Ten druhý: Díl osmý

26. února 2014 v 15:58 | Zoe |  Ten druhý
Ta maturita mě vážně zabije. Když o tom tak přemýšlím, k čemu vlastně bude? Škola mě nic o životě vlastně nenaučila, to se musím naučit sama mezi ulicemi, ne v učebnách. Čekám na den, kdy ukážu lidem maturitní list a povím: "K něčemu mi je, proto ho vlastním".
Dočkám se někdy? Nejspíš ne J.
Má někdo z vás, ať už ho máte, či teprve se o něj pokoušíte nebo i ve vzdálené budoucnosti teprve dojdete základku ( nejlepší roky života), stejný zoufalý pocit bezcennosti pouhého papíru, jako já?

No nebudu vám dál kazit náladu mojí melancholii :D. Napsala jsem po dlouhé době díl Ten druhý. Do nedávna jsem neměla páru jak pokračovat, ale naštěstí mě políbila múza (bohužel jen letmá pusa) a já tak našla cestu dál.
Doufám, že se vám dál bude líbit :).



Stála jsem před zavřený dveřmi nemocničního pokoje. Ruku jsem měla připravenou na klice. Malým okýnkem jsem hleděla dovnitř.
Ležel na posteli. Vedle něho na židli seděla dívka. Na tváři měla ruměnec. Oba se usmívali a asi si o něčem povídali. V hrudi jsem ucítila známé píchnutí žárlivosti. Bojovala jsem sama se sebou. Mam vejít nebo ne?
Ne. Neměla bych. Vypadají šťastně. Že by se do ní zamiloval? Proč mi to vadí?
Miluju Sasukeho. Naruta mám ráda, ale moje láska k němu je jiná. Není sice už kamarádka, jako dřív, ale cítím k němu něco, co nejde vysvětlit. Nechci, aby měl rád jinou. Jsem sobec? V podstatě ano. Láska je často sobecká. Jednoho zlomí. Druhého zaslepí.
Přestože si přeju, aby byl šťastný, dychtím, aby mě miloval jen mě.
Chytla ho za ruku. Její dlouhé černé vlasy ji spadly do obličeje. Neviděla jsem jak se tváří, za to Naruto se červenal. Na tváři měl přiblblý typický úsměv. Vzpomněla jsem si na dny s ním strávený. Najednou mi bylo smutno. Připadala jsem si hrozně, jako když vám někdo vezme oblíbenou hračku.
"Doktorko Haruno, rád vás vidím" ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se tím směrem. Stál přede mnou usměvavý muž. Mohlo mu být kolem čtyřiceti. Čelenku měl spadlou přes jedno oko. Maska mu zakrývala půlku obličeje.
"Kakashi sensei" usmála jsem se na svého učitele. Přišel ke mně blíž. V ruce měl svoji oblíbenou ero knížku. Podíval se stejně jako já do okýnka.
"Vypadá to, že se mu vede dobře" prohlásil. Narážel tak na situaci, ke které docházelo.
"Ano" hlesla jsem.
"Pozítří ho už pustíme" oznámila jsem mu. Díval se na mě vědoucíma očima, který vypadali, jakoby dokázali zjistit i ty nejtajnější myšlenky.
"Je ti něco?" zeptal se a v očích mu nebezpečně blýsklo. Na par minut jsem oněměla a nedokázala odpovědět.
Ano je mi něco! Miluju jednoho muže, druhého chci vlastnit, ale zároveň toužím po obou. S jedním se cítím milovaná, živá a tak nějak krásně. S Druhým si nejsem nikdy jistá. Je jako zakázané ovoce. Jako predátor, který na vás zaútočí, když to nejméně čekáte. Všechno to dohromady, děla celou záležitost tak vášnivou, tajemnou. Srdce vám buší, nohy se podlamují a ruce se klepou. Je to jakoby jste utíkali a ztratili se. Teď tu stojím, žárlím, závidím, miluju a nenávidím.
"Ne jsem jen unavená." Zalhala jsem, i když to byla z půlky pravda. Dneska jsem měla dost pacientů a kvůli včerejšku se Sasukem, jsem nemohla spát. Pořád jsem viděla ty jeho černé oči, tajemné a ďábelské, jak něco kují. Měla jsem z toho špatný pocit. Hraje si semnou. Jsem kořist a on lovec. Je to hra na kočku a myš. Připadala jsem si polapena jako v nějaké pasti, ze které jsem se nemohla dostat ven. Co má v plánu? Jak dlouho mě hodlá trápit? To mu nestačilo mě dostat do postele?
"Přijdu ho navštívit zítra. Potřebuju spánek. Zatím nashle sensei" snažila jsem se o co nejupřímnější úsměv. Nečekala jsem na odpověď a vydala se od něj pryč. Cítila jsem jeho pohled na zádech, ale snažila jsem se to ignorovat.
"Sakuro počkej ještě" vykřikl za mnou a získal tím nesouhlasný pohled od sestřiček, který kolem mě procházeli. Otočila jsem se k němu. Přišel ke mně. Tázavě jsem se na něj podívala.
"Máš jít k Hokage" vysvětlil.
"Dobře zajdu tam. Děkuju." Poděkovala jsem a odešla pryč. Sešla jsem poschodí do své pracovny, kde jsem se převlékla a vydala se ven z nemocnice, směrem k budově Hokage.
Zaklepala jsem na dveře a bez čekání na vyzvání vešla dovnitř, kde probíhala docela vášnivá konverzace mezi Tsunade a Shizune, která ji s nesouhlasným pohledem probodávala skrz na skrz. Tsunade to nejspíš bylo jedno. Tváře měla narudle s dávky etanolu, který ji koloval v žilách.
"Dobrý den Hokage- sama volala jste mě?" pozdravila jsem a sledovala jejich hádku, jako nějakou telenovelu.
"Ahoj Sakuro" zvolala chraplavým hlasem. Radostně zpívala co si jako opileckou píseň.
"Tsunade-sama!" vykřikla Shizune a brala ji láhev z ruky.
Poslední dobou se tohle stávalo čím dál častěji. Není to dávno, co přišla zpráva, že Jiraya zemřel. Myslím, že ji to tak zarmoutilo, že hledala utišení bolesti na dně sklenky saké. Věnovala jsem Shizune tázavý pohled a ona ukázala na dokumenty položené na rohu stolu. Vzala jsem do ruky a přečetla si obsah papírů.
"Jak je to dlouho?" zeptala jsem se a dál četla lékařskou zprávu.
"Tři dny. Musíš co nejdříve vyrazit. Čekají na tebe." Ozvala se Hokage s vážným hlasem. Opilectví bylo ta tam.
"Dobře. Kdy mám vyrazit?" otázala jsem se. Snažila jsem se skrýt únavu.
"Zítra. Bohužel nemám moc mediků, co bych poslala s tebou a ti co byli volní, jsou na misi. Budeš na to sama, zvládneš to?" tvář měla vážnou. Na čele se ji rýsovala vráska. Obličej měla plný obav. Měla jsem pocit, že ve mně nevěří. Přešlápla jsem z paty na patu a narovnala postoj.
"Zvládnu to" řekla jsem pevným hlasem. Zvládnu? Musím. Trénovala jsem přece. Jsem jedna z nejlepších mediků ve vesnici. Dokonce jsem slyšela že o mě mluví, jako o druhé Tsunade. Nemůžu si dovolit selhat.
"Dobře můžeš jít." hlesla a tvář se ji trochu uvolnila z napětí.
"Hai" odpověděla jsem.
"Hlavně to neříkej Narutovi. Kdyby to zjistil, chtěl by jít taky" dodala ještě.
"Nic mu neřeknu." Ukonejšila jsem ji a couvala ke dveřím, které se bez zaklepání otevřeli.
"Potřebuju nějakou misi Hokage" oznámil známý chladný hlas bez špetky slušnosti.
"Sasuke, kolikrát ti mám říkat, abys klepal" vyštěkla Tsunade. On se jen po chechtnul a bez vyzvání vešel dovnitř. Prošel kolem mě, jako bych tu nebyla.
"Tak dáte mi misi?" zeptal se arogantním tónem. Myslela jsem, že po něm Tsunade skočí, ale vpadala, jako by se jí to ani nedotklo. Nejspíš byla na tohle chování ze strany Uchihu zvyklá. Zahleděla se do papírů na stole.
"Tak já půjdu. Zatím nashle." Rozloučila jsem se a spěšně se snažila odtamtud vypadnout.
"Počkej Sakuro" řekla, zrovna když už jsem šmátrala po klice. Prosím ať semnou nejde Sasuke. Prosím neříkej, že má jít semnou! Prosila jsem ji zoufale v duchu. Nevím, jestli bych se dokázala soustředit, kdyby byl na misi semnu a rozhodně jsem nehodlala přemýšlet, co vše by se mohlo stát.
"Sasuke mám pro tebe misi" oznámila. Ne! Ne! Ne! Řvalo ve mně.
"Půjdeš se Sakurou na misi. Budeš ji chránit a pomáhat. Tahle mise je důležitá pro vztahy mezi Listovou a Písečnou. Sakura ti vše vysvětlí. Zítra vyrážíte, tak se domluvte" vyřkla slova, jako kletbu moji duše. V duchu jsem nadávala jak na Tsunade tak i na sebe, že mě dokáže něco tak nedůležitého, jako že Sasuke bude semnou pár týdnů v písečné, rozhodit. Otočila jsem se zas k nim a pohlédla Sasukemu do očí. Vypadal, jakoby si mě všiml až teď. Jeho pohled se ale náhle změnil v něco tak děsivého, tajemného. V očích mu svítilo vítězství. Na tváři mu hrál pobavený úsměv. Celý jeho postoj byl ke mně pohrdavý a jako vždy povýšený. Připadala jsem si jako myš skrčená před útokem velké kočky. Vzpomněla jsem si na jeho divné chování v mé ordinaci. Pohlédla jsem jinam, abych se na něj nemusela dívat. Bojovala jsem sama se sebou. Pobízela se k bojovnějšímu a vzdorovitějšímu postoji. Nemůže mě dostat nějaký Uchiha.
Znova jsem mu pohlédla do očí a snažila se mu dát signál "Nezahrávej si semnou", který podle výrazu pochopil. Jeho oči potemněly.
"Přijímám" přijal mou nevyřčenou výzvu.
"Dobře můžeš jít. Sakuro ty tu ještě zůstaň"
"Tak zatím" řekl, když kolem mě procházel ke dveřím, přitom mu na tváři hrál pořád ten povýšený pobavený úsměv.
Tsunade mi ještě podala pár informací ohledně mise a situace, která v písečné nastala. Vyšla jsem na chodbu, kde stál opřený o zeď Sasuke. Samolibě se usmíval.
"Takže jdeme na misi" začal konverzaci.
"Jop" hlesla jsem odpověď a vydala se chodbou pryč. Bohužel mě následoval.
"Tak co bychom šli někam na skleničku a ty mi povíš, o co jde?"
"Jsem unavená a nemám na tebe náladu. Řeknu ti to zítra. Sejdeme se v 7 ráno před branou" odbila jsem ho. Jenže pak jsem se ocitla proražená ke zdi. Ani jsem nezaregistrovala, jak se to stalo. Obdivovala jsem, jak dokáže být rychlí. Přikoval mi ruce svými ke zdi a tělem se o mě opřel. Nemohla jsem se hýbat. Skoro stejná situace, jako v mé ložnici. Srdce mi rychle bušilo. Pohlédla jsem do jeho očí. Měl aktivovaný sharingan, který však po chvíli vypnul. Cítila jsem kolem sebe jeho vůni. Jeho teplé tělo na mém. Tep se mi zrychlil.
"Já dostanu vždycky vše, co chci" zašeptal samolibě a políbil mě na rty. Dravě a divoce mě líbal. Ze začátku jsem protestovala, ale pochvíli jsem mu polibky opětovala. Jeho stiskl, povolil a já ho objala kolem krku. Najednou mi bylo vše jedno. Poháněla mě touha a já se nedokázala ovládat. Čekala jsem, co udělá. V hlavě mi vířili hříšné myšlenky. Chtěla jsem čím dál víc, než je polibky. Jenže on přestal a odtrhl se ode mě. Oba jsme přerývavě dýchali. V očích se mu divoce blýskalo. Po chvíli se však uklidil a usmál se svým vítězným arogantním úsměvem ala Uchiha.
"Tak zítra Sakuro" vyřkl skoro s nezaznamenatelnou touhou v hlase a nechal mě tam samotnou.

Pokračování příšte...


Líbí?:) Omlouvám se předem za chyby a i za to že je krátky :)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kisa-uchiha kisa-uchiha | Web | 26. února 2014 v 16:43 | Reagovat

no mňa čaká o rok maturita a mám taký istý názor ako ty.. proste len blbý kus papíra to bude :D ale momentálne potrebný k životu :D k životu zas ne, ale na zohnanie roboty :D parádny diel :) som zvedavá ako dopadne misa a lutujem sak, bohvi čo má zalubom sasuke :D

2 Ivanitko Ivanitko | Web | 26. února 2014 v 19:54 | Reagovat

To se asi sežerou než dojdou do Písečné, nebo možná něco jiného. Uvidím. Vůbec Sakuře nezávidím její dilema.

3 Kajka-chan Kajka-chan | Web | 28. února 2014 v 20:57 | Reagovat

Bože! Ma chceš zabiť?! :3 To bola dokonalá časť! ^^ Viem, že toho budeš maž veľa.. ale hrozne prosím o ďalší diel :D
5 hviezdičiek! :3

4 Viola Viola | E-mail | Web | 6. března 2014 v 20:08 | Reagovat

Maturita zabíja aj mňa ˘-˘ Taká hlúposť odignorovať zrazu všetky 4 roky štúdia a zhrnúť ich do jednej skúšky .. BLBCI! ˘^˘
.. Budem ti držať palce keď predo mňa položia 18.3.. ten papier :D ...

A teraz ku poviedke .. *.* ZOEE!!! :3 Tak veľmi chcem aby si napísala pokračovanie :D Ale som realista a vzhľadom ku okolnostiam chápem, že čas hrá v náš neprospech :D .. Ale bolo to božie :3

5 Aki-chan Aki-chan | Web | 14. března 2014 v 9:00 | Reagovat

perfektné nemám slov...no nechcel by som byť na Sakurinom mieste.K maturite ti držím palce aby ti dopadla na jedničku.

6 Pariah Pariah | Web | 15. března 2014 v 15:45 | Reagovat

Tuhle povídku jsem před tím moc nečetla, tak jsem musela nejdřív zjistit  o co jde, ale musím uznat, že se ti vážně povedla! Jen tak dál, už se nemůžu dočkat dalšího dílku :-)

7 Adik Adik | Web | 16. března 2014 v 19:48 | Reagovat

ti jo tak to je super díl asi ten nej hezčí :-)  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama