Secret's: Díl první

27. července 2013 v 12:46 | Zoe |  Secrets
Ahojky po dlouhé době:D No snad se vám bude líbit. 'Je to jakoby pokračování té dívčí valky :D Budu ráda za všechny komentáře :)



V minulém díle jste četli:
O 5 let později.

Naťukala jsem bezpečností kód do počítače, který měl spustit nový ochranný program a obnovit systém budovy. Siréna pořád hlásila vniknutí někoho cizího a já potřebovala všechny dveře uzavřít, než se dostanou k hlavnímu počítači. Zmáčkla jsem na klávesnici enter a vyběhla tabulka se stahováním i s časem ukončení. Vzala jsem ze stolu pistoli. Program se začal načítat, jenže jsem si nebyla jistá, jestli mě do té doby, než se vše uzavře, někdo nepřepadne.
"No tak… dělej ty kráme blbej" řvala jsem na počítač, jako by to mělo něčemu pomoct. Připadalo mi, že spíš naschvál zpomalil, aby mě víc naštval, bohužel já neměla moc času. Každou chvíli tu budou a já musím zachránit všechny soubory, co jsou v hlavním počítači, než se k nim dostanou. Kdyby se dostali do nesprávných rukou, bylo by vše v háji.
Ozvali se střeli do pancéřovaných dveří přejemnou, které byli zavřené, ale jak dlouho vydrží nátlak ran? 60% bylo teprve načtených.
"Otevřete je! Hned!" slyšela jsem hlasy, který se tam pomalu násobili. Ti muži mlátili do dveří a snažili se je otevřít. 80%
"Dělej prosím! Slibuju, že se k tobě budu chovat mile! "prosila jsem počítač, jako živou věc. Musím ty soubory zachránit.
"Odstupte, bouchne to" vykřikl někdo za dveřmi a já se automaticky skryla pod stůl. Nabila jsem si moji pistol, kterou jsem ukradla jednomu z nich, když mě a ostatní vědce chtěl uvěznit v jedné laboratoři pět pater dole. To bylo poprvé, co jsem napadla nějakého člověka, ale kdybych to neudělala, nejspíš by nás zabil a já musím zachránit vše, na čem jsme celý roky procovali. Nesmí se dostat do cizích rukou. Ozvala, dunivá rána výbušniny, při které se trochu i otřásla zem. Nevím kolik toho tam dali, ale i trocha by ty dveře povolila, takže jsem předpokládala, že nejspíš moc ne, neboť mě to jen na pár minut ohluchlo. Vylezla jsem z pod stolu a začala střílet ke dveřím. Bylo to zbytečný, protože mě už dávno obklíčili. Jeden z těch vojáků či kdo byli, mě chytl a přitáhl k sobě. Dal mi ruce za záda, které mi spoutal.
"Bylo vás těžké chytit doktorko Haruno" ozval se ženský hlas vycházející ode dveří. Všichni jsme se podívali tím směrem. Šla k nám nějaká ženská v elegantním drahém obleku. Díky kouři jsem ji neviděla do obličeje, a tak jsem se snažila mžourat oči, abych ji viděla. Šla k nám pomalým krokem. Kouř odhalil část jejích dlouhých červených vlasů.
"Jste vytrvalá" řekla povýšeně. Nenápadně jsem se podívala na počítač. 99%. Dělá si ze mě srandu? Doufala jsem, že se ještě rozjede, ale nejspíš to bylo marné. Zklamala jsem!
"Někdo se na vás velmi těší" pokračovala dál ve svém trapném proslovu, který mě vůbec nezajímal. Očima jsem hypnotizovala obrazovku, na které vyskočilo 100%. Dveře za námi se zavřeli nejtvrdším pancířem, který nezničí žádná blbá bomba. Začala jsem se smát. Všechny soubory byli přeposlány do počítače na druhé straně zeměkoule do jedné z našich organizacích, která pracovala pro naši vládu.
"Čemu se smějete?" zeptala se naštvaně, ale pořád jsem ji kvůli kouři neviděla do obličeje. Začala jsem kašlat. Plíce mě boleli, ale byla jsem ráda, že jsem to zvládla a ochránila tak důležité dokumenty, aby nepadli do špatných rukou.
"Jste tu zbytečně. Vše je smazaný. Nic tu nenajdete" odpověděla jsem vyrovnaně. Začala se smát. Hrozně mi ten smích někoho připomínal, ale já nevěděla koho.
"Pořád stejná hlupačka Sakuro. My tu nejsme kvůli vaší práci, ale kvůli tobě" řekla a přišla blíž. Byla to Karin!


*******

Probudila jsem se, v měkké posteli s bílím povlečením. Slunce mi až nechutně na můj vkus svítilo do očí a já byla skoro slepá. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla a začala vidět. Byla jsem sama v malé místnosti s bílými závěsy i zdmi. Bíla? Ten kdo tu bydlí, to trochu s ní přehnal. Nebo jsem snad v nebi? Kdyby ano nejspíš bych ale necítila bolest na temeni, která se mi pohnutím šířila až ke spánkům.
Sáhla jsem si do vlasů. Žádná boule. Vytáhla jsem si z vlasů prsty, abych si je prohlídla. Čisté, bez krve. Že bych byla v nemocnici? Podívala jsem se na stolky vedle postele. Na jedné byla lampička s krásnými černými ornamenty a na druhé fotka. Tu lampičku chci domů. Jenže důležitější byla teď ta fotka. Dobře jsem ty lidi poznávala. Nebyla jsem v nemocnici. To by i vysvětlovalo, proč ležím ve dvojlůžkové, nejspíš manželské posteli. Dokonce tu ani nejsou ty bezva přístroje, které jsem si vždycky chtěla zkusit. Díky bolesti jsem fakt mimo. Co se vlastně stalo? Vzpomínám si na jeden úryvek, kdy na mě nějaká osoba volá mým jménem. Na nic víc si prostě nemůžu vzpomenout. At se snažím, jak chci, vzpomínky nikde. Opřela jsem se o postel a dívala se na dveře.
Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem zahledla, jak se klika pohybuje směrem dolů. V krku mi najednou vyschlo. Dveře se tichým vrznutím otevřeli. Stal tu. Jeho černé oči mě propalovali. Tvář měl nečitelnou. Ale vůbec se nezměnil. Vypadal skoro stejně jak dřív, až na to že trochu zmužněl, to musím uznat. Stále sexy. Opřel se o rám dveří a s překříženými rukama se na mě tázavě podíval. Jak kdyby přišel právě z mola.
"CO tu dělám?" zeptala jsem se, abych prolomila to ticho a napětí, co tu mezi námi panovalo. Hlas mě zradil a tak jsem zněla, spíš jako bych chraptila. Sakra…
"Stačí říct, díky že jsi mě zachránil" řekl trochu drsněji a zamračil se. Nechápala jsem, o co mu jde a už vůbec ne co myslí tím, že mě zachránil. Jak zachránil!? Kdybych si pamatovala, že mě někdo zachraňoval, tak bych o tom přece věděla ne? Šokovaně jsem na něj přímo zírala.
"V pohodě?" zeptal se. Měla jsem dojem, že se mu blýsklo v očích, ale nejspíš se mi to jen zdálo. N pár krátkých sekund mi připadal jako ten starý Sasuke.
"Jsem v pořádku" zalhala jsem a snažila jsem se působit profesionálně. Popravdě mě hlava bolela jako čert. Cítila jsem se v rozpacích, že ho po tolika letech zas vidím a že mě zas rajcuje, vábí svým hlasem i vůni. Štvalo mě, jak jsme si připadala uboze, že mě musel nejspíš zachraňovat, jako bych byla malé dítě. Připomnělo mi to, jak mě zachránil na dovolené, než jsme se dali dohromady. Bolelo mě u srdce z těch vzpomínek. Nesmím na něj myslet. To bylo dřív. Ted jsem jiná. Nová Sakura. Vědkyně a to dost důležitá.
Dlouze si mě prohlížel hladovým pohledem, který jsem na něm vídávala dřív. Na chvíli to vypadalo, jako když jsme byli spolu, než se zas ovládl a pohlédl k oknu. Došel k němu, zatáhl závěsy. Musela jsem mu poděkovat. To světlo mi šíleně vadilo na oči.
"V křesle máš už čisté oblečení. Koupelna je naproti. Klidně si dej sprchu a přijď do kuchyně. Udělal jsem snídani." Řek a vydal se zpátky ke dveřím. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám na sobě jen tmavomodré triko a kalhotky. Cítila jsem, jak se mi teplo hrne do tváří. On mě převlékl?! On mě svlékl!
"T-ty jsi mě převlekl?" hlas mi v půlce věty vyskočil tak o oktávu výš. Na obličeji se mu objevil ten rošťácký úsměv, který jsem tak milovala a otočil se zády ke mně.
"Neboj, už jsem tě viděl nahou, vzpomínáš?" Řekl a naposledy se na mě s vítězným pohledem pohlédl. Vyšel ven ze dveří, které se za ní zabouchly. Chtělo se mi křičet. Nevím, jestli zrovna jen vzteky, ale naštvaná jsem byla dost. Zabořila jsem se zas do postele a zakryla si peřinu přes hlavu. Na kůži se mi objevila husina z představy, jak se mě asi dotýkal. Příjemná husina i ten mrazivý pocit který mi projel fakt celým tělem. Nejraději bych přešla tu malou vzdálenost, co tu mezi námi byla a stáhla ho k sobě do postele, než by stačil odejít. Tolik mě přitahoval. Upřímně byl ještě víc sexy jak dřív. Nečekala jsem, že na mě bude takhle působit. Tolik měsíců, dnu i par let jsem se připravovala na den, kdybych ho potkala. Čistě náhodou samozřejmě. Chtěla jsem působit vyrovnaně, nezúčastněně. Prosté jsem chtěla vypadat, že je to vše zamnou. Zajímalo mě, jestli cítil taky tu pulzující energii a vzrušení mezi námi nebo jsem to tak měla jen já? Jsem to ale naivka.
Vzala jsem oblečení do ruky a přešla chodbu, která byla taky bíla, až do koupelny. Co s tou bílou má? I koupelna byla bíla! Skoro žádný nábytek v místnostech. Vše - zatím co jsem viděla- bylo moderní. Položila jsem oblečení vedle umyvadla. Svlékla jsem si věci, které jsem hodila do koše na špinavé prádlo. Vlezla jsem si do sprchy a cela se umyla teplou a užasnou sprchou. Bylo mi fakt příjemně. Alespoň na chvíli jsem na naše shledání nemyslela. Snažila jsem si spíš vzpomenout, co se stalo a proč jsem vlastně tu. Umyla jsem si vlasy jahodovým šamponem. Krásné voněl a měl červenou barvu. Červená…
Bylo to, jako když vámi něco projede. Najednou jsem viděla před očima úplně vše, co se stalo.

(Vzpomínky)

"Vítejte Doktorko Haruno" ozval se slizký hlas. Vedli mě k nějakému muži. Seděl na křesle, které mi připomínalo trůn. Celá místnost mi připadala, jako gotický styl či tak něco a nebyla tu okna. Odvedli mě přímo před něj.
"Rád tě vidím" usmál se a podal Karin ruku. Ta ruku přijala, posadila se pak vedle něho.
"Co chcete" nečekala jsem na vyzvání.
"Můžu vám říkat Sakuro?" zeptal se s úsměvem na rtech a kývnul na ty hochy, co mě sem přivezli. Ti mě pustili a kousek ode mě odstoupili.
"Ne" odpověděla jsem. Začal se smát. Karin se to, ale nelíbilo, za což jsem byla rada zas já.
"Buď ticho!" okřikla mě.
"Klid miláčku. Přineste ji židli" ukázal na jednoho z nich. Ti hned přiběhli se židlí. Byla fakt luxusní. Ani bych se nedivila, kdyby byla pokrytá zlatem.
"Ouu. Netušila jsem, že se dostaneš až tak daleko." Provokovala jsem Karin, když jsem si sedala. Byla fakt pohodlná. Ten chlap se zas falešně usmál, zatímco Karin vypadala, že pukne vzteky. Zbožňuju, když se rozčiluje.
"Mám na tebe prosbu Sakuro" ozval se zamyšleně. Chytl Karin za ruku a jemně ji třel palcem.
"No a?"
"Víš, svět je nestabilní. Jedině válka to ukončí a vše srovná do správných kolejí" začal s vyprávěním. Samé politické keci, které jsem už několikrát slyšela. Pořád jsem se nemohla soustředit na jeho příběh. Dívala jsem se na Karin. Jsem hrozně zvědaví člověk a moc mě zajímalo co ona a on mezi sebou mají. Je jeho milenka? Přítelkyně nebo manželka? Fakt jsem nečekala, že by dopadla takhle. Když si vzpomenu, jak byla vždycky povýšená a marnivá, myslela jsem, že z ní bude modelka či tak něco.
"Dozvěděl jsem se, že pracuješ na projektu vytváření buněk a jejich ničení." Řekl a já ho začala poslouchat.
"Co chcete?" zajímalo mě.
"Abys mi vytvořila pár vojáků. Tak tři tisíce by pro začátek mohlo stačit. Nebo aspoň virus, který ničí buňky. Když to uděláš, bohatě tě odměním" řekl a políbil Karininu ruku. Ta se na něj usmála.
"Co když odmítnu?" Kdo je ten chlap? Na co chce vojáky? Nedokážu vytvořit vojáky a virus by dokázal zahubit lidstvo.
"Nemáš na vybranou" slizce se usmál. Pokývl hlavou a ti vojáci mě zas chytli. Pomohli mi vstát ze židle.
"Lorde Orochimaru, máme ji uvěznit?" zeptal se voják, či kdo to je vedle mě. Nejspíš jeho poddaný, když ho oslovil lordem.
"Orochimaru?" Ten chlap je zločinec, maniak, šílenec. Myslí si že je králem celého státu i světa. Nevadí mu zabíjet ani ženy s dětmi, aby dosáhl svého. Je to jen šílený, ubohý had a vrah. Slyšela jsem o něm dost. Nehodlám zničit svět, kvůli jeho povýšenosti, anebo vysokému egu.
"Změňte její názor" usmála se na mě a mrkl.
"Ty jeden šmejde" zasyčela jsem jeho směrem. Začal se smát.
"Tak mladá. Rád jsem tě viděl" zasmál se. Ti chlapi mě najednou vedly pryč.
Šli jsme tmavými chodbami, než jsme došli k železným dveřím, podobným jako jsem měla v laborce. Jeden z nich otevřel přes kód dveře a pak jsme vešli do místnosti. Místnost byla malá. Byla tu postel u zdi. V rohu na druhé straně záchod a vedle něj umyvadlo. Nic víc tu nebylo. Hodili mě na tu postel a zavřeli dveře. Zbyli tu jen dva. Jeden byl snad stejně starej jako já. Karin mu říkala Yugo. Tem druhý byl starší a taky zvrhlejší. Pořád v autě mlel, jak by si to s ní rozdal. Chytl mi ruce, které mi připoutal k posteli.
"Máme vám pomoc změnit názor doktorko" usmál se slizce ten starší.
"Hlídej" ukázal na dveře a ten Yugo k nim šel. Došlo mi, co chce dělat a tak jsem začala se sebou škubat. Kopala jsem nohy naproti němu.
"Divoká" řekl pobaveně a vlepil mi facku. Nečekala jsem to. Šokovaná jsem se přestala vzpírat. Začal mě hladit po tváři, kde mi dal facku. To místo mě šíleně pálilo.
"Bude to bolet míň, když nebudeš zlobit puso" zavrčel vzrušeně. Chytl mě za vlasy a políbil mě. Snažil se dobývat do mé pusy, tak jsem ho kousla. Vrazil mi další facku.
"Ta mrcha mě kousla" rozčílil se. Ten mladší se začal smát.
"Pospěš si" varoval ho Yugo, když kolem "mé" cely byli slyšet hlasy, které se bohužel ale vzdalovali.
"Vždyť jo! Chtěl jsem si s ní jen trochu pohrát" zaklel a stiskl si spodní ret, kde jsem ho kousla. Nechtěné jsem se začala smát. Vypadal fakt uboze.
"Tak ty se budeš smát jo?" přešel ke mně. Vyhrnul mi pracovní sukni a roztáhl nohy. Věděla jsem, co přijde. Teď bylo už zle. Začalo se mi dělat špatně. Žaludek se mi houpal. Byla jsem tak vyděšená a čekala, kdy to začne. Slzy mi začali téct po tvářích. Proklínala jsem sebe i jeho. Chtěla jsem být silná, ale to že mě za par sekund někdo znásilní, mi dávalo pocit bezmoci. Začal mě hladit po stehnech. Rozepl si kalhoty. Trochu je stáhl níž. Začal se mi zvedat žaludek. Dál jsem nic vidět nechtěla. Zavřela jsem oči a doufala v zázrak.
Než ho stačil do mě strčit, dveře se rozlítli. Přesně jak když vybouchly dveře v laboratoři. Místnost se otřásla. Tam kde měli být dveře, byla obrovská díra. Všude byl kouř. Bylo to jako bych snila. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí.
"Sakuro!" křičel na mě někdo. Chytl mě do náruče a vyběhl z místnosti pryč. Začínala jsem vidět černo a slyšela střelbu.
"Kontakt!" zařval někdo před ním. Zas jsem uslyšela střelbu. Snažila jsem se být při vědomí, ale šlo to těžce. Cítila jsem bolest na temeni.
"Jdeme!" ozval se ten, kdo mě nesl. Měl známé černé oči. Chvílema se na mě díval.
"Budeš v pořádku. Jsem tu, zachráním tě" šeptal mým směrem. Nějak jsem ho nevnímala a rozhlížela se po lidech, co tu s ním byli.
"Čisto!" ozval se blonďák a přiběhl k nám.
"Naruto?" zeptala jsem se a on zpozorněl. Pohlédl na toho s černými oči a pak zas na mě. Usmál se na mě známým "pako" úsměvem a dali se spolu zas do běhu
.


Zastavila jsem vodu a začala se utírat ručníkem. Vzpomněla jsem si! Proto říkal, že mě zachránil, protože mě opravdu zachránil! Dokonce i s Narutem. Co se tu sakra děje? Co tam do hajzlu dělali? Potřebovala jsem to vědět a hned. Omotala jsem si ručník kolem těla a šla chodbou směrem do kuchyně. Krásně to tu vonělo, ale já měla důležitější věci na práci a tak jsem zahnala hlad. Sasuke seděl u ostrůvku na židli a četl si nějaký papíry. Kuchyň byla obrovská spojena s obývákem.
"Měla by ses obléct" řekl překvapeně, když si mě všiml. Díval se na mě a celou si mě prohlížel. Vypadal jako by byl v rozpacích.
"Ne. Co jsi zač? Co jsi tam proboha dělal?" vyštěkla jsem na něj. Rezignovaně si povzdychl. Položil papíry.
"Nastydneš" poznamenal tiše a podíval se jinam. Měla jsem pocit, že se červená.
"Mluv" nedala jsem se odradit. Normálně bych se culila, tím že jsem ho dostala do rozpaků, ale já chtěla vedet pravdu. Znova si povzdychl a začal se mi dívat do očí.
"Jsem tajný agent Sakuro. Dělám pro naší vládu" řekl klidným tonem. Tvářil se zas chladně, vyrovnaně. Záviděla jsem mu tu jeho masku bez emocí.
"Jak dlouho?" zeptala jsem se.
"Od vysoké, nedodělal jsem ji. Když zemřeli rodiče, přišli nějací chlapi a po měsíci od jejich smrti mě naverbovali" řekl. Stále se mi díval do očí.
"Ale to jsme spolu chodili" hlas se mi zlomil. Chtělo se mi brečet. On mi lhal. Pul roku po smrti jeho rodičů se Sasuke ke mně choval chladně. Pak mi napsal jednoho dne sms, že je konec.
"Ano" zas bez emocí, ale oči měl tak trochu smutné. Měla jsem, ale na něj fakt vztek.
Utekla jsem do koupelny, které jsem za sebou zamkla. Svezla jsem se po nich na zem a začala brečet. Pořád jsem nechápala, proč mě kdysi nechal a taky proč mi lhal. Hrozně mě to štvalo, že dal přednost někomu jinému.
"Sakuro?" zeptal se. Zněl vystrašeně. Neodpovídala jsem. Neměla jsem chuť, se s ním už dal bavit. Začal klepat na dveře a kývat s klikou.
"Vím, že tam jsi. Pro své bezpečí prosím otevři" zněl fakt zoufale. Rozhodla jsem se ho ignorovat. Chvíli něco klel za dveřmi a pak bušení zesílilo.
"Otevři ty dveře Sak!" zavrčel naštvaně. Vstala jsem ze země a oblekla si oblečení. Dokonce tu měl pro mě kalhotky. Byli moje. Měla jsem je u něj ve skříni, abych měla něco na sebe, když jsem u něj spávala, ale to už je pět let. Proč je tu proboha má? Když jsem byla převlečená, odemkla jsem dveře. Vtrhnul dovnitř a nasupeně se na mě díval. Dokonce jsem měla pocit, že si i oddychl. Taky měl proč. Mohl mě dál hlídat. Jsem přece jeho práce!
"Nezamykej se!" zavrčel mým směrem.
"To je moje věc co dělám. Jdu domů!" zakřičela jsem na něj.
"Ne! Beze mě nikam nejdeš!" zvýšil hlas a stoupl si do dveří, abych nemohla projít.
"Dej mi pokoj Uchiho!" řekla jsem. Měla jsem obrovský vztek. Nejradši bych mu dala pěstí, ale nedokázala jsem se na něj ani podívat, natož se ho dotknout.
"Až tě odvezu do bezpečí, klidně si ho měj!" řekl podrážděně.
"Fajn jedem!" řekla jsem nasupeně.
"Fajn!" řekl naštvaným tonem.
"Fajn!" zopakovala jsem. Chtěla jsem být od něj co nejdál. Vyrazil ke vchodovým dveřím a já ho následovala. Vzal klíče, které měl položený na šatníku a otevřel dveře. Obuli jsme se. Vyšla jsem ven a ani jsem se na něj nepodívala. Přešla jsem k výtahu, zatímco on zamykal dveře. Oba jsme pak nastoupily do výtahu, který nás zavezl do patra, kde byla garáž. Ani jeden z nás nemluvil. Šli jsme až k jeho autu. Sedla jsem si do auta na zadní sedadlo a zabouchla za sebou dveře. Pak nastartoval a vyjeli jsme z garáže ven.
"Kam to jedem?" zeptala jsem se, když zastavil na červené.
"To je tajné" řekl drsným toném a díval se dopředu. Svíral volant, až jsem se začala bát, že ho vyrve a my tu zkysneme.
"Fajn!" zavrčela jsem naštvaná. Když to chce tajný, tak ať to má tajný. Hňup jeden tajný!
"Fajn!" zabručel a rozjel se, když konečně padla zelená.



Pokračování příště :P



no asi nic moc :D ale musíte uznat že jsem se snažila Nerozhodný :D

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Viola Viola | E-mail | Web | 28. července 2013 v 19:53 | Reagovat

Fajn! :D Skoro mi vypadli oči keď som videla, že si pridala nový diel! ^^ Pravidelene som to tu kontrolovala :D Dúfam, že to znamená, že si späť Zoe-senpai ^^ Ak to tak je .. dovoľ mi aby som ti ako prvá povedala:
Chýbala si mi a som šťastná, že si späť ^^

2 Zoe Zoe | Web | 28. července 2013 v 23:55 | Reagovat

Jsem :) podle toho jak se mi povede připojit na net :( ale budu se snažit co nejvíce :) a taky jsi mi chyběla :P

3 Kajká Kajká | 31. července 2013 v 13:45 | Reagovat

Ich hádka (môžem to tak nazvať?) ma dostala :D Aký zlatý xD!
Keď ti mám povedať pravdu už som si nemyslela že sa vrátiš k blogovaniu ale som veľmi rada!! n.n
Keď sa môžem spýtať dokončíš poviedku "Ten druhý" ?:3

4 Zoe Zoe | Web | 1. srpna 2013 v 0:43 | Reagovat

Já ani v podstatě nezkončila jen nebylo na blogovaní čas a popravě kolikrat ani nalada, ale pořád jse na všechny myslela až jsem se nakonec k tomu dokopala :D
PS: Neboj se na povídce se pracuje, snad brzo tu bude :)

5 Aki-chan Aki-chan | Web | 1. srpna 2013 v 8:55 | Reagovat

Poviem iba tolko arigato za krásni dielik,prvy diel bol dokonaly dúfam,že čoskoro pridaš pokračovanie.

6 kisa-uchiha kisa-uchiha | Web | 2. února 2014 v 21:58 | Reagovat

woow toto pokračovanie je skvelé :)

7 Misao Misao | Web | 24. listopadu 2015 v 13:45 | Reagovat

Olalaaaaa to sa nám to tu pekne "začína" :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama