Guardian Angel

10. července 2014 v 22:28 | Zoe |  moje jednorázovky
Tak zlata moje. Přepadla mě melancholická nálada. Snažila jsem se pokračovat v rozepsaných povídkách, ale byli by až příliš smutné, tak jsem napsala krátkou jednorázovku.
Varování: je lehce smutná. Takže na vlastní nebezpečí.

Věnováno lidem, kteří přišli o své milované a všem kteří zrovna smutní.
Pustě si k ní tenhle písničku: Link

Ještě bych chtěla poděkovat všem, co moje povídky čtou a zanechávají komentáře.
Děkuju. Vážně moc děkuju a prosím, abyste komentovali dál. Je to moje síla jít dál. Vím, že nejsem dobrá spisovatelka a často je moje tvorba hrozná, takže si chvály ani nezaslouží, ale dělám to, protože mě psaní baví a jak už víte, člověk se učí celý život. Každičký váš komentář mi vykouzluje na tváři úsměv (takže se telím jak idiot).
Takže ještě jednou moc děkuju!




Čím začít? Jak začít příběh, který nemá začátek, ale jen blížící se konec?
Jak vyprávět životní příběh někoho kdo v životě nic neměl?
Je jedno kolik máte peněz. Nezaleží na tom, jak vypadáte nebo kým jste. Když smrt klepe na dveře, neutečete. Neuplatíte ji ani neošálíte. Chladně si vezme, co chce. Vytrhne vám to, co nejvíce milujete ze spáru vašich prstů. Můžete prosit, křičet jak chcete. Jak se jednou rozhodne, že něčí život je u konce, nezměníte to. Buď si vaši duši vezme sama, nebo si zahraje s osudem jiným, aby to udělal za ni. Zní to hrozně, ale tak život chodí.
To mě přivádí k hlavní otázce… Jak začít příběh, který nemá začátek?

Udělal jsem v životě mnoho chyb. Za některé jsem si mohl sám, k jiným mi pomohl samotný osud. Můžu litovat, jak dlouho chci. Udělal jsem velikou chybu, kterou bych si přál napravit. Nezměním to. Nevrátím čas, abych to napravil, i kdybych sebe víc chtěl. Moje hříchy byli vykonány. Nevymažu je. Vždy budou vypsané v mé duši. Nikdo je nemůže zničit.
Lítost. K čemu je, když už nevrátí to, co jsem provedl?

Seděl jsem v mále místnosti, která byla mým domovem, zároveň prokletím. Nejlepším přítelem mi byla samota. Díval jsem se na holou bílou zeď mého vězení. Pořád jsem viděl tváře lidí, kterým jsem ublížil. Tolik škody jsem napáchal v jediném okamžiku. Mohl jsem za to já? Nebo mi to naplánoval osud?
"Uchiha, máte návštěvu" ozvalo se se zaboucháním před celou. Neohlížel jsem. Tušil jsem, kdo tam bude, jako každou středu. Cítil jsem její přítomnost. Její vůni třešní. Popravdě jsem neměl tušení, jak vypadá. Nikdy jsem se neohlédl. Znal jsem její hlas a pach.
"Tak jak se máš Sasuke? Pořád koukáš na zeď?" zeptala se milým hlasem. Neodpovídal jsem. Jak se může člověk jako já mít dobře? Když každým dnem čeká, než ho popraví?
"Takže zase budeš mlčet" povzdechla si.
"Něco jsem ti přinesla… snad se ti to bude líbit… Kreslili to děti z kurzu… Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, že bude festival?" slyšel jsem z jejího hlasu, že se usmívá. Proč mi něco takového říká? Zašustěl papír.
"No tak… Podívej se. Dali si s tím práci." Zašeptala smutně.
"Proč to děláte, když víte, že vás tu nechci?"
"Protože by člověk neměl být sám a navíc jsem slíbila Pomáhajícím, že tu s tebou budu"
"Měla byste to vzdát"
"Proč chceš, abych to vzdala, když jsi to vzdal ty sám?" zeptala se.
"Protože sama víte, že brzy už na tom záležet nebude…" Chvíli bylo mezi námi ticho. Možná už to pochopila. Někomu jako já není pomoci. Nepotřebuju jí. Na životě mi už dávno přestalo záležet. Nic nezmění, to že mě brzo za moje skutky popraví, tak proč doufat ve falešné naděje?
"Sasuke" povzdechla zoufale.
"Proč se tak chováš?" pravila ztrápeně. Píchlo mě z toho u srdce. Věděl jsem, že ji mým chováním ubližuji, ale musela si uvědomit, že mě pomoci není.
"Proč vám už nedojde, že jste tu zbytečně… Sakuro?" řekl jsem chladně a poprvé se na ni podíval, což jsem později velmi litoval. Seděla před mřížemi. V zelených očích se ji leskly slzy. Bez chybnou pleť ji lemovali dlouhé růžové vlasy. Byla mladá, krásná. Na chvíli mi to vyrazilo dech. Párkrát jsem zamrkal. Měl jsem pocit, že nad její hlavou září svatozář.
Srdce se mi rozbušilo. Sevřel se mi žaludek. Odvrátil jsem od ní pohled. Bolelo mě to se na ni dívat. Byla tak krásná. Na chvíli jsem litoval, že jsem se před chvíli k ní zachoval hnusně… ale… už by to mohla vzdát. Neměl jsem se otáčet!
"Jdete pryč!" řekl jsem přísně.
"Sas…"
"Vypadněte! Už sem nikdy nechoďte! Nechci vás tu!" Slyšel jsem, jak se zvedá a odchází. Půlka mého já, plakala a přála si ji zastavit. Druhá ta chytřejší mě chválila. Takhle to bude lepší.
Nepřál jsem si, aby mě někdo litoval, když sám cítím lítost nad mými hroznými činy.

Dny ubíhali. Nepřišla. Cítil jsem zklamání. Díval jsem se přes mříže a tajně doufal, že ji na okamžik zahlédnu. Rozum mi nadával. Nemůžeš ji už vidět! Zapomeň na ní! Srdce žalem plakalo. Přál jsem si vidět její oči. Krásnou tvář. Kéž by to bylo za jiných okolností v jiné době.
Ne! Takhle nesmím uvažovat… Chyba, je to chyba!
"Uchiha, máte návštěvu" ozvalo se za mřížemi se známým bouchnutím o celu. Rychle jsem se ohlédl. Stála tam. Vypadala jako anděl. Srdce mi radostí poskočilo. Toužil jsem se ji dotknout.
"Co tu chcete" hlesl jsem. Překvapilo mě, jak málo chladně to vyznělo. Usmála se na mě.
"Myslíš, že nad tebou zlomím hůl…Sasuke?" posadila se za mříží na židli, která tam byla přichystaná pro návštěvy. Bylo to tu normální. Tak vypadali cely smrti.
"Proč to nevzdáte?" zeptal jsem se ji a hleděl ji do očí. Pohled mi oplácela. Trochu zčervenala a já v tu chvíli měl chuť se vítězně usmát… Kdyby to bylo za jiných okolností.
"Jdete odsud" zašeptal jsem přiškrceně a odvrátil od ní pohled.
"Ne. Nikdo by neměl být sám"
"Sám?"
"sám" zopakovala a já se krutě zasmál. Co ona ví o samotě? Ona má život před sebou. Má to co já nemám. Budoucnost. Naději. Neví, co jí ještě čeká! Já mam smrt v kalendáři!
Přešel jsem místnost k mřížím a vší silou o ně bouchl. Překvapilo mě, že jsem se nechal takhle vytočit.
"Jdete pryč! Sama nevíte, co říkáte! Já si nic víc než samotu nezasloužím!" zavrčel jsem. Šokovaně na mě hleděla. Snažil jsem se najít v jejich očích strach. Nebyl tam! Ani malý náznak. Je blázen?
"Chci ti pomoc" zašeptala. V očích se ji leskly slzy. Já si za to nadával.
Zase si ji rozplakal? Jediného člověka, kterému na tobě zaleží? Nevinou čistou duši?
"Proč jste tak naivní… Nemůžete mi pomoc… Už to nejde" zašeptal jsem zdrceně.
"Prosím odejděte" zaprosil jsem zoufale. Vstala se židle a kývla.
"Sám dobře víš, že stejně přijdu než…" nechala větu vyset ve vzduchu. Podíval jsem se ji do očí. Viděl jsem v nich bolest.
"Neměla byste."
"Přijdu" přislíbila nevyřknutý slib. Naposledy mi věnovala odhodlaný pohled a pak odešla. Chtěl jsem prostrčit ruku mřížemi a zastavit jí. Neudělal jsem to. Nesměl jsem.
"Přijde ti to vtipný bože? Libí se ti semnou zahrávat? Co čekáš? Co chceš? Jak daleko jsi ochotný zajít, abys mě vytrestal?" Bouchl jsem vší silou do zdi, abych vyventiloval všechen vztek. Těžce jsem oddychoval. Srdce mi divoce bušilo. Žaludek jsem měl sevřený v křeči, jako pokaždé, když odcházela. Svezl jsem se na zem. Jak dlouho mě chce takhle ničit?

Měsíce ubíhali a moje smrt stále nepřicházela. Sakura dodržela, co slíbila. Každou středu za mnou chodila. I když jsem se ji snažil od sebe odehnávat, nakonec stejně neposlechla. Začali jsme se sbližovat. Poslouchal jsem každé její vyprávění a vyrýval si její tvář do paměti. Přál jsem si, abych ji nikdy nezapomněl. Možná jednou se znova setkáme na jiném místě.
"Vypadáš nějak šťastně" usmál se hlídač, když odešla.
"To ti jen zdá" odvětil jsem s úsměvem.
"Nevypadá to tak. Ale je to dobře. Vypadáš míň nebezpečně, když se usmíváš" zasmál se a já se k němu přidal.
"Mám prosbu. Kakashi" zvážněl jsem. Dobrá nálada byla ta tam.
"Co potřebuješ?" zeptal se.
"Tužku a papíry."
"Jo to nebude žádný problém, máte je dovolené. Zítra je tu budeš mít"
"Mnohokrát děkuju" Nejdříve jsem nevěděl co napsat, ale nakonec jsem se rozhodl napsat pravdu.

Čím začít? Jak začít příběh, který nemá začátek, ale jen blížící se konec?
Jak vyprávět životní příběh někoho kdo v životě nic neměl?
Udělal jsem chybu. Lituji ji, ale nezměním ji.
Přál bych si z celého mého já, aby vše bylo jinak. Kdybych mohl vrátit čas, bez váhání bych to udělal.
Ptala jste se, proč tu jsem.
Provedl jsem něco strašného. Nadělal jsem škodu, která nejde napravit. Sebral jsem život nevinnému člověku. Byla to náhoda? Nebo to tak chtěl osud? Sám nevím.
Celý život jsem nic neměl, než svého bratra, který moc brzy zemřel. Od té doby to šlo semnou z kopce. Začal jsem se ztrácet v alkoholu a drogách. Než jsem se nadal, ztratil jsem víru i smysl žít.
Zrovna jsem byl zase opilý, když jsem se rozhodl jedné noci skoncovat se životem. Ukradl jsem na ulici auto a jel k rybníku v parku. Ujížděl jsem, jako bych se bál, že si to nakonec rozmyslím. Než jsem se stačil vzpamatovat, vjel jsem do rybníka. Myslel jsem, že je konec, ale nebyl.
Když jsem se probudil, měl jsem na rukou vraždu dvou mladých milenců, co u toho rybníka seděli. Je to Ironie. Vzal jsem jim život i jejich lásku a sám se na hranici smrti zamiloval.
Navždy vás budu nosit v srdci.
Možná to tak bůh chtěl, je to jen jiná forma jeho trestu.


Když další den přišla, měla na sobě nádherné bíle šaty. Zase vypadala jako anděl, který zrovna sestoupil z nebes. Zatajil jsem dech, když se na mě usmála.
"Ahoj" pozdravila a zase se posadila.
"Ahoj" opáčil jsem skoro neslyšně.
"Tak jak se daří?" zeptala se jako pokaždé a zadívala se mi pronikavě do očí, jakoby v nich měla číst.
"Dobře" odpověděl jsem popravdě. Cítil jsem klid, když tu semnou byla.
"Napsal jsem pro vás básničku" vyhrkl jsem a cítil, jak červenám.
"Není sice nic moc… ale…"
"Určitě je pěkná" přerušila mě a já ji mlčky podal papír, přes mříže.

Andělský hlasy slyší zas,
jak slova našeptáváj.
Z jejich slovů cítí ďas,
přesto boje nepřestávaj.
Andělský pláč krajinou se nese.
Zastavte boje děti mile.
Stůjte při sobě, mír v srdci neste.
Čas moc rychle plyne.
Zítra je čas poslední
Až se na obzoru slunce rozední.
V ten okamžik mír do srdcí vám přinese,
bdělý déšť všechnu bolest odnese.

"Je to nádherný Sasuke. To se dětem z kurzu bude líbit" usmála se a já znova zčervenal.
"Děkuju. Tohle jsem taky pro vás napsal. Zatím to prosím nečtěte. Nechte si to, až bude po všem…"Podal jsem ji obálku. Přijala ji.
"Už budu muset odejít" řekla. Zachvátila mnou panika.
"Odejít?" sevřel se mi žaludek.
"Promiň, přišla jsem se sem na tebe podívat, jak jsem slíbila. Sestra má narozeniny a já ji slíbila, že ji vezmu do lunaparku" omluvila se. Viděl jsem ji na očích, že ji to trápí.
"Chápu. Nedělejte si o mě starost" snažil jsem nedat najevo, jak mě to bolí, že odchází.
"Tak já jdu. Měj se pěkně" řekla a otočila se. Nevím, co mě to popadlo, ale měl jsem pocit, že to musím udělat. Neovládal jsem se. Sama ruka mi proklouzla mezi mřížemi a stiskla ji ruku. Zastavila se a ohlédla se na mě překvapeně. V očích měla slzy.
"Slibte, že přijdete zase ve středu"
"Přijdu, Slibuju" Pak jsem ji ruku pustil. Sebrala si věci a pak se zastavila a podívala se na mě.
"A Sasuke, přestaň mi vykat" usmála. Díval jsem se, jak odchází.
Osaměl jsem. Stále jsem se držel mříží, doufající, že si to rozmyslí a vrátí se. Neudělala to.
Přišlo mi neférové, že nám byl jediný čas, který jsme spolu trávili, tak lehce odebrán.

Díval jsem se na známou bílou zeď, jako každý den, když tu nebyla. Přemlouval jsem čas, aby se pohnul a já ji mohl zase vidět. Vzpomněl jsem si na dotyk. Zachvěl jsem se. Její kůže byla tak jemná. Přál jsem si ji znova moci dotknout. Držet ji v náručí a nikdy nepustit. Věděl jsem, že mi to není souzeno. Přesto jsem doufal.
"Sasuke?" Ozvalo se a já překvapeně vzhlédl. Stala za mřížemi a přes slzy se na mě usmívala. Že by se moje modlitba vyplnila a já přeskočil čas?
"Vy pláčete?" zeptal jsem se. Najednou jsem měl zlou předtuchu. Přiskočil jsem k mřížím.
"Copak se vám stalo" neodpovídala. Místo toho se poprvé dotkla mé tváře. Nečekal jsem to. Pak mi vše ale došlo.
"Takže, už mě chtějí …" nedořekl jsem. Hlas se mi zlomil. Přikývla a víc se rozplakala. Hlava se mi zatočila. Cítil jsem známou křeč žaludku a sevření srdce.
"K-Kdy?"
"Zítra?" vzlykla.
"Takže zítra už bude po všem" zašeptal jsem šokovaně. Tohle bylo poprvé, co jsem pocítil strach. Projel mnou jako nákaza, která se nedá vyléčit.
"Je mi to líto" zašeptala.
"Je mi to líto" zopakovala a pořád brečela. Chtěl jsem ji obejmout. Šeptat ji uklidňují slova. Utišit ji, ale nemohl jsem.
"To nesmíte. Nesmíte litovat. Jsem rád, že jsem vás potkal. Nikdy nezapomenu." Chytl jsem ji tvář přes mříže. Donutil jsem ji, aby se mi dívala do očí.
"Zítra sem prosím nechoďte."
"Já… Milu…" začala, ale já ji umlčel polibkem. Neříkej to. Nevyslovuj to blázne. Přestaň takové věci říkat. Víš jak je to směšné? Uvědomuješ si, jak si tím ubližuješ? A jak mě? Nesmíš mě milovat, tak už takové věci prosím nikdy neříkej, řval vnitřní hlas.
"Sakuro" zašeptal jsem udýchaně, když jsem se od ní odtrhl. Chtěl jsem víc než jen polibek. Přál jsem se ji déle dotýkat.
"Nechoďte sem prosím a přečti si to v té obálce, až bude po všem." Řekl jsem přiškrceně.
"Slečno je čas jít!" Ozval se Kakashi. Pustil jsem ji z náručí a ona si utřela slzy.
"Sbohem Sasuke"
"Sbohem… Sakuro "pravil jsem a díval, jak zase odchází. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem věděl, že je to naposled. Snažil jsem se zapamatovat si ji celou. Hlavně tenhle náš poslední okamžik, o kterém jsem poslední noci snil.
Cítil jsem, jak mi stékají slzy po tváři. Překvapeně jsem se dotkl vlhké líce. Já pláču?
"Proč jsi nechtěl, aby zítra přišla. Mohly jste se rozloučit" zeptal se mě Kakashi a já si uvědomil, že tam celou dobu byl s námi. V očích měl lítost a pochopení.
"Protože se bojím, že kdybych ji zítra uviděl, začal bych si přát žít" rozvzlykal jsem se. Věznicí se rozléhal můj zoufalý křik.

Seděla na lavičce parku, nedaleko věznice. Chtěla se jít na něj podívat. Naposledy se sním rozloučit. Ne nemohla. Věděla to. Kdyby ho viděla, jak…
Ne. Kéž by to šlo jinak. Přála si, aby se potkali dřív, než ztratil vůli žít. Vše by možná bylo teď jinak. Vstala z lavičky a šla dál parkem. Slunce zrovna vycházelo. Brzy bude konec. Najednou ji svět přišel jiný. Smutný, temný. Vzpomněla si na dopis, který ji dal. Vytáhla ho ze svetru. Chvíli na něj zírala. Může ho už číst? Za chvíli vše skončí. Bylo ji líto, že to tak muselo dopadnout. Přála si s ním být navždy. Kdyby vše bylo za jiných okolností. Mohl za to osud? Že se setkali?
Otevřela obálku a začala číst.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl strach, když mě vedli známými prostory věznice. Posadili mě do bílého křesla v prázdné bíle místnosti. Překvapilo mě, že je tam okno, na krásnou krajinu, o který jsem neměl ani tušení. Rozhlídl jsem se po místnosti. Byl tu doktor, pár stráží. Hledal jsem růžové vlasy a tvář anděla. Nebyla tu. Bylo to tak lepší. Nechtěl jsem, aby mě viděla umírat. Přál jsem si ji, ale naposled vidět. Dotknout se jejích vlasů. Políbit. Jenže jsem moc dobře věděl, že kdybych ji uviděl, nepustil bych ji. Dokázal bych odejit?
Slunce bylo na obzoru. Jeho teplé paprsky mě přes sklo pohladily.
"Je čas" řekl doktor. Kývl jsem. Podíval jsem se na Kakashiho lítostivou tvář.
"Řeknete ji, že jsem ji měl rád a že ji prosím, aby žila, dal a zapomněla na mě" vyslovil jsem přiškrceně.
"Neboj, povím ji to"
"Dobře, jsem připravený" zalhal jsem a opřel se. Srdce mi divoce bušilo. Díval jsem se do stropu, myslící na její usměvavou tvář. Proklínal jsem boha, za jeho krutost, ale zároveň mu děkoval, za anděla, kterého poslal.
Ucítil jsem štiplavou bolest. Tělem mi kolovala smrtící látka. Cítil jsem, jak mi těžknou víčka. Pak mě obklopila tma.

Dočetla dopis. Ruce ji přestali pracovat a tak ji klesy podél těla. Zadívala se na nebe. V očích měla slzy. Srdce ji pukalo žalem. Zhroutila se na kolena.
"Sasuke!" ozval se zoufalý výkřik. Parkem prolínal dívčin pláč.

Neplakejte oči andělské.
vy mě přeci hlídáte.
Láskou svou mě chráníte.
Srdce mé bráníte.
Nastal čas smrti mojí.
Až se naše rty v jedno spojí.
Anděl smrti přispěchal.
Duši mou jsem mu odevzdal.

Tak proč oči překrásné?
Proč stále pláčete?



KONEC


PS: Všechna básnická tvorba je psána mnou. Pokud by se někomu líbila a chtěl by ji publikovat dál, což pochybuju (stojí za pendrek), tak jedině s mým souhlasem. Děkuju.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gwen Gwen | Web | 10. července 2014 v 22:40 | Reagovat

Povedená jednorázovka :) Tento blog budu navštěvovat častěji.
Máš talent! :) :3

2 Ivanitko Ivanitko | Web | 11. července 2014 v 10:42 | Reagovat

Bylo to krásné... opravdu se ti to povedlo.

3 Paula Paula | 11. července 2014 v 19:15 | Reagovat

U mňa 5* pribeh...dost realistickeeee normalne si ma vtiahla do deja dakujem :)ach az som mala slzciku na krajicku

4 ~Nana-chan ~Nana-chan | Web | 16. července 2014 v 22:33 | Reagovat

krásna, vážne... už dávno som nečítala podobné poviedky :3

5 Kajka-chan Kajka-chan | Web | 19. července 2014 v 18:14 | Reagovat

Och.. Rozplakala si ma! T_T..
Vedela som, že si túto poviedku nemám čítať ale ja som musela! Nádhera, krása .. Máš veľký talent a už nikdy si nechcem od teba prečítať, že nie si dobrá spisovateľka -_- Jasné?! :D
5 hviezdičiek ^^

6 DElisa DElisa | 7. srpna 2014 v 13:53 | Reagovat

Já pláču... :) dávám 5 hvězdiček

7 DElisa DElisa | Web | 9. srpna 2014 v 15:08 | Reagovat

Mohla bych si prosím zkopírovat ten začátek na můj příběh? Je to fakt fantastický jak to dokážeš k povídce klidně upřesním kdo ten začátek dělal :)

8 Zoe Zoe | Web | 10. srpna 2014 v 2:35 | Reagovat

Ano :) Jinak děkuju všem za vaše komentáře :) moc mi udělali radost :)

9 Hin Hin | Web | 18. srpna 2014 v 11:42 | Reagovat

O_O  O_O  O_O prekrásna jednorázovka :-) naozaj prekrásna,máš  obrovský talent :-)

10 Viola Viola | Web | 7. června 2015 v 2:04 | Reagovat

Kyaa prečo som taká citlivka? TwT od začiatku som vedela ako to dopadne a aj tak mi ušla slzička... Bolo to krásne, ďakujem

11 Misao Misao | Web | 26. listopadu 2015 v 12:58 | Reagovat

Zoe ty si ma rozplakala!! Toto sa robí?! Nádherná jednorázovka.. Úplne ma dostala.. Ty.. Mala by si vydať knihu.. Naozaj.. Máloktorému spisovateľovi sa podarí chytiť čitateľa za srdce ale ty si to moje držala od začiatku do konca.. Nádhera..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama