem radostí. Konečně dobrá zpráva v poslední době. Vzali mě! Už jsem se těšila, až nastoupím.
"To jsem ráda. Budeme na stejné koleji i v pokoji Sak!" radovala se.
"Moc vám to přeju" řekla šťastně Hinata.
"Všichni napořád spolu" vyplázla jsem na holky jazyk. Byla jsem šťastná.
"Jdu to zavolat Sasukemu" usmála jsem se a šla do koupelny, abych měla soukromý. Hinata s Ino probírali věci, které jsou nezbytné pro život na koleji a plánovali naše společné dny mimo školu.
sedla jsem si na okraj vany a naťukala Sasukeho číslo. Docela dlouho trvalo, než to vedl.
"Halo?" ozval se mrzutý hlas.
"Ahoj" začala jsem.
"Ahoj" řekl chladně. Píchlo mě z toho u srdce.
"Máš dneska čas? Musím s tebou mluvit" řekla jsem smutně. Proč se tak chová? Od doby, co jsme byli ve Francii, se hodně změnil. Začal být tichý. Skoro semnou nemluvil. Často o přestávkách odcházel pryč, beze slova.
"Stalo se něco?" zeptal se se strachem v hlase.
"Ne, ne neboj. Jen mam dobrou zprávu a chtěla bych tě vidět. Poslední dobou…" nevěděla jsem jak tu větu dokončit.
"Za hodinu jsem u tebe ok?" řekl. Zase zněl nějak divně. Moc mě zajímalo, co se stalo. Přestal se mi svěřovat a vyhýbal se mi. Podvádí mě snad? Už mě nemiluje? Slzy mě pálili v očích na nedávné vzpomínky. Kdy se to mezi námi tolik změnilo? A proč?
"Dobře" pípla jsem.
"Ok tak pa" řekl a vypnul hovor. Znova mě zabolelo u srdce. Pokaždé, když jsme spolu volali, trvalo snad půl hodiny, než jsme se rozloučili. Tentokrát mi ani neřekl, jestli mě miluje a mě čím dál víc připadalo, že už tomu tak dlouho není.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Holky se smáli.
"NE! To vážně není vtipný! Jestli tam nebude žádný hezký kluk, tak se asi zabiju" zasmála se. Je to už měsíc, co se Sai a ona rozešli. Dlouho byla do sebe uzavřená, ale nakonec se přeci jen vzchopila a byla naše stará Ino, Lovkyně chlapecký srdcí. Zajímalo by mě, jestli se někdy se Sasukem rozejdeme, jestli to taky tak dobře zvládnu, jako ona. Sedla jsem si na kraj postele. Představa, že už se Sasukem nebudu, byla zničující.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Hinata.
"Jo jsem" zamumlala jsem.
"Co se stalo?" ptala se Ino.
"Ale nic, jen Sasuke dneska přijde" řekla jsem.
"No to je dobrá zpráva ne? Poslední dobou jste nikde spolu nebyli, když nepočítám školu" zašeptala Hinata.
"To je pravda Sakuro. Poslední dobou je to mezi vámi divný. Kdy jste spolu mluvily? Ve škole jen mlčíte!" rozčilovala se Ino. Ano měla pravdu, kdy jsme spolu naposled vůbec mluvily? Kromě popřání dobrého rána a rozloučení, jsme spolu delší rozhovor nevedli. Snažila jsem se celou dobu vypadat, že se nic neděje, abych nedělala holkám starosti, ale už nemělo cenu dál lhát.
"už ani nevím" pokrčila jsem rameny.
"Nepřijde ti to divný?"
"Jo přijde, ale co mám dělat? Co když má jinou? Nebo mě nemiluje?"
"Tak se ho dneska na to zeptej Sakuro. Jestli je pravda to, co vidíme, tak to asi stejnak nemá cenu." Ino věděla o vztazích hodně. Sasuke je moje první láska. Není možné, aby mi láska s ním vydržela tak dlouho. Je prostě na mě až moc dokonalý.
"Nejspíš jo" zašeptala jsem a podívala se do zdi. Ještě nějakou dobu jsem, probírali můj vztah se Sasukem, když zazvonil na zvonek. Holky mi věnovali povzbudivé objetí.
"Volej!" rozkázala Ino a obě vyšli ven.

Se Sasukem jsme si šli sednout do parku. Tolik krásných vzpomínek mi to tu připomnělo, až mi to svíralo žaludek.
"Cos potřebovala?" zeptal se. Na tváři měl tu svoji kamennou masku.
"Vzali mě" řekla jsem potichu. Chytl mě za ruku.
" to je dobře ne? Však si to chtěla" usmál se na mě a já na jednu chvíli myslela, že se vše obrátilo zase zpátky.
"Ale to není jediný, proč jsme s tebou chtěla mluvit" začala jsem, ale nevěděla jak dál pokračovat. Sasuke ho výraz ztvrdl. Nečitelnými oči se na mě díval a já z toho začínala mít blbý pocity.
"Prosím Sasuke řekni mi pravdu, co se to mezi námi děje? Skoro spolu nemluvíme. Ve škole mě jen pozdravíš a pak ignoruješ" bylo mi do pláče. Nic neříkal, jakoby váhal, jestli mi to má říct.
"Já už tak dál nemůžu Sasuke, tohle mě ničí" zašeptala jsem. Zas nic neříkal.
"Máš jinou?" zeptala jsem se po chvíli dlouhého mlčení.
"Ne" řekl chladným hlasem.
"Tak co se děje? Chováš se ke mně divně Sasuke!" zvýšila jsem hlas.
"Nic! Myslel jsem, že mi věříš. Nikdy bych tě nepodvedl a ty to víš!" řekl hlasitěji než já.
"Nechci se hádat, ale potřebuju vědět, jak to mezi námi je! Brzo každý budeme na jiné škole a…" řekla jsem, ale on se jen smutně zasmál.
"Kéž by jen to…" zašeptal. Díval se před sebe. Oči se mu leskly.
"Tak co se děje? Řekni mi to. Vždy tu budu pro tebe" řekla jsem tiše. Smutně se mi zadíval do očí. Přiblížil se ke mně. Druhou rukou, kterou mi nedržel ruku, mě pohladil po tváři.
"Ach Sakuro…" povzdychl si.
"Pověz mi to prosím" žadonila jsem. Nešlo to vydržet, tolik jsem se bála. Místo odpovědi mě, ale po pár týdnech políbil. Byl to naléhavý polibek, jako kdyby to mělo být naposled, co se líbáme. Tolik lásky a vášně, jsem za ty roky našeho vztahu v polibku ještě necítila. Hladil mě po vlasech, ale po chvíli se ode mě odtáhl a já viděla, že má slzy v očích. Co se děje? Můj strach byl čím dál víc větší. Moc jsem se bála.
"Stěhujeme se…" řekl a mě se znova zhroutil svět. Slzy nemělo cenu zadržovat. Chytl mě pevně za ruku a tiskl si ji ke své tváři.
"Jak dlouho to víš?" zeptala jsem se po chvíli. Pořád jsem tomu nevěřila.
"Od doby co jsme se vrátily…" váhal z odpovědí.
"TO proto si se ke mně choval takhle?" zeptala jsem se už naštvaně. Proč mi to neřekl? Proč se mi nesvěřil? Hrozně mě to bolelo. Chvíli mi hleděl do očí, ale na konec jen kývl. Slza mu stekla po tváři a dopadla na zem. Nejspíš jsem nebyla jediná, koho to trápilo, ale on mi nedal šanci mu pomoc, chápat to a už vůbec ne stát při něm. Lhal mi. Skrýval přejemnou tak moc důležitou věc, která nám nejspíš změní život.
"K- Kam se stehujete?"
"Do Tokia" řekl smutně. Srdce mě zabolelo.
"Ale co škola? Vždyť ses hlásil"
" Ne nehlásil, jdu na školu v Tokiu" skočil mi do řeči a mě se tak ztratil na pár minut hlas.
"Proč? Proč jsi mi to neřekl? Taky bych se přihlásila někam do Tokia!" vyštěkla jsem na něj vzteky.
"Protože jsem si nebyl do minulého týdne jistý. Kdybychom se náhodou nestěhovali a ty by ses kvůli mně přihlásila do školy v Tokiu, už bys nejspíš neměla šanci studovat tady a to jsem nechtěl riskovat."
"Jasně a tohle je to lepší ne?" rozčílila jsem se ještě víc. Nevím, co mě štvalo nejvíc, jestli to že Sasuke se stěhuje nebo to, že rozhodoval i za mě. Smutně se na mě podíval.
"Omlouvám se. Moc mě to mrzí. My dva to nějak zvládneme. Miluju tě a ani největší dálka nás nerozdělí, to slibuju"
"Ale jak ti teď můžu věřit?" odtáhla jsem se od něj dál. Moc mě to všechno bolelo. Zklamal mě, lhal mi. Jedna moje část mého já mu chtěla odpustit, ale ta druhá silnější část byla až moc tvrdohlavá a víc se na něj zlobila.
"Nevím" přiznal. Hleděl mi do očí, jako by je chtěl zhypnotizovat a získat si tak odpuštění.
"Je to všechno na tobě" povzdychl si.

Od našeho vážného rozhovoru uběhlo už pár týdnu a náš vztah se tak trochu vrátil do stejných kolejí, jako dřív. Sasuke byl zas ten můj sexy milovaný bůh a až do konce roku jsme byli šťastný. Kdo by řekl, že se vše za půl roku takhle divně vyvine? Strávili jsme spolu poslední společný letní prázdniny, než nastal den stěhování a mého nastoupení na vysokou. Je ze mě teď vysokoškolačka a já se rozhodla žít jinak, než dřív. Začala jsem si víc užívat života. Už se nenechám nikým shazovat, ponižovat! Stane se ze mě nová Sakura, která dokáže, že není k ničemu. A jak dopadl náš vztah? Sasuke za mnou o víkendech jezdil a každý večer jsme si volali, a kdo ví, třeba nám to vydrží až do konce života… Ale to je zas jiný příběh. :P


Konec




O 5 let později.

Naťukala jsem bezpečností kód do počítače, který měl spustit nový ochranný program a obnovit systém budovy. Siréna pořád hlásila vniknutí někoho cizího a já potřebovala všechny dveře uzavřít, než se dostanou k hlavnímu počítači. Zmáčkla jsem na klávesnici enter a vyběhla tabulka se stahováním i s časem ukončení. Vzala jsem ze stolu pistoli. Program se začal načítat, jenže jsem si nebyla jistá, jestli mě do té doby, než se vše uzavře, někdo nepřepadne.
"No tak… dělej ty kráme blbej" řvala jsem na počítač, jako by to mělo něčemu pomoct. Připadalo mi, že spíš naschvál zpomalil, aby mě víc naštval, bohužel já neměla moc času. Každou chvíli tu budou a já musím zachránit všechny soubory, co jsou v hlavním počítači, než se k nim dostanou. Kdyby se dostali do nesprávných rukou, bylo by vše v háji.
Ozvali se střeli do pancéřovaných dveří přejemnou, které byli zavřené, ale jak dlouho vydrží nátlak ran? 60% bylo teprve načtených.
"Otevřete je! Hned!" slyšela jsem hlasy, který se tam pomalu násobili. Ti muži mlátili do dveří a snažili se je otevřít. 80%
"Dělej prosím! Slibuju, že se k tobě budu chovat mile! "prosila jsem počítač, jako živou věc. Musím ty soubory zachránit.
"Odstupte, bouchne to" vykřikl někdo za dveřmi a já se automaticky skryla pod stůl. Nabila jsem si moji pistol, kterou jsem ukradla jednomu z nich, když mě a ostatní vědce chtěl uvěznit v jedné laboratoři pět pater dole. To bylo poprvé, co jsem napadla nějakého člověka, ale kdybych to neudělala, nejspíš by nás zabil a já musím zachránit vše, na čem jsme celý roky procovali. Nesmí se dostat do cizích rukou. Ozvala, dunivá rána výbušniny, při které se trochu i otřásla zem. Nevím kolik toho tam dali, ale i trocha by ty dveře povolila, takže jsem předpokládala, že nejspíš moc ne, neboť mě to jen na pár minut ohluchlo. Vylezla jsem z pod stolu a začala střílet ke dveřím. Bylo to zbytečný, protože mě už dávno obklíčili. Jeden z těch vojáků či kdo byli, mě chytl a přitáhl k sobě. Dal mi ruce za záda, které mi spoutal.
"Bylo vás těžké chytit doktorko Haruno" ozval se ženský hlas vycházející ode dveří. Všichni jsme se podívali tím směrem. Šla k nám nějaká ženská v elegantním drahém obleku. Díky kouři jsem ji neviděla do obličeje, a tak jsem se snažila mžourat oči, abych ji viděla. Šla k nám pomalým krokem. Kouř odhalil část jejích dlouhých červených vlasů.
"Jste vytrvalá" řekla povýšeně. Nenápadně jsem se podívala na počítač. 99%. Dělá si ze mě srandu? Doufala jsem, že se ještě rozjede, ale nejspíš to bylo marné. Zklamala jsem!
"Někdo se na vás velmi těší" pokračovala dál ve svém trapném proslovu, který mě vůbec nezajímal. Očima jsem hypnotizovala obrazovku, na které vyskočilo 100%. Dveře za námi se zavřeli nejtvrdším pancířem, který nezničí žádná blbá bomba. Začala jsem se smát. Všechny soubory byli přeposlány do počítače na druhé straně zeměkoule do jedné z našich organizacích, která pracovala pro naši vládu.
"Čemu se smějete?" zeptala se naštvaně, ale pořád jsem ji kvůli kouři neviděla do obličeje. Začala jsem kašlat. Plíce mě boleli, ale byla jsem ráda, že jsem to zvládla a ochránila tak důležité dokumenty, aby nepadli do špatných rukou.
"Jste tu zbytečně. Vše je smazaný. Nic tu nenajdete" odpověděla jsem vyrovnaně. Začala se smát. Hrozně mi ten smích někoho připomínal, ale já nevěděla koho.
"Pořád stejná hlupačka Sakuro. My tu nejsme kvůli vaší práci, ale kvůli tobě" řekla a přišla blíž. Byla to Karin!


Pokračování příště....
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Viola Viola | Web | 15. května 2013 v 23:14 | Reagovat

Karin? Tá mrcha jedna ryšavá! :D Skvelý záver .. nezáver :D teším sa na pokračovanie :-D kde je Sasuke? Čo od Sakury chcú ??? ááá Zoe-senpai neviem sa dočkať pokračovania ^^

2 Aki Aki | Web | 16. května 2013 v 9:29 | Reagovat

Ta suka jedna konečne nech umrie.Výborní dielik už aby tu bolo pokračovanie.

3 Kajká Kajká | 17. května 2013 v 16:45 | Reagovat

Dnes som si prečitala všetky časti tejto poviedky :O nádherné..nemam slová :O
Nebudem písať všade komentáre ,nehnevaj sa, proste táto poviedka je no WOW!! [:tired:]  Super,Super !!! :D
Teším sa na pokračovanie :3
A ešte niečo toto je tvoj prví blog? ^^

4 Zoe Zoe | Web | 17. května 2013 v 19:54 | Reagovat

Děkuju za komentáře :) a není už muj druhej :) ale to je cca 4 roky zpátky :)to bylo blogování o Narutovi uplně na jiné urovni :P a víc závisláku bylo :D

5 kisa-uchiha kisa-uchiha | Web | 2. února 2014 v 21:44 | Reagovat

wooow takýto koniec som nečakala :) skvelá poviedka :)

6 Misao Misao | Web | 24. listopadu 2015 v 13:34 | Reagovat

Tak toto bola sila.. Idem na Secrets, chcela som si to nechať až na zajtra, lebo dnes sa musím učiť na skúšku ale proste sa to nedá.. Ak neurobím skúšku, si na vine ty :D :D

7 Žaneta Žaneta | E-mail | 3. března 2017 v 20:42 | Reagovat

Divči války se mi moc líbili hlavně návaznost na secrest fakt super četba ráda bych četla dal :-D  :-D objevila semi tvé povídky asi před 3 dny a už sem od tebe vše přečetla fakt super ...prosím písničku dal :-D :-P třeba i víc o Narútočí a Hinate ... :-D  :-)

8 Žaneta Žaneta | E-mail | 3. března 2017 v 20:43 | Reagovat

Promiň * piš

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama