Secrets: Díl druhý

11. září 2013 v 14:33 | Zoe |  Secrets
Dneska jsem dokončila díl alespoň jedné povídky. Snad se vám bude líbit :) Budu rada za všechny komentaře :P





Jeli jsme hrozně dlouho, pro mě neznámou krajinou. Nikdy jsem tudy vážně nejela. Bylo tu tak temno, až jsem se začínala bát, že lhal a rozhodl se mě nakonec zabít. Jeli jsme po silnici obklopenou lesem. Skoro tu přes koruny stromu neprosvěcovali žádné paprsky slunce.


Byla jsem napjata z jeho blízkosti, jelikož jsem si na benzince přeci jen sedla dopředu, abych viděla kam jedem a mohla přepínat hudbu. Dříve jsme měli podobný styl písniček, ale už je to pět let a on mezitím přešel na rock. Některé písničky byli hezké, zatímco zbytek se mi nelíbil. Přišel mi až moc melancholický. I když tady na té cestě v lese se vážně hodily. Sjeli jsme úzkou cestou plný zatáček v serpentýnách. Měla jsem pocit, že se mu ďábelsky v očích rozsvítilo, když je sjížděl, ale doufám, že to byla jen moje fantazie. Ještě pár minut jsme jeli po silnici v tom zdlouhavém lese. Začínala jsem už být unavená z té cesty. Zadek jsem začínala mít prosezený.
"Kdy tam budeme?" neodolala jsem se zeptat. Ještě chvíli budeme v tomhle lese a zcvoknu se!
"Brzo" řekl a na okamžik se na mě podíval. Jeho oči zjihly, když se naše pohledy setkali. Pak se nadechl a zas měl stejný výraz jako dřív. Díval se zas dopředu na cestu.
"Nemůžeme tam dat něco jiného? Začínám mít deprese"
"Moje auto, moje písničky" procedil mezi zuby.
"Fajn" oddychla jsem si zoufale. Je fakt neodbytný. V hlavě jsem si zpívala svoje písničky na uklidnění.
Jeli jsme asi ještě deset minut, než zabočil na malou cestu z jehličí a hlíny, která vedla někam hluboko do lesa, bůh ví kam.
"Kam to jedem? Nemam ráda houby!"
"Vím, že ne. Taky na ně nejdeme!"
"Tak proč jedeme tudy?" zeptala jsem se. Jel pomalu, ale přesto s námi auto házelo, jak jel po těch hrbolcích.
"Vydržíš chvíli se na něco neptat?"
"Ne. Kdybych se na nic neptala a nic by mě nezajímalo, nejspíš bych nebyla vědec." Oznámila jsem mu s úsměvem ala ' Jak bys to mohl chápat' a on se na mě zamračil.
"TO neříkám. Jen se mi nelíbí, že jsi tak zvědavá. Dřív jsi byla jiná." Řekl s trochu smutným hlasem.
"Lidi se mění" podotkla jsem spíše pro sebe a podívala se před sebe. Ta cestička vypadala jako nekonečná.
"Taky nejsi takový jako dřív" poznamenala jsem.
"Lidi se mění" pohlédl na mě a zašklebil se. Musela jsem se usmát. V něčem se nezměnil. Pořád mi dokáže vykouzlit úsměv.
"Tak už tam budeme?" zeptala jsem se znova provokativně. Rezignovaně si povzdychl a pak se usmál.
"Ty nedáš pokoj co?" zeptal se. Na tváři měl jeden z jeho krásných sexy úsměvů.
"Ne" odpověděla jsem upřímně. Dál nic neříkal, ale pořád se usmíval.
"Ta cesta je snad nekonečná!" zavrčela jsem po chvíli.
"Jak dlouho ještě pojedeme Sasuke? Mam toho fakt dost."
"Uvidíš" zasmál se, což mě vytočilo.
"Čemu se směješ?" zeptala jsem se.
"Jsi sladká, když se rozčiluješ. To je jedna z věci co se na tobě nezměnila. Miluju, když se rozčiluješ" řekl. S otevřenou pusou do kořán jsem na něj zírala. Zčervenal a byl v rozpacích, když si uvědomil, co mi právě pověděl.
"Sladká? Miluješ?" provokovala jsem ho. Snažila jsem se vypadat, jako že mě to nerozhodilo, ale upřímně? Byla jsem ani nevím proč šťastná, že to řekl. Srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem, jak přímo hořím! Mezi námi nastala divná atmosféra. Díval se pořád dopředu a už na mě nepohlédl. Snažila jsem se dívat z okna a nevnímat to co se stalo. Moje já tančilo vítězný taneček, zatímco já se rozplývala. Bože!
"Už jsme tu" řekl po dlouhé době mlčení. Sjeli jsme k bráně, která se otevřela na dálkové ovládání, které měl na klíčích.
"To je ono? Je krásný" vydechla jsem úžasem. Stál tu malý, ale krásný dům. Architekt tohohle domu byl, nespíš bůh. Měl tak dvě patra a obrovská okna, které zakrývali žaluzie. Střídali se tu bíle zdi s šedými cihly. Jako by ho někdo vystřihl z časopisu. Sasuke vjel do garáže, která byla přistavěna k domu. Dveře garáže se za námi zavřely a světla v místnosti se sama rozvířila.
"Wow"
"Je to tajné sídlo" řekl a naklonil se ke mně. Chvíli jsem myslela, že mě chce políbit, ale skláněl se ke kaslíku, který otevřel a vzal zbraň. Srdce jsem měla snad až v krku, jak mi chtělo vyskočit z těla.
"Jdeme" řekl s klidným hlasem. Otevřela jsem dveře a vylezla z auta.
Sasuke už v druhé ruce držel svoji tašku. Vzala jsem si své věci. Moc jich nebylo, jen to co mi dal, když jsme byli u něj v bytě.
vešli jsme dveřmi z garáže do velké haly. Odkud se dalo jít buďto do dalšího patra, nebo do obývacího pokoje či kuchyně. V podstatě jsem z haly do nich do kuchyně i obývaku viděla, jelikož tam byly jen rámy bez dveří. Nejspíš kvůli tomu, aby se nemohl nikdo zavřít či zamknout.
"Nahoře je Koupelna a dva pokoje. Jeden si vezmi a vybal si" řekl, když jsme si sundali boty.
"Počkat! To tu budu s tebou? Říkal si, že mi dáš pokoj!"
"Však ti ho dávám" usmál se šibalsky a dal boty do botníku, který byl vedle velkých vstupních dveří. Dostal mě. Totálně mě dostal. Tohle jsem fakt nečekala. V očích mu plálo vítezství.
"Nechci tu s tebou být" řekla jsem vzdorovitě. Měla jsem rozpor sama se sebou, protože jedno moje já tu s ním chtělo být druhé zas, aby vypadl. Myslela jsme, že mě odveze do toho bezpečí a už ho neuvidím. Že mi dá 'Pokoj' ne že mi fakt dá místnost.
"Musím tě hlídat. Nevíme, jak dlouho zabere Orochimarovi, než tě najde! Tak se přestaň chovat jak male dítě a běž si vybrat pokoj." Řekl chladně, až mi přejel, mraz po zádech.
"Fajn" vyštěkla jsem a vyběhla po schodech nahoru. Připadala jsem si fakt jak male dítě, kterému je vynadáno, že děla něco nevhodného. Proč se tak vlastně chovám? Od té doby, co jsem s ním, se prostě nedokážu ovládat. Chodba byla docela mala. Daleko od schodu na konci chodby byli dvoje dveře, které vedly do pokojů. Na druhé straně chodby vpravo byla zas koupelna. Super pokoje vedle sebe! Vzala jsem si ten větší. Muhehehe. Když už tu mám být tak s velkým pokojem. Místnost byla bíla, jak jinak. Nějak si tu bílou oblíbil. Obrovská postel byla naproti dveřím. Hned jsem na ni skočila. Byla měkká. Prostě úžasná. Vlastně celý pokoj byl krásný. Světlý koberec v béžové barvě nebo spíše cappuccinové, který ladil se vším v pokoji, byl tak měkký, že by se dalo na něm i spát. Vedle dveří naproti postele stal toaletní stolek. Vedle něj byly další dveře do místnosti, nebo spíše komory, která sloužila jako skříň. Vždycky jsem si takovou přála. Vstala jsem z postele a roztáhla žaluzie. Místnost rozsvítily sluneční paprsky a hned vše bylo příjemnější. V tomhle pokoji jsem se cítila fakt dobře. Vybalila jsem si věci, teda těch pár věcí a sešla schody dolu do obývaku.
"Ty už máš vybaleno?" zeptala jsem se. Sasuke seděl na pohovce a četl noviny.
"Ano a ty?" zeptal se, aniž by od nich odtrhl oči.
"Jo" hlesla jsem a sedla si vedle něj. Vzala jsem do ruky ovladač. Stále se na mě nedíval. Četl noviny. Jeho výraz byl vážný, ale působil docela i sexy. Hned jsem tyhle myšlenky zahnala a zapla televizi.
Dávali nějaké kriminálky, ale ty mě nějak nelákali, tak jsem přepínala programy.
"Vrať to zpátky" řekl a narovnal se. Noviny položil na stolek před námi. Přepnula jsem pár programu zpět.
"Nech to" řekl, když jsem tam dala zprávy. Nějaká reportérka tam něco mumlala a tak jsem to dala nahlas.
"Nevíme, kolik lidi zatím přežilo, ale barák drží jen tak tak" něco vyprávěla, ale dál jsem ji neposlouchala. To místo o kterém vyprávěla… to byl můj byt.
"Panebože" zašeptala jsem. Měla jsem slzy v očích. Sasuke se na mě podíval. Výraz měl nečitelný, ale vypadalo to jako by mě chtěl utišit. O vše jsem přišla, ale to nejdůležitější bylo, co se stalo s Ino? Od doby co mě unesly a co jsem byla u Sasukeho jsem si na ni vůbec nevzpomněla. Byla moje spolubydlící, jelikož jsme obě pracovali ve stejné budově, až na to že ona byla v botanickém oddělení.
"Co se stalo s Ino?" zeptala jsem se. Hlas se mi v pulce hlasu zlomil.
"Neboj je v bezpečí naší centrály." Řekl s ledovým klidem.
"Proč nejsem já taky v centrále?" zeptala jsem se.
"Protože Orochimaru hledá hlavně tebe a proto jsme tě museli ukrýt daleko od civilizace" odpověděl a vypl televizi.
"Myslím, že jsi toho pro dnešek slyšela dost" řekl a já si vzpomněla na to, co říkal v autě. Krapet jsem zčervenala. Těžce polkl a pohlédl jinam. Nejspíš si všiml, jak jsem zčervenala.
"Měla by sis jít lehnout. Já udělám večeři"
"Ono tu je i jídlo? Kdy jsi ho koupil?"
"Přivezli ho sem hodinu před námi" odpověděl a vstal z pohovky. Prošel přes jídelnu do kuchyně. Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela nad svém zpackaném životě, nakonec mě ale přemohla únava a já na pohovce usnula.




Pokračování příště :P
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kajka-chan Kajka-chan | 11. září 2013 v 19:15 | Reagovat

To bolo úžasné! [:tired:]
Ako sa Sasuke preriekol! To bolo veľmi zlaté! :3
Hrozne sa teším na ďalší diel. A dúfam že pribudne čím skôr :3 5 hviezdičiek :D Ale dala by som aj viac! :-P

2 Viola Viola | E-mail | Web | 12. září 2013 v 13:22 | Reagovat

^^ Veľmi krásny diel Zo-senpai, ako vždy si ma nesklamala :) Dúfam, že pokračovanie  pridáš čím skôr ^^

3 Aki-chan Aki-chan | Web | 16. září 2013 v 15:05 | Reagovat

Celý dielik bol krásne spracovaní bez jedinej chybičky..dokonalý ako vždy.

4 michiato-biscuito michiato-biscuito | Web | 7. října 2013 v 16:27 | Reagovat

Argh... Úplne milujem túto poviedku, takže drahá Zoe, makaj písať ďalší diel! :D neviem sa dočkať

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama