V temnotě: První díl

25. září 2013 v 22:45 | Zoe |  V temnotě
Ahojky :) Tento týden je nějak hektický. Škola toho na mě až moc chce a jelikož jsem líný člověk, dělam zas vše na poslední chvíli T.T *Nepoučitelná*
Prohlížela jsem dneska dokumenty, pač jsem hledala, kam jsem uložila slohovku na zítra a našla první díl povídky, kterou jsem před prázdninami na přání mé milované ( velmi na zabití) setřence napsala (To už je druhá povídka pro ni. Ješte jsem nedokončila Už zase odcházíš ^^). Tak jsem tak přemýšlela, že bych ji mohla někdy dokončit :D zatím sem šoupnu první díl :D. Tak snad se vám bude líbit :)
Ps: Děkuju holky za ty komentáře :) udělali jste mi radost :) Bohužel jsem teď na pasní neměla čas :( ale nebojte napravím to :P Tak dobrou noc :D








Byl podzimní večer. Vítr rozfoukával s lehkostí barevné listí, které pomalu ze stromu opadávalo. Na noční obloze už byli hvězdy. Zářili pro všechny lidi na země kouli, hlavně pro ty co se cítili sami. Jakoby jim měli ukázat, že nikdy nejsou sami.
Šla prázdným parkem. Sice moc nepospíchala, ale nezpomalovala na tempu. Slyšela vrzání houpaček z dětského hřiště. Bouchání nezavřené branky. Vítr měl nad tím vším moc a naháněl ji tak hrůzu. Šla tudy snad tisíckrát, pokaždé si tak zkracovala cestu domů z odpolední brigády. Jenže dneska to bylo jiný. Měla pocit, že ji někdo sleduje už od doby, co odešla z práce. Slyšela za sebou klapání bot a tak nenápadně zrychlovala. Srdce jí bušilo jako o závod. Sotva mohla dýchat. Po těle ji běhala zimnice. Celá se ze strachu klepala. Neměla někomu zavolat o pomoc. Mobil se jí vybil už před dvěma hodinami v práci. Přidala na rychlosti. Doufala že ho tím setřásne, ale pronásledoval udělal to samé. Na studené kůži od chladu ji štípali slzy. Dala se do běhu. Třeba, když proběhne rychle parkem, někdo bude na druhé straně a pomůže jí. Jenže ona nikdy nebyla dobrá ve sportech a tak ji pronásledovatel dohnal. Chytl ji za její dlouhé růžové vlasy, které si nechala rozpuštěné, a přitáhl si ji k sobě. Zděšením vykřikla. Útočník ji zakryl pusu dlaní, aby nemohla vydat další hlásku.
"Když budeš hodná, nebude tě to tolik bolet" zapředl slizkým hlasem a otočil si ji tváří k sobě, aby si ji pořádně prohlédl.
"Prosím nechte mě být" zaprosila. Slzy už dávno nezadržovala a tak ji stékali po tváři. Cestu jim osvěcovala jedna lampa, u které byla lavička. Všude jinak křoví, které zdobilo celou cestu. Zatáhl dívku za křoví, kde ji položil do trávy. Lehl si na ni a zablokoval ji svým tělem. Rukami ji hladil přes oblečení. Jednou rukou ji pak po chvilce zajel pod sukni školní uniformy.
"Pomoc!" zakřičela. Rychle ji pusu zacpal rukou. Doufal že je nikdo neslyšel.
"Něco jsem ti řekl" vyhrožoval ji a odepl ji knoflíky na kabátě, aby se snáz dostal k jejímu tělu. Začala sebou házet, což mu jeho práci dost komplikovalo. Vytáhl raději nůž, který ji přiložil ke krku.
"Ještě chvíli zkoušej moji trpělivost" zavrčel. Dívka přestala. Vytřeštěnýma očima na muže hleděla.
"Tak jsi hodná" pousmál se a políbil ji na rty. Chtělo se ji zvracet. Litovala, že nenosila pepřový sprej, jak si její rodiče přáli. Litovala, že šla parkem. V co čekala? Že mu uteče? Cítila, že ji někdo pronásleduje a přesto bezmyšlenkovitě jednala. Muž ji osahával a svlékal oblečení. Dělalo se ji špatně z toho, co mělo přijít. Zavřela oči a modlila se.
Najednou od ní ten chlap odletěl až ke vzdálenému stromu, který byl od nich kolem dvě stě metru. Stočila se do klubíčka. Zakryla si ruky uši, aby neslyšela tolik ten křik, který muž vydával, když ho něco připravovalo o život. Neměla odvahu se podívat na to co se děje. Zemře? Křik ustal. Pomalinku otevřela oči. Slzy ji tekli po tváři. Měla hrozný strach. Byla ji zima. Štípala ji po odhaleném těle. Pak ale ucítila teplo. Někdo na ni položil kabát.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a díval se na klepající se dívku. Neodpovídala. Věděl, že musí být ve velkém šoku. Chytl ji do náruče a posadil ji na lavičku. Sedl si vedle ní. Pomohl ji obléct jeho kabát. Snažila se být od něj co nejdál. Chápal, že má z něj strach. Kvůli ní se proměnil. Dlouho to nedělal. Chtěl s tím prokletím skončit. Ale když uslyšel, jak volala o pomoc, nemohl to nechat jen tak být. Díky lampě měl dokonalý výhled na její obličej. Dívala se na něj svýma zelenýma, vystrašenými očima. Vlasy měla rozcuchané. Lemovali ji obličej. Tvář ji zdobili slzy, ale přesto mu připadala krásná. Viděl někdy něco tak krásného? Zajímalo ho, jak vypadá, normálně.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, ale neodpovídala. Dál na něj hleděla, jako na ducha.
"Musíš být hodně v šoku" poznamenal.
"Kdo jsi?" zeptala se s chraplavým hlasem.
"Já se ptal první na jméno" usmál se, aby odlehčil atmosféru, hlavně nechtěl, aby se ho dál bála. Nesnesl pohledy lidí. Pokaždé jak se na něj dívali. Jako by byl nakažlivý. Hlavně nechtěl, aby se ho zrovna ona bála.
"Víš, jsi první holka, která má růžové vlasy" řekl a chytl ji pramínek vlasů. Couvla o kousek dál.
"Promiň" omluvil se. Snažil se být co nejmilejší. Bylo to těžké, protože to nebyla jeho silná stránka. Vždy lidmi opovrhoval, stejně jako oni opovrhovali ním. Ale cítil, že ona je jiná. Něco mu napovídalo, že není jako ostatní.
"Řekneš mi, jak se jmenuješ?" zeptal se znova. Hrozně ho chtěl znát. Chtěl o ni vědět co nejvíc. Měl potřebu ji ochraňovat. Nechápal smysl toho pocitu. Bylo to pro ně nové. Nikdy ho lidé nezajímali, tak proč se tak cítí?
"Sakura" zašeptala a on se rozesmál.
"Směješ se mi?"
"Ne promiň. Já jen že jsi jediná dívka s růžovími vlasy a jmenuješ se sakura. Ty dvě věci se k sobě prostě hodí" usmál se. Srdce ji vynechalo úder. Dívala se do jeho černých očí. Byl tak krásný. Až nadpozemsky krásný. Kde se vlastně vzal? Kde je ten chlap? Kde je to zvíře, které vydávalo tak děsivé zvuky? Cítila z něj divnou a temnou auru.
"Měla bych jít domů" řekla a vstala z lavičky.
"Doprovodím tě" řekl a ona neodpověděla. Naháněl ji hrůzu, ale něco ji na něm vábilo. Doprovodil ji až domů. Stále měla jeho kabát. Začala si sundávat kabát, ale on ji zastavil.
"Ne nech si ho" znova se na ni usmál, už si nepamatoval, kdy naposled se kvůli někomu tolik snažil. Vlastně on se ani nesnažil. Ty úsměvy přicházeli díky ní sami. Zajímalo ho čím ho tahle lidská dívka tak okouzlila.
"Děkuju. Nebýt tebe…" nedokončila větu.
"To je v pohodě" pohladil ji po tváři. Překvapilo ho, že se neodtáhla, jako předtím na lavičce. Pocítil příjemný, hřejivý pocit v břiše.
"Jak se ti odvděčím?" zeptala se a podívala se mu do očí. Jeho oči se vpíjeli do jejích. Tak krásně mechové. Vítr zafoukal a přivál tak její vůni. Pocítil křeč na hrudi. V puse ho začalo šíleně pálit. Dal se do děsivého kašle. Přiběhla k němu a dotkla se jeho zad. Překvapením přestal kašlat. To ej poprvé co se ho někdo takhle dotkl. Z lidí…
"Jsi v pořádku?" zeptala se. Znova ucítil její vůni. Tak krásná vůně. Věděl, že musí od ní pryč, jinak ji ublíží. Otočil se a odcházel pryč ulicí, co nejdál od ní.
"Počkej" vykřikla šokovaně z náhle změny jeho chování. Zastavil se, ale neotáčel se. Cítil, jak se proměňuje. Musí vypadnout. Nemůže tu být. Nechtěl ji ublížit. A už vůbec ne aby ho viděla. Nejspíš by s řevem utekla a to nechtěl dopustit. Nevěděl proč, ale nechtěl ji ztratit. Čím ho ta lidská dívka očarovala?
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"To není důležité. Sbohem Sakuro" řekl a naposled se na ni podíval. Tyhle oči si bude pamatovat snad na vždy. Pak odkráčel pryč.


Pokračování Příště
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Viola Viola | E-mail | Web | 26. září 2013 v 20:51 | Reagovat

To bolo mega! [:tired:] O_O Pokračovanie! HNEĎ! Prosím .. Zbožňujem tvoje poviedky Zoe-senpai .. onegai(*prosím) Prosím! :D

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 29. září 2013 v 13:09 | Reagovat

Skveli dielik.

3 Misao Misao | Web | 26. listopadu 2015 v 10:48 | Reagovat

Páni! Rýchlo idem na ďalší!! Paráda!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama