V temnotě: Díl druhý

26. září 2013 v 22:56 | Zoe |  V temnotě
Vím že jsem vám slíbila povídku Ten druhý, ale mám momentalně melancholickou naladu. Nechci aby se tam odrážela a tak jsem vám napsala dalíš díl V temnotě. Tak snad se vám bude líbit :)





Seděl na okapu u okna velmi starého domu. Skoro se rozpadal, ale to mu nijak nevadilo. Neměl stejnak kam jít. Už si ani nepamatoval, kdy se naposled cítil jako doma. Ne nikdy se tak necítil, protože žádný pořádný domov neměl. Toulal se sám po krutém světě už od svých desíti let. Rodina se od něho dávno odvrátila. Ne to není rodina. Jsou to stvůry. Monstra. On takový nikdy nechtěl být. Přál si, aby se narodil jako normální člověk. Měl normální rodinu, normální život. Nechtěl mít tohle prokletí.
Díval se z okna na kapky deště, které dopadali do louže na chodníku. Smutně si povzdychl. V myšlenkách bloudil. Ty její oči. Uvidí je snad někdy? Neměl by. On je monstrum. Temný stín. Nesmí se s ní už vidět. Otočil se do místnosti. Nebyl tu žádný nábytek, kromě jedné postele a stolku, který našel venku. Zdi byli popraskané a pomalu se bortili, jako u zbytku místností toho domu. Už tu je měsíc. Schová se tu před okolním světem. Hlavně před svojí rodinou. Nesmí ho najít. Pokud ho najdou, přiměju ho, aby byl stejně zlý. Nesmí se to nikdy stát. Celý život si myslel, že tenhle svět a jeho existence je ztracená. Že je jen pouhopouhý stín temnoty, ale když ji uviděl. Tak nevinou, vystrašenou. Ty její jedinečné růžové vlasy. Zelené mechové oči. Jak se na něj dívala. Kdyby jen věděla co je zač. Ne nemůže to vědět. Odvrátila by se od něj, jako ostatní lidi. Pokaždé je to stejný. Kamkoliv přišel, každý se o něj zajímal a pak se ho začali bát. Dívají se na něj, jako na nákazu. Může za to Jeho temná aura, která ho lemuje. Která je k němu připojena a nikdy nezmizí. Jeho rodina je už po staletí prokletá, nikdy se té temné aury nezbaví. Došel k posteli, kde si lehl. Odkdy mu začalo zaležet na své existenci? Znova se mi objevili v mysli její oči.
"Sakra!" zaklel nahlas. Zavrtěl hlavou, aby je vymazal z paměti, ale nešlo to. Budou tam navždy.

Koukala se do rozbitých oken. Na střeše sedělo hejno vran. Byl to dřevěný starý dům, kde dlouhá leta nikdo nebydlel. Aspoň by neměl. Ve škole slyšela, že tam někoho viděli vejít. Nevěděla proč, ale hned ji napadlo, že by to mohl být on. Ve střeše domu byly díry, sem tam chyběli tašky. Okna měla rozbitá skla. Sebrala svoji malou odvahu a šla blíž ke dveřím. Bála se. Co když to nebude on, ale další maniak, co ji bude chtít ublížit? Na sucho polkla. Srdce se jí rozbušilo. Pomalu zvedla ruku směrem ke dveřím. V duchu počítala do deseti. Zápasila sama se sebou. Teď nebo nikdy. Zaklepala, ale nic se nedělo. S utajeným dechem poslouchala, jestli neuslyší nějaký pohyb, ale nic neslyšela. Zhluboka se nadechla a vydechla. V duchu se povzbudila a otevřela dveře, které vydávali vrzající zvuk. Vstoupila do domu. Dveře se za ní zavřeli. Vyděsilo jí to. Všude byl prach, popraskané zdi. Tapety byli zčásti rozlepený nebo strhaný. Cítila ztuchlinu.
"Je tu někdo?" zeptala se. Hlas ji vyskočil v o oktávu výš. Měla strach.

Ležel na posteli, představoval si život ve světle a hlavně s tou dívkou. Byl by nejšťastnější na celém světě. Člověk si ale přeje to, co nemá, nebo nemůže mít. Zoufale si povzdychl.
"Sakura" vyslovil její jmena nahlas, jako nějaká božská slova. Chtěl by ji vidět. Pořád cítil její teplý dotek.
"Kéž bys tu byla" zasténal zoufalstvím a zavřel oči. Najednou uslyšel zavrzání dveří… jeho smysly zbystřeli. Posadil se na postel a poslouchal. Slyšel kroky a pak zavření dveří. Nejspíš dotyčný odešel.
"Je tu někdo?" ozvalo se ze zdola. Ten hlas mu byl známí, ale přesto jiný. Nejspíš jen blouzní, ale přesto se šel raději na vetřelce podívat. Sešel neslyšně schody dolu. Stála v prázdné místnosti, kde byl kdysi obývák. Prohlížela si místnost. Poznal ty růžové vlasy. Znova pocítil vůni. Schoval se za zeď a chytl se za krku. Znova ho tam pálilo. Co tam děla? Proč tu je? "Sakuro" vyslovil její jméno v mysli.
"Ty jsi moje utrpění… ale zároveň smysl mého bytí… moje světlo mého ztraceného světa v temnotě" zašeptal neslyšně. Cítil, že se proměňuje. Padl v bolestech na zem. Chytl se za hlavu a snažil se ovládat. Nesmí jí ublížit. Našel cestu. Našel něco, co nesmí nikdy ztratit.
"Jsi v pořádku?" zeptala se. Klekla si na zem za ním a objala ho. Co se mu mohla asi stát. Cítila jeho teplo. Bylo to příjemný.
"Měla bys odejít" rozkašlal se. Byl překvapený její reakcí. Cítil slzy v očích. Ale proč? Byl šťastný, že ho objala, tak proč jeho oči pláčou? Naposledy brečel, jako malý.
"Ne" zavrtěla hlavou a víc ho objala.
"Prosím" zachraptěl, chladným hlasem. Zarazila se. Co se to s ním děje? Kde je jeho sametový a vábivý hlas? Přesto ho nepouštěla.
"Sakuro" vyslovil zoufale její jméno.
"Musíš utéct"
"Neopustím tě" řekla odhodlaně. Nemohla. On ji zachránil. Od té doby na něj nemohla přestat myslet. Zamilovala se? Nejspíš ano.

Přestal kašlat. Proměna byla dokončena. Zvednul hlavu, stále k ní otočený zády. "Nesmí mě tak vidět!" proběhlo mu myslí. Bál se. Nikdy se tak nebál. Pořád ho objímala. Cítil její teplo, teplo toho dotyku. Kéž by tak mohly zůstat navždy, ale nevěděl, kdy nad sebou ztratí kontrolu. Věděl, že dlouho to trvat nebude. Oba měli zavřený oči a užívali toho druhého. Nikdy ho nikdo neobjal. Hřálo ho to u srdce.
"Prosím odejdi" zaprosil, i když by ji tu nejraději držel navždy. Neodpovídala.
"Nemůžu. Zaleží mi na tobě." Zašeptala. Prudce otevřel oči. Nevěřil. Muselo se mu to jen zdát. Cítil, jak mu slzy tečou po tváři.
"Sakuro…" Zašeptal v mysli.
"Záleží ti na někom koho ani neznáš. Kdybys věděla…"
"Tak se nic nezmění!" vyhrkla odhodlaně. Objala ho pevněji. Byl šťastný, ale zároveň ho to bolelo. Nemůže ho milovat. Je monstrum. Musí ač nechtíc, ji dostat do sebe co nejdál. Až pozná kdo doopravdy je, bude ho nenávidět, jako všichni. Bude se ho bát a odvrátí se od něj. Tak by to mělo být. Protože on je stvůra. Nikdy by si neodpustil, kdyby ji ublížil. Tak nevinou lidskou dívku.
Oprostil se z jejího objetí.
"Vážně myslíš, že to nic nezmění?" řekl smutným, chladným hlasem a pomalu se otočil. Zděšením vykřikla a odtáhla se o kousek dál. Hleděl na ni červenými oči. Působili temně a zlomyslně. Jeho tvář byla ještě bledší než normálně. Zdobili ji znaky. Naháněl ještě větší hrůzu než předtím. Hleděla na něj vystrašenýma očima. Co je zač?
"Měla bys odejít" řekl. V očích měl slzy. Věděl moc dobře že ho opustí. Že se ho bude bát, ale muselo to tak být. Jak dlouho vydrží ji neublížit, když z ní šílí? Oba klečeli naproti sobě. Dívali se vzájemně do očí. Zavrtěla hlavou. Zavřel oči a čekal, kdy uteče. On je jen ztracená existence. Temný stín. Není možné, aby někdy mohl mít normální život. Ucítil teplý dotek na tváři. Překvapeně otevřel oči. Nevěřil svým očím. Byla tak blízko. Dotýkala se jeho tváře. Prsty obtahovala jeho znamení na obličeji. Co je to za lidskou nebojácnou dívku, která se ho dotýká i přes proměnu?
"Jsi moje světlo. Moje naděje" zašeptal v mysli. Užíval si její doteky. Pohladil ji po vlasech.
"Ty se mě nebojíš" zašeptal nevěřícně. Je to jen sen?
"Ne" odpověděla a sklonila se k polibku. Jejich rty se spojily. Její rty byli tak teplé, sladké. Chutnaly po třešních. Nedokázal se od ní odvrátit. Vše se kolem něj zastavilo. Tohle byl jeho první polibek. A První polibek, který mu darovala lidská dívka.
"Kdo jsi?" zeptala se, když se od něj odtrhla, aby se nadechla. Pořád byli u sebe tvářemi blízko, připravení k dalšímu polibku. Slyšel, jak ji rychle bije srdce. Jak jí tep rychle tepe. Svoje srdce mu bušilo jako o závod. Teplo ho hřálo po celém těle.
"Sasuke Uchiha" zašeptal. Znova se jejich rty spojily v krátkém polibku. Pořád byli na studené dřevěné, špinavé zemi. Věděl, že už není cesty zpět. Zamiloval se. Teď už ji nedokáže jen tak nechat jít. Ona je jeho světlo. Důvod, proč má smyls žít.
"Jsem Démon…"


Pokračování příště...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kajka-chan Kajka-chan | 28. září 2013 v 22:28 | Reagovat

Aww :3 To bola krása!
Vieš čo na tvojich poviedkach milujem? To že ideš rovno na vec! :D :-D
Ešte trochu k kapitole .. Bola dokonalá mne tam nič nechýbalo ale ten koniec! V najlepšom O_O  Nehorázne sa teším na ďalšiu časť ( aj na ostatné ^^)

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 29. září 2013 v 13:17 | Reagovat

Skveli dielik už aby tu bolo pokračko.

3 Ivanitko Ivanitko | Web | 2. října 2013 v 15:39 | Reagovat

Krásně popsané, má to styl :-)

4 Viola Viola | E-mail | Web | 7. října 2013 v 19:04 | Reagovat

áááh Som démon :3 odpadnem! Nádhera .. Zoe.. padám z teba na zadok .. Dokonalé :3
Arigato gozaimasu :3

5 Misao Misao | Web | 26. listopadu 2015 v 10:56 | Reagovat

Milujem Sasukeho v takejto roly!! Jemu sa to tak hodí.. A to jak si ho popísala.. Ten boj čo vedie v sebe.. Si úžasná Zoe!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama