Bloody Rose

10. července 2014 v 3:07 | Zoe |  moje jednorázovky
Užíváte si prázdiny? :) Já docela jo :D Sice mě štve to počasí ( konečně jsem se dostala k místu kde budu mít neomezeně bazen a ono je hnusně), ale věřím že snad brzo bude krásně zase svítit a já si opálím flákotu :D
Protože Zoinka je bíla jako stěna aneb zachrantě bílého Willyho :D
Napsala jsem trošku delší (podle mě je dost dlouha) povídku. Tak snad se vám bude líbit :)






Seděla jsem v malé kavárně na kraji města, která byla hned na rohu přes ulici nedaleko od mého bytu. Zoufale jsem se hypnotizovala bílou stránku ve svém laptopu. Vlastně jsem takhle koukala už dobrých pár hodin bez nápadu. Slunce už pomalu zapadalo a já pořád nevěděla jak začít. V duchu jsem vyzívala múzu, aby se mě aspoň letmo políbila a pomohla mi napsat aspoň pár slov od kterých bych se odpíchla. Ale nic nepřicházelo.
"Dáš si ještě kávu?" Zeptala se mě servírka alias moje nejlepší kamarádka. Pohodila svými blond vlasy a mrkala na kluka o pár stolu dál. Snažila jsem se neprotočit panenky.
"Ne myslím, že toho mám dost." Odmlčela jsem se a zadívala se z okna do ulice. Venku lilo jako z konve. Vítr si pohrával s větvemi zasazených stromů i tak trochu s kolemjdoucími.
"Nestihnu to napsat. Asi bych se na to měla vykašlat." Zašeptala jsem, tak aby mě slyšela.
"Sakuro" povzdychla si nahlas kamarádka a posadila se naproti mně.
"Ty to zvládneš! Nemůže být tak těžké napsat příběh ne? Bože vždyť ty jsi totální šprtka! Nejde, abys to sakra nezvládla. "
"Nemáš obsluhovat?" probodla jsem ji pohledem.
"Mám, ale co? At se jdou bodnout" odvětila. Praštila utěrkou do stolu, přičemž dramaticky vzdychla. Prohlédla jsem si ji. Měla na sobě starou, vytahanou uniformu kavárny. Vypadala, jako vždy užasne. Ne, ona vypadá snad úžasně ve všem. Je přesně ten typ holky, které sluší snad všechno, i kdyby si vzala na sebe pytel od brambor.
"Tak co máš za problém" zeptala se a začala si upravovat vlasy. Přitom jsem tam pokukovala po tom klukovy a koketně se usmívala.
"Já nevím kde začít, nevím co psát, já… já nevím, co mám dělat…Musím ten příběh napsat jinak…"Nechala jsem větu vyset ve vzduchu. Ino bylo jasné, co chci říct. Ve tváři se ji mihlo pochopení. Mě bylo do breku. Je to už dlouhá, co jsem začala psát. Vždycky to byl můj sen. Už jako mála jsem chtěla být známou spisovatelkou. Dokonce se mi to tak trochu povedlo. Sice nejsem známá, ale píšu anonymně na své webové stránky, kde mám velký ohlas (teda měla). Pak ale moje příběhy začali něco postrádat a já ztrácela fanoušky. Po smrti mámy jsem přestala psát úplně.
"Měla by sis dát přestávku. Už tu takhle sedíš týden. Kdy jsi naposled byla venku?"
"Však jsem venku každý den" odpověděla jsem a dopila kávu, která byla už dávno studená.
"Tak to sakra nemyslím" zpražila mě.
"Myslím jako opravdu venku. Kdy jsi byla naposled na diskotéce nebo měla rande?" Pozvedla jedno obočí.
"Vždyť víš, že na takový věci nejsem a náhodou jedno rande jsem měla!" ohradila jsem se.
"Myslíš s tím poslíčkem? Jak se vlastně jmenoval…Takihashi? Tahashi?"
"Takashi" opravila jsem ji. Nakrčila znechuceně nos a pokračovala:
"To nebylo rande" našpulila rty.
"To teda bylo!" zkřížila jsem ruce na prsou v obraném gestu. Přece sama vím, co bylo rande a co ne! Nebo ne?
"Promiň, ale vrácení peněz co ti půjčil, není rande" zabručela.
"Ino" zaúpěla jsem, ale ona to ignorovala a dál mě hubovala.
"Prostě potřebuješ opravdové rande Sak!" Neodpověděla jsem. Ino je fakt pěkná sebevědomá holka s dlouhými blond vlasy, s dokonalou pletí a dobrým vkusem na oblečení. Vypadá přesně jako nějaká oblíbená roztleskávačka ze střední, která je nakonec pořádná mrcha. Doopravdy je, ale hodná holka a dobrá kamarádka. Nikdy se však nenechává jen tak lehce odbít a vždy dostane, co chce. Nemělo cenu se s ní hádat, protože tak trochu měla pravdu. Takashim jsem tak trochu kamarádila. Ze začátku to byl hodný kluk, ale později mu šlo jen o jedno. Vyspat se semnou.
"Co kdybychom šli někam ven? Zavolám holkám a třeba si pak můžeme udělat u mě doma dámskou jízdu, co říkáš?" zajásala. Najednou vypadala o deset let mladší. V očích ji jiskřila radost. Mě z toho nápadu začínala bolet spíš hlava.
"Já nevím Ino. Měla bych se radši věnovat tomu příběhu. Vážně musím něco napsat." snažila jsem se vycouvat, protože vždycky když Ino plánuje nějakou párty, pokaždé se to zvrtne a mě je pak dva dny špatně.
"Prosím" udělala na mě psí oči. Chvílema to vypadalo, že se dokonce i rozpláče. Málem jsem zapomněla, jaká dokáže být herečka. Zabíralo to.
"Ok, ale nic čeho bych pak litovala" varovala jsem ji i když jsem dávno tušila, že toho nakonec litovat budu a ona radostí vypískla, na čemž si vysloužila vyhubování od své šéfové.
"Měla bych se vrátit k práci, pak ti zavolám" řekla provinile.
"Já půjdu domů. Vypadá to, že dneska už nic nenapíšu. Tak ahoj" rozloučila jsem se, nechala ji tam spropitný a se schovaným laptopem ve svetru jsem vyšla ven z kavárny do deště.

Doma jsem si napustila vanu s bublinkami a na hodinku se v ni rochnila. Rozhodla jsem se, že dneska budu relaxovat. Třeba tak nakonec přeci jen dostanu nápad. Pro jistotu jsem nechala laptop zapnutý. Však víte… Kdyby náhodou.
Po užasne, dlouhé koupeli jsem hrábla do zásuvky pro svoje oblíbené vytahané tílko a pánské trenýrky. Jako třešničku na dortu jsem na sebe natáhla chlupaté růžové ponožky. No co, miluju ten materiál. Navíc jsou pohodlné a není v nich zima!
Hodila jsem do mikrovlnky popkorn a zapla televizi, kde zrovna běželi zprávy.
"Opakujeme zvláštní zpravodajští o uprchnutí velmi nebezpečného zločince, který dnes dopoledne utekl z místního vězení. Jmenuje se Sasuke Uchiha, přezdívaný Bloody Rose. Pokud ho někdo zahlédnete i hned volejte na číslo pod fotkou. Opakuji: Je velmi nebezpečný. Další informace se dozvíte v průběhu vysílání, zůstaňte s námi.
Děkuji Miko a teď zprávy o počasí…"

"Proč vždycky pěkní kluci jsou zločinci?" zamumlala jsem. Bloody Rose. Říká se, že zabil vlastního bratra, kterému dal pak na hrob bílou krvavou růži. Zachvěla jsem se při té myšlence a přepnula kanál, kde zrovna dávali Titanic. Film už byl u konce v části, kdy ho pouští zmrzlého do vody. Kdyby se posunula, tak by mohli přežít oba.
"Káča pitomá" zaklela jsem a měla co dělat, abych zahnala slzy. Tahle scéna mě prostě pokaždé rozpláče. Začala hrát ta dojemná hudba, kterou přerušovalo praskání popkornu z kuchyně. Málem jsem na něj zapomněla!
I hned jsem ho vtáhla ven a vysypala do misky, ze kterého se kouřilo. Bytem provoněla vůně másla a připáleného popkornu.
"Sakra" zaklela jsem a otevřela raději v kuchyni okno. Pak jsem si udělala pohodlí v na pohovce a dívala se na zbytek filmu.

Probudila mě hlasitá rána. Zmateně jsem otevřela oči. Televize pořád byla zapnuta a já zkroucená na gauči. Bolelo mě za krkem. Líně jsem se protáhla a zívla. Na telce běžel teleshopping. Podívala jsem se na hodiny. Bylo 5 ráno.
Sakra, usnula jsem. Vypla jsem televizi a vydala se směrem do ložnice, když v tom se znova ozvala další rána a to z kuchyně. Srdce se mi rozbušilo jako o závod (nedivte se, jsem stoprocentní strašpytel a nemám ráda vše, co se točí kolem duchů, hororu a dalšího tajemna), ale pak jsem si vzpomněla, že jsem otevírala kvůli tomu smradu okno, což mě trochu uklidnilo. Jo nejspíš je to jen vítr, ujišťovala jsem se. Nasbírala jsem všechnu odvahu, kterou jsem měla a šla okno zavřít.
"Panebože!" vyjekla jsem zděšeně, když jsem rozsvítila. Na zemi ležel muž břichem k zemi. Ležel bez hnutí. Rychle jsem k němu přiskočila a obrátila ho na záda. Zalapala jsem po dechu. Byl od krve a promočený snad až na kost. Srdce mi splašeně bušilo a já nevěděla co dělat. Odrhnula jsem mu černé vlasy z obličeje. Podívala jsem se mu do tváře. Byl mladý a neuvěřitelně krásný, vypadal jako anděl! Sklonila jsem hlavu k jeho hrudi. Dýchal.
"je jen v bezvědomí" oddychla jsem si úlevou.
"Co teď?" zeptala jsem se sama sebe.
"Asi je raněný." zašeptala jsem a chtěla mu vyhrnout tričko, když v tom mě chytl za ruku. Otočila jsem se na něj. Pozoroval mě. Nic neříkal, vypadal zmateně. Chtěla jsem něco říct já, ale ani ne za okamžik zase ztratil vědomí. Bezva.
Vyhrnula jsem mu tričko, kde na mě vykouklo dokonalé vypracované tělo. Cítila jsem, jak červenám a měla jsem problém se soustředěním.
"Však by to nemělo problém, nahé chlápky vídáš přece každý den Sakuro" pravila jsem s velkou dávkou ironie. Popravdě takhle svalnaté tělo jsem viděla jedině na fotkách. Snažila jsem se co nejvíce věnovat jeho ráně, kterou měl na boku, nejspíše od nože, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem si ho chvílema neprohlížela. Prohlížela a pořád! Vlastně jsem neměla ani páru od čeho by ta rána mohla být. Věděla jsem jen, že nejspíš ztratil hodně krve a potřebuje hned ošetřit. Běžela jsem do koupelny pro lékárničku a dala se do práce.
"Promiň, budu se snažit být co nejjemnější" sykla jsem a ránu vyčistila. Nakonec jsem mu ránu obvázala kolem pasu obvazem.
"Vidíš ani to nebolelo" usmála jsem se. Neodpovídal. Taky nemohl, byl pořád v bezvědomí. Snažila jsem se provinile zadržet smích, který mi ale po pár minutách stejně přešel.
"To nejhorší máme za sebou cizinče" zašeptala jsem. Teď druhá část a o mnohem těžší. Snažila jsem se dodat si odvahu a to si pište, že jsem potřebovala pořádnou dávku odvahy, protože ho musím zbavit těch promočených věcí!
Cítila jsem, jak mi hoří tváře a jak se mi zrychlil tep při myšlence, že ho uvidím nahého. Zhluboka jsem se nadechla a zahnala všechny nemravné myšlenky z hlavy pryč. Rozepnula jsem kalhoty a vysvlíkla je. Trenky měl naštěstí suché. Díky bohu. No ne že bych … docela jo, ale… to raději nebudeme rozebírat.
"Nemůžu ho nechat ležet na podlaze sakra" chytla jsem ho za nohy a dotáhla do obývaku k sedačce. Najednou jsem byla ráda, že mě nevnímá, nejspíš by se zlobil, ale jinak to prostě nešlo. Byl fakt těžký a dalo mi obrovskou práci ho táhnout. Přeci jen nejsem Rambo. Posunula jsem konferenční stolek, aby se mi líp přesouval. Zezadu jsem ho objala na horní polovině těla a snažila se ho zvednout. Položila jsem ho na pohovku. Pak jsem mu zvedla nohy a položila je tam taky.
"Uff" vzdychla jsem. Těžce jsem oddychovala. Tento týden nemusím jít do posilky, proběhlo mi myslí.
Nakonec jsem ho ještě umyla. Vychutnávala jsem si každý dotek jeho pokožky. Když byl čistý, zakryla jsem ho dekou a nechala odpočinout (stejně byl v bezvědomí, tak mi nic jiného ani nezbývalo). Hodila jsem mu věci do pračky a vyprala je.
"Bude potřebovat něco k jídlu, aby měl sílu" zamyslela jsem se. Podívala jsem se do lednice, byla prázdná. No to nebyla žádná novinka. Doma jsem moc času netrávila. Často jsem bývala v kavárně a jedla tam s velkou Ininou slevou. Musím přiznat, že jejich míchaná vajíčka jsou nejlepší na světě.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl sedmé ráno. Převlíkla jsem se do starých tmavých džínů, hodila na sebe obyčejné tričko a svetr. Vzala jsem do ruky klíče a peněženku. Aniž bych se dál rozmýšlela, vyběhla jsem ven.
Slunce už vycházelo. Chodníky byli vlhké z předešlého deště a lehce foukal vítr, který mě hladil po pokožce. Dala jsem se do rychlejší chůze. Netušila jsem, jak dlouho bude v bezvědomí a nehodlala jsem ho nechávat ve svém bytě samotného. Hlavně když ho neznám! Došla jsem do pekárny o dvě ulice dál od domu a koupila koblihy a ještě nějaké slané pečivo, pro jistotu že by mu sladký nechutnalo. Měla jsem pocit, že by spíš potřeboval polívku, ale pekárna je jedna z mála obchodů, která má už od šesti rána otevřeno.
Když jsem se vracela zpátky, zastavila jsem se u obchodu s elektro technikou. Ve vitríně byli zapnuté televize, na kterých běželi zprávy.
"To je on!" vyhrkla jsem a zadívala se na fotografii.
"Panebože" zakryla jsem si rukou pusu, abych nezačala křičet. Vždyť já mám doma zločince! Vytáhla jsem volnou rukou mobil z kapsy a naťukala to číslo pod fotografii. Jenže jsem se nějak neměla k tomu, abych ho vytočila. Cítila jsem se provinile. Nemůžu ho prasknout.
"Je raněný… No to počká, až se probudí". Pro jistotu jsem si číslo uložila a běžela domů.

Slunce už zapadlo. Stále ležel na pohovce a klidně oddychoval. Dívala jsem se, jak spí. Vypadal tak nevině, křehce. Jak bych mohla někoho takového prásknout? Jak by mohl někdo tak krásný ubližovat? Odmítala jsem věřit, že je nebezpečný. Vypadal tak nevině. Klidně. Sedla jsem si do křesla vedle pohovky. Položila jsem mu ruku na čelo. Teplotu naštěstí už neměl. V kapce mi zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho a přečetla si sms od své kamarádky. Můžeš prosím přijít na chvíli do kavárny? Musím ti něco říct! Je to důležitý! Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl šesté, což znamenalo, že ji za chvíli končí směna. Ani mi nepřišlo, jak ten čas rychle utekl. Sakra, zaklela jsem v d uchu. Proč zrovna teď? Chtěla jsem ji napsat, že nemůžu, jenže ona by pak přišla sem a uviděla by Sasukeho a pak… prostě musím za ní já.
Rychle jsem si oblíkla něco vhodnějšího. Nepotřebovala jsem poslouchat půl hodiny Ino, jak mě kára za to jak se oblíkám. Netušila jsem, kolik mám času a tak jsem se snažila co nejvíce upravit. Než jsem odešla, položila jsem na stolek jídlo, pití a pro jistotu kdyby se probudil oblečení, které bylo už suché. Něco ve mně mi říkalo, že mu můžu věřit (což tak často nebývá!), zatím co druhá část mi nadávala za to, že jsem tak naivní. Neposlouchala jsem ji a pro jistotu jen zamkla. Vyběhla jsem do kavárny, kde už na mě čekala oblečená v civilu.
"No to ti trvalo" okomentovala, můj příchod.
"Tak co se stalo" šla jsem rovnou k věci. Se zájmem se na mě podívala. Přimhouřila oči a prohlídla si mě.
"Nejsi až moc upravená Sak?" zeptala se mě.
"Nejsem" odpověděla jsem. Upravená? Blbost. Možná jsem si dala trochu víc zaležet, abych vypadla dobře, ale rozhodně jsem to nepřeháněla. Měla jsem na sobě nové oblíbené džíny, k tomu bílou košili, která mi opravdu moc slušela a černé kozačky. Nakonec jsem si ještě vzala podzimní, černý kabátek, přestože začínalo být jaro, v noci byla zima. Rozhodně jsem to nepřeháněla.
"Jsi namalovaná?" dotázala se šokovaně.
"Noa? Možná trochu. Na tom nesejde, co se stalo?" snažila jsem se změnit téma. Zorničky se jí rozšířili. Zabralo to.
"Pamatuješ si, jak jsem minulý týden byla na tom konkurzu?"
"No?"
"Tak mám tu roly" vypískla radostně.
"Páni! Gratuluju Ino!" objala jsem ji. Měla jsem opravdovou radost. Věděla jsem, že ji tu roli dají.
"Věděla jsem, že to někam dotáhneš"
"Já vím! Za pár měsíců, až ze mě bude super herečka, pro tebe přiletím soukromým letadlem a pojedeme nakupovat do Paříže!" zasmála se.
"To by bylo vážně super! No já musím letět Ino."
"Už? Myslela jsem, že to půjdeme oslavit" pravila sklesle.
"Já" snažila jsem se vymyslet nějakou výmluvu. Nemůžu ji říct, že u mě leží na gauči nahý… krásný… chlápek alias zločinec.
"Já myslela, že uděláme nějakou párty i s ostatníma na tvou počet" Zalhala jsem.
"Jo to by byl super nápad. Mohli bychom pozvat pár dalších lidi"
"Vidíš! Tak to naplánujeme. Zítra ti zavolám ok? Tak ahoj" couvla jsem zpátky. Chvíli na mě zmateně koukala, až to vypadalo, že se ke mně vrhne a zastaví mě. Naštěstí ji ale zazvonil mobil, takže mi už dál nevěnovala pozornost, za co jsem byla moc ráda. Rychle jsem se vydala domů, za svým… oprava… za raněným Sasukem.

Crrrrr crrrr crrrrr. Ozýval se můj mobil. Zastavila jsem se přede dveřmi a vytáhla ho. Spěšně jsem ho zvedla.
"Halo?" pravila jsem udýchaně.
"Sakuro? Ahoj tady Naruto." Ozval se rozpačitý hlas z druhé strany sluchátka.
"Naruto? Ahoj. Co potřebuješ?" zeptala jsem se a skousla si ret. Proč vždy volá v nevhodnou chvíli?
"Chtěl jsem se zeptat, jestli bys… teda pokud bys vážně chtěla někam zajít… no pokud chceš … nemusí to být hned rande… tak jsem si říkal…"
"Vymáčkni se už!" zaúpěla jsem tiše, aby to neslyšel.
"Nechceš někam zajít… se mnou?" zeptal se. Rande? S Narutem? Ne že bych ho neměla ráda, ale na rande se mi s ním vážně jít někam nechtělo. Nebyl ošklivý, docela by i ušel, jenže Naruto je prostě kamarád. Nevěděla jsem co odpovědět.
"Tak co myslíš Sak?" zaznělo smutně, až bolestně. Sakra!
"Jo to zní dobře. Dám ti vědět. Ted nemůžu mluvit. Zavolám ti pak ok?" zalhala jsem.
"Dobře. Budu se těšit!" vyhrkl a já měla pocit, že se rozpláče štěstím.
"Tak ahoj" hlesla jsem a vypnula hovor než by stačil cokoliv dalšího říct. Vyhmátla jsem z kabátku klíče od bytu a otevřela jimi dveře do bytu. Rychle jsem si vysvlíkla boty i kabát a jen tak je hodila v předsíňce. Hned jsem si to mířila do obývaku.

Místnost osvětlovalo světlo z kuchyně, protože mi v obývaku světlo už před měsícem přestalo svítit. No do nedávna jsem to ani neřešila. Doma jsem často nebývala, a když už, tak jsem byla v kuchyni u stolu na noťasu a přemýšlela o čem psát. Přestože byla tma, bylo trochu vidět na pohovku, která byla prázdná.
Oblečení zmizelo a jídlo bylo skoro netknuté. Pocítila jsem pocit smutku a zklamaní.
Odešel? Nevím proč, ale trápilo mě to. Chtěla jsem s ním mluvit. Nechápala jsem to, ale měla jsem pocit, že mu můžu věřit. Popravdě se mi hrozně líbil. Jenže co by viděl na holce, jako jsem já. Určitě by mě nechtěl. Byl až moc nadpozemsky krásný! Spíš by se k němu hodila Ino. Vzpomněla jsem si na to, jak spal. Vypadal tak křehce, nevině. Bylo nemožné uvěřit, že by byl zločinec. Ano je to zločinec. Nakonec je možná lepší, že odešel. Přesto jsem cítila prázdnotu. To nemohl aspoň na chvíli zůstat?
"Zatraceně" zaklela jsem tiše a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy zklamání. Zadívala jsem se před sebe a povzdychla si. Když v tom jsem uviděla u okna v obývaku pohyb stínu.
"Kdo tam je?" zeptala jsem se hloupě. Ještě nedávno jsem s Inou vedla debatu o tom, proč se vždy ve filmech zeptají, na tu samou hloupou otázku. Vždyť je to jasné, že jim neodpoví. Prostě měli vzít nohy na ramena a neptat se. Samozřejmě nikdo neodpovídal.
Trochu jsem přistoupila blíž a zadívala se na ten stín. Byla to postava.
"To jsi ty?" zeptala jsem se. Neodpovídal. Místo toho vyšel ze tmy na světlo.
Byl to on. Sasuke. Dívali jsme si do očí. Musela jsem si přiznat. Měl opravdu nádherné oči. Onyxově černé. Jak někdo může tak překrásný byt zlý?
"Jak ti je?" znova neodpovídal. Cítila jsem, jak si mě prohlíží. Znervózňovalo mě to. Zadívala jsem se mu do tváře. Měl nečitelnou masku.
"Sasuke viď?" usmála jsem se. Kývl. Takže umí komunikovat. Sice nemluví, ale aspoň něco.
"Nemáš hlad? Sice je už pozdě večer, ale vsadím se, že by ti polívka udělala líp. Cestou domu jsem se stavila v obchodě a něco nakoupila. "usmála jsem se na něj znova. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mu chci něco provést. Zase neodpovídal. Tiše mě pozoroval. Udělala jsem pár kroků k němu. Držela jsem si však dostatečný odstup, abych ho nevyplašila.
"Proč neodpovídáš-," zeptala jsem se. Překvapilo mě, jak moc ztrápeně to znělo. Tolik jsem si přála slyšet jeho hlas. Má ho hrubý? Ne věřím, že je jako samet. Místo odpovědi překonal tu malou vzdálenost, co mezi námi byla. Srdce se mi prudce rozbušilo. Byl tak blízko. Chytl mi tvář do dlaní. Ucítila jsem náboj, který námi oběma prošel. Nebála jsem se. Naopak. Nepřestával se mi dívat očí. Byli opravdu krásně! Jakoby je maloval sám bůh. Dokonale jsem se v nich ztrácela.
Modlila jsem se, aby mě políbil.
Nasucho jsem polka. Začalo se mi hůř dýchat. Tep se mi zrychloval. Chtěla jsem něco říct, ale umlčel mě polibkem. Nejdřív se mě jen letmo dotkly, pak je ale spojil. Začal mě vášnivě líbat. Samozřejmě jsem mu to oplácela. V životě jsem nic podobného nezažila. Přála jsem si najednou víc.
"Děkuju" řekl, když se na chvíli ode mě odtrhl. Chtěla jsem zaprotestovat, ale nechtěla jsem kazit tak krásnou chvíli. Přerývavě jsme dýchali, přitom jsme se vzájemně dívali do očí. Viděla jsem v nich obdiv, touhu. Cítila jsem mezi námi vášeň a přála si znova ho políbit. Měla jsem pocit, jakoby jsme se znali celý život.
"Děkuju, moc ti děkuju" pravil vděčně a opřel si své čelo o mé.
"To nic nebylo" zašeptala jsem.
"Sakuro" vzdychl.
"Jak znáš mé jméno?" vyhrkla jsem a překvapeně zamrkala.
"Jsi můj anděl strážný?" vyslovil to jako modlitbu. Byla jsem ztracená. V tu chvíli mi nezáleželo, odkud zná moje jméno. Byli jsme jen my dva. Nikdo jiný. Čas se zastavil. Vnitřní hlas mě varoval, že se do něj nesmím zamilovat, ale srdce si dělalo jako vždy své. Znova mě políbil. Bylo to intenzivnější. Vášnivější. Oba jsme chtěli víc. Cítila jsem to. Rozepnul mi knoflíky od košile, přitom mě nepřestával líbat. Oplátku jsem mu vyhrnula tričko. Vzájemně jsme se dotýkali a nakonec naše těla vášni noci spojili.

Ráno jsem se probudila se špatným pocitem. Postel byla prázdná stejně tak pokoj. Bylo mi jasné, že je už dávno pryč. Srdce mi pukalo žalem. Využil mě? Byl to sex na jednu noc? Bylo to až moc krásny, aby to byla pravda. Cítila jsem, jak mi na tváři tečou slzy. Mozek mě přece varoval, abych si dávala pozor.
Podívala jsem se na noční stolek. Ležel tam kus papíru a rudá růže. Začala jsem číst...

Drahá Sakuro,

ptala ses, odkud znám tvé jméno. Bude to znít pošetile, ale našeptával mi ho samotný bůh. Přišel jsem za tebou, protože mě k tobě zavedl. Ty jsi mi pomohla, uzdravila mě. Zachránila jsi můj život. Jsem ti celou svou duší zavázán.
Věř, že včerejší noc nebyla poslední. Až očistím své jméno, vrátím se pro tebe.
Nebuď smutná lásko. Andělé přeci nepláčou.
Brzy nashle

Sasuke

Přes slzy jsem se usmála a přičichla k růži. Existuje nějaká šance, že se znova potkáme?





Konec :) No tak co na ni říkate? :) Velmi se omlouvám za chyby :)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 saky saky | 10. července 2014 v 13:30 | Reagovat

KKrása si borka jen tak dál :-D  :D

2 Paula Paula | 11. července 2014 v 19:13 | Reagovat

whoa O_O ...krasne :-) skoda, ze uz koniec :-?

3 Viola Viola | Web | 7. června 2015 v 1:44 | Reagovat

Čo na to hovorím? :D Asi idem nechávať okno na kuchyni otvorené! Sakra TwT awww nádhera! Zoe-senpai .. moja poklona ako vždy :D si umelec :3 V tejto časti som sa totálne našla :D ešte aj tá blond kamoška .. sedenie v kaviarni s notebookom a všetko TwT zbožňujem tvoju tvorbu, dievča! Len tak ďalej! :)

4 Misao Misao | Web | 26. listopadu 2015 v 11:44 | Reagovat

Ja nemám slov.. Vážne.. Táto poviedka.. Najkrajšia jednorázovka akú som čítala!! Toľko emócií a.. ach.. normálne mi je do breku že skončila..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama