Ten druhý: Díl předposlední

19. listopadu 2015 v 19:28 | Zoe |  Ten druhý
Ahoj všichni, jak jste si mohli všimnout. Objevil se zde poslední díl povídky Ten druhý. Bude rozdelena na dve části, protože je podle všeho dlouhá :D
Ptáte se, jestli jsem se rozhodla zase blogovat? Ano. Chtěla bych to aspoň znova zkusit. Nevím, jak to půjde. Možná jsem ztratila své čtenáře, ale chci to zkusit. Psaní miluju, a když jsem si přečetla jednu z mích povídek, přepadla mě stara nostalgie. Hrozně jsem toužila ji dokončit.


Doufám, že se vám bude líbit. Omlouvám se, vyšla jsme poněkud za ten rok ze cviku.
Tak, přeji krásné čtení :)

Vaše Zoe.




Došla jsem před bránu, kde na mě čekal Sasuke. Ani jeden z nás se neměl nějak do řeči, tak jsem začala první.
"Připravený?" zeptala jsem se. Kývl hlavou, aniž by odpověděl. Dneska se mi zdál jiný. Zaražený. Hned mě napadlo, že nejspíš ví o jejich zasnoubení. Zabolelo mě z toho u srdce.
Zajímalo mě, jak na to reagoval. Naštval se? Nebo snad souhlasil? Bolelo mě z toho v hrudi.
Hlavou mi vířili myšlenky. Tak moc jsem ho toužila teď obejmout. Schoulit s v jeho náruči. Nechávat se utěšovat sladkými slovy, jak bude všechno dobrý.
Bohužel. Realita je jiná.
Zaprvé? Spím se dvěma muži. Na obou mi opravdu záleží. Jednoho miluji víc než druhého, ale ani jednoho nechci vzdát. Hlavně ne Naruta. Věděla jsem, že mě nikdy neopustí. Vždy při mně stál. Představa, že bychom spolu už nebyly, mě ničila. Jsem sobecká, vím to. Přestože k němu necítím to co on ke mně. Chci ho jen vlastnit.
Za to Sasukeho jsem milovala a toužila po něm každou svou buňkou v těle.
Dali jsme se do běhu. Celou cestu jsem ani jednoho z nich nemohla vyhnat z hlavy. Sasuke se bude ženit! A mě Naruto vlastně požádal o ruku. Samozřejmě jsem doufala, že mě někdo - Sasuke -požádá jako ve filmech. Bude hrát hudba. Nastane dramatická chvíle, kdy vše utichne a já povím radostně ano. Kolem nás budou dělat příjemnou atmosféru svíčky v potemnělé místnosti a sem tam padne nějaký ten lísteček růže.
Jenže teď mi ani na jednom z toho nezáleželo. Pukalo mi srdce. Atmosféra mezi námi nebyla zrovna příjemná. Panovalo mezi námi ticho, které přehlušovali jen dupoty nohou, chrastění listí a náš dech.
Pohlédla jsem na Sasukeho a zalitovala toho. Byla jsem úplně ztracená. Tak moc mě to bolelo. Rychle jsem odvrátila pohled. Ještě chvíli a nejspíš bych se rozbrečela.

"Měli bychom si odpočinout a utábořit se." Řekl Sasuke po dlouhém běhu a seskočil z větve na zem. Dopadla jsem kousek od něj, ale neodpovídala.
"Brzo bude tma. Zůstaneme tady a…" začal, ale já ho přerušila.
"Jsem v pohodě. Můžeme ještě běžet. Nechci odpočívat." Pravila jsem ne zrovna jistě, ale to mi bylo fuk. Radši budu unavená jak pes, než být v jeho blízkosti.
"Uvědom si, že nevíme, co nás čeká. Ani koho po cestě potkáme. Chováš se jak dítě" pokáral mě a to mě probralo.
"Já? To ty se chováš celou dobu jako děcko. Když jsem ti řekla, ať mě necháš být, neposlechl si. Ani to že jsem zadaná si nebral na vědomí. Každou chvíli se chováš jinak. Jednou za mnou chodíš a říkáš věci, které mě matou. Druhou mě ignoruješ. Co po mě chceš? Jsem z tebe zmatená Uchiho!" vykřikla jsem slova, které jsem ani nechtěla vypustit z úst. Nechtěla jsem, aby věděl jak moc mě má v moci. Nahrála jsem mu do karet? Nejspíš ano. Bylo ale pozdě.
Neodpovídal. Mlčel a hleděl na mě. Jeho hluboké krásné oči mě probodávali skrz na skrz. Měla jsem dojem, že na okamžik potemněli. Otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale zase se jeho rty vrátily do úzké linky. Vypadalo to, jakoby sám se sebou bojoval. Zahleděl se mi do očí. Mezi námi panoval nebezpečný náboj. Přišlo mi, jakoby jsme stáli na hraně propasti a jen čekali, kdo spadne dřív.
Vykročil mým směrem. Úplně jsem zapomněla, proč jsem na něj křičela. Nezáleželo na tom. Zastavil se blízko mě. Jeho oči zjihly. Srdce mi bušilo jako o závod. Chvílemi jsem nemohla popadnout dech. Natáhl ruku a dotkl se pramenu mých vlasů. Třel jej mezi prsty, jakoby zjišťoval, jestli se mu nezdají. Pak znova pohlédl na mě. Hrozně moc jsem toužila skočit mu do náruče a zuřivě se sním líbat, ale čekala jsem, až to udělá první. Začal se ke mně sklánět. V břiše mi poletovali motýlci, žaludek se mi sevřel nedočkavostí. Přivřela jsem oči, ale nic se nedělo.
Sasuke se zastavil. Couvl ode mě pár kroku dál a odvrátil pohled na stranu. Já zase nechápala, co se vlastně stalo. Znova mě nechává zmatenou. Nenáviděla jsem ten pocit. Nevědět na čem jsem. Stále jsme v jeho hře?
"Sakuro…" řekl ztěžka. Zadíval se mi do očí. Nevěděla jsem co z nich pořádně vyčíst, ale měla jsem dojem, že v nich vidím bolest. Zhluboka se nadechl a jeho nejistý pohled byl rázem pryč. Vystřídal jej tvrdý pohled bez známky pocitu. Zase nasadil svou chladnou masku, kterou ovládal jako mistr.
"Jdi pro dřevo, já rozdělám oheň" rozkázal už vyrovnaně. Vzrušení, které mezi námi do teď bylo, zmizelo.
"Dobře" řekla jsem přiškrceně a hlavě jsem si nadávala, za to že nedokážu být taky tak vyrovnaná a chladná jako on. Obdivovala jsem, jak se umí ovládat. Za to mě rozhodí každá blbost.
Otočila jsem se k němu zády a vyrazila hluboko do lesa. Sbírala jsem padlé větvičky stromu. V duchu jsem nadávala na sebe i Sasukeho. Proklínala jsem jeho přitažlivost, ale nejvíc to, že mě nepolíbil. Znamená to snad, že už nemá o mě zájem? Zalapala jsem po dechu. Rozehnala slzy, které se mi drali ven pře řasy.
"Souhlasil" hesla jsem tiše, přesto to bylo dost hlasité, protože kolem mě zavládlo ticho. Pustila jsem všechny nasbírané větvičky a razila jsem si to hlouběji do lesa. Jako bych před tou odpovědí utíkala.
Samozřejmě mi to mělo byt jasné. Určitě souhlasil.
Ino je dobrá partie. Je krásná. Pochází z uznávaného klanu. Je neuvěřitelné odvážná a sebevědomá. Žárlila jsem. Záviděla ji snad vždy, co se známe. Věděla jsem moc dobře, co k němu cítí.
Jenže jsem se nedokázala radovat z jejího štěstí. Cítila jsem se provinile. Já spala se Sesukem, do kterého je zamilovaná! Nejhorší na tom je, že ona neví, co k němu cítím, ale já o jejich citech vím a přesto všechno jsem se nechala svést. Více než jednou políbit. To nepočítám, kolikrát mě držel nahý v náruči. Ale to úplně nejhorší je, že toužím po dalších okamžicích se ho moci znova dotýkat. To jsem ale kamarádka co? Dokážu se ji podívat do očí? Netušila jsem co dělat.
Došla jsem k malému potůčku, který mi zkřížil cestu. Padla jsem na kolena a zadívala se na svůj ubrečený obličej v odrazu vodu. Vypadala jsem někdy zoufaleji než teď?
Uvědomila jsem si, že nemám moc možností. Byla jsem hloupá. Většího idiota ani neznám. Jak jsem se mohla dostat do takové situace? Jak jsem se mohla nechat zahnat do kouta?
Věděla jsem moc dobře, že mam na vybranou, jen možností bylo méně, než bych chtěla.
1. Vzít si Naruta, navždy zapomenout na Sasukeho, který si stejně vezme, Ino.
2. Doufat, že mě Sasuke miluje - což není pravděpodobné.
3. Říct všem pravdu a ztratit oba dva.
4. Dělat že se nic nestalo a snažit se dál být jako dřív.

Všechny možnosti znamenali, že jednoho či oba ztratím. A to jsem vážně nechtěla. Na obou mi až moc záleželo. Litovala jsem, že jsem dala Narutovi falešnou naději i toho že jsem šla se Sasukem na rande. Nebýt ani jednoho z toho. Teď bych seděla doma po náročném dni a četla si knížku. Litovala se, protože jsem nevyužila šance jít za láskou. Jenže bych nebyla na dně, jako jsem teď. Ať udělám cokoliv, ublíží to jim i mě.
Na Sasukeho nikdy nedokážu zapomenout a lhala bych, kdybych tvrdila, že ano. Byla to blbost myslet si, že bych bez něj mohla žít. Denně po něm netoužit. Při každé společné chvílí na něj nekoukat. Rozhodně bych to nedokázala. Ještě víc potrhlá byla výra jeho lásky ke mně. Nevím, co je víc naivní. Myslet si že mě miluje? Nebo že bych někdy dokázala přestat milovat já jeho. Obě byli nemožné a já byla víc zoufalá, než jsem si myslela.
At se rozhodnu jakkoliv, nejvíc ublížím Narutovi. Toho jsem si byla vědoma nejvíc. Když ho odmítnu, ublížím mu. Když mu řeknu pravdu, ztratím ho, a když si ho vezmu…. Nikdy nebudu opravdu šťastná. Jedná část mě, bude vždy toužit po tom zatraceným Uchihovi.

Nabrala jsem do dlaní vodu a opláchla jsem si obličej. Nastal čas přestat brečet a trochu se dát dohromady. Už jsem dlouho v lese. I když jsem nevěděla jak dlouho. Tušila jsem, že pokud se brzo nevrátím s náručí plnou větviček, začne mě Sauske hledat a opravdu jsem nechtěla, aby mě viděl, takhle ubrečenou a zoufalou.
Opláchla jsem si obličej pro jistotu ještě dvakrát a vydala se zpátky k tábořišti. Cestou jsem sbírala, co se dalo.
Došla jsem na naše místo. Shodila náklad blízko ohniště. Sedla jsem si k jednomu stromu. Vytáhla z batohu svačinu. Lokla jsem si trochu vody a zadívala se do ohniště. Sasuke měl pravdu, tma přišla velmi brzo. Ani jsem si v tom temném lese ničeho nevšimla. Možná že ano, ale rozhodně jsem tomu nevěnovala pozornost. Moje oči se přesměrovali na Sasukeho. Vypadal, že spí.
Věděla jsem, že ne. Jen mě prostě ignoruje. Jako při každé misi, co jsme jako tým měli.
Vzpomínala jsem na doby, kdy jsme si všichni tři rozuměli, ale to bylo opravdu dávno a byli jsme ještě děti. Už ani nevím, proč se nám začal vzdalovat. Nebo kdy se stal tak chladným, uzavřený ve svém světě. Pamatovala jsem si jen poslední roky ignorování. Takový byl mladý muž Sasuke.
Očekávat, že by tomu bylo dnes jinak, byla moje směšná naivita. Jenže nedávné události mě mátly.
Co sakra po mě chce? Kam až je schopen dojít aby mě co nejvíc ponížil? Netušila jsem nic. Byla jsem z něj zmatená a naštvaná. Hleděla jsem na jeho dokonalou klidnou tvář. Rozhodla jsem se.
Vezmu si Naruta. A i když jsem si byla vědoma, že na Sasukeho nikdy nezapomenu, byla jsem rozhodnutá to alespoň zkusit. Potřebovala jsem se hnout z místa. Kdybych si vybrala Sasukeho. Skončila bych na dně propasti.


Takhle naštvaný jsem dlouho nebyl. Nevím, co mě štvalo víc, jestli to, že měla pravdu, nebo to že po mě křičela. Nejvíc mě však vytočil fakt, že jsem chtěl přejít tu malou vzdálenost, co mezi námi byla a utěšit jí. Říkat ji jak myslím jen na ni a že na jiném nezáleží. Takové blbosti!
Nezáleží mi na ni. Nesmí mi na ni záležet. Žádná dívka mě nemohla zlomit a ona nebude první. Nechápal jsem, kdy jsem takhle zeslábl. Proč jsem ji nechal dojít až tak daleko? Kdy se dostala do mého ochranného kruhu?
Chtěl jsem ji. Toužil jsem ji vlastnit. Zkrotit její hranou divokost. Moc dobře jsem věděl jaké má slabiny. Dobře jsem je uměl využit. Přesto všechno jsem ale povolil ve své obraně a nechal si zamotat hlavu. Víc uboze jsem se cítit ani nemohl. Tak proč na ni nemohu přestat myslet?
Brzo si vezmu Ino. Nesouhlasil jsem s tím. Je ještě hloupější a naivnější než Sakura. Ale i když bych chtěl, nemohu jít proti otci. Jestli chci jednou vést klan, musím dělat i nepříjemná rozhodnutí. Pokud sňatek s Ino zaručí, že moji potomci budou silní, tak jsem ochoten to přijmout. Už jen proto, že nechci prohrát s Itachim. Hrozně mě štvalo, jak se otec k němu chová jinak než ke mně.
Nesnášel jsem pozici Itachiho stínu. Pokaždé se o mne mluví jen jako o bratrovi génia. Nikdo neoceňuje mě. Berou mě nevědomí jen díky němu.
Ten druhý. Nic mě nemohlo vystihovat víc.
Druhý syn, druhý dědic a dokonce jsem jako druhý u obyčejné holky. V čem je Naruto lepší než já?
Jsem silnější, lepší. Krásnější. Mám víc holek než by si kdy on mohl přát. Tak proč si vybírá ona jeho?
Rozčilovala mě ta myšlenka i to že nad tím vůbec přemýšlím. Nechápal jsem ten pocit v hrudi, který mnou pulzoval jako otrava.
Otevřel jsem oči a naše pohledy se střetly. Odvrátil jsem zrak, abych dal najevo, že mě to otravuje. Pochopila to. Našpulila naštvaně rty. Měl jsem chuť jít k ní blíž a dokázat, že na mě špulit rty nebude. Hned jsme si za to zanadával. Sledoval jsem s přimhouřenýma očima, jak si lehá ke mně zády na zem. "Měla by si dávat pozor, ke komu se otáčí zády" napadlo mě. Musel jsem se pro sebe usmát. Taková lehká kořist. Bezradná a naivní. Bojoval jsem s touhou k ní si přilehnout a pohrát si znova s jejím tělem, který se svírá a třese pod každým mým dotykem. Přesto že si hraje na netykavku, její tělo ji zrazovalo. Musel jsem si přiznat, že se mi to moc líbilo. Hned jsem tyhle myšlenky vyhnal z hlavy. V kalhotách jsem měl těsno. Žár ohně spaloval moje tělo a zvyšoval jen tak moji touhu. Sykl jsem a jemně se dotkl boule rostoucí dole. Tak moc jsem toužil, aby se jí dotýkala ona. Kousl jsem se do rtu, jak jen to šlo, bolest polila moje rty. Vzrušení však neustávalo. Zaťal jsem pěsti. Opřel se o kmen stromu a snažil se usnout, dřív než bych se přestal ovládat.

Ráno jsme vstali a beze slova vyrazily na cestu. Bylo odpoledne, když jsme konečně dorazili před brány písečné.
"Počkej Sasuke" pravila jsem a zahrabala v batohu. Sasuke mě se zájmem pozoroval. Vytáhla jsem jednu z mých lékařských krabiček a podala mu je.
"Tohle jsou pilulky. Každý ráno dokud nezjistíme, o jaký vir se jedna si jednu vezmi. Nezaručuji, že se taky nenakazíme, ale zpomalí ho to na tolik, abys mohl ještě nějakou chvíli normálně fungovat." Kývl, že chápe a strčil je do kapsy. Pak jsem vytáhla větší lékárničku, kde jsem měla injekce.
"Teď vás pane Uchiho žádám, abyste mi nastavil zadek" řekla jsem, když trochu tekutiny vystříklo ven. Párkrát jsem zaťukala na jehlu a pohlédla na něj. Tvářil se překvapeně. Neochotně se otočil. Shrnul si kalhoty, takže jsem se mohla znova pokochat jeho krásným pozadím.
"Tak do toho doktorko" řekl pobaveně. Na nic jsem nečekala a prostě mu ji píchla. Lhala bych, kdybych si to neužívala. Mohla jsem být jemná, ale nechtěla jsem si nechat ujít tak krásnou příležitost.
"Tak teď já tebe ne?" zeptal se, když si nandal kalhoty zpátky. Párkrát si místo nenápadně promnul a otočil svou pozornost jen na mě. Olízl si horní ret a já se při pomyšlení, jak se ke mně přibližuje zezadu, zachvěla.
"Oh. Já už jsem se očkovala v Konoze" hrála jsem smutnou. Pak jsem se snad poprvé vítězně usmála, když jeho oči plné očekávání pohasly.
Ve vesnici se nás hned ujali a přivítali nás, jak jen mohli. Všichni vypadali hrozně. Měli kruhy pod očima. Byli bledší než zdi.
"Bohužel máme jen jeden volný pokoj. Většina našich ninjů se vrátilo z mise a hned se nakazili. Když došli pokoje v nemocnici, začali jsme nakažený lidi přesouvat do volných domů, aby byli daleko od zdravých." Oznámil Kankuro. A já měla pocit, že omdlím.
Překousla jsem, že budu trávit víc času s Uchihou než je mi zdrávo, ale sdílet sním pokoj? To už bylo i na mě moc. Navíc. Nerozhodla jsem se náhodou, že si vezmu Naruta?
Pohlédla jsem na Sasukeho, nevypadal zrovna šťastně. Stejně jako já. Což mi snížilo sebevědomí. Samozřejmě. Čekat že by mě měl někdy rád, byla blbost. Navíc se bude ženit s mojí nejlepší kamarádkou. Co víc si přát? Tohle bude opravdu dlouhá a zajímavá mise!
Kankuro mi vysvětlit situaci. Ihned jsem se vydala s ním do zdejší nemocnice. Sasukeho jsem poslala odnést naše batohy do pokoje. Nebyl zrovna nadšený z pozice poskoka, ale nic neřekl a provedl vše, o co jsem ho požádala.

Vybrala jsem v nemocnici nakaženým krev, kterou jsem hned poslala na laboratorní testy. Mezitím jsem hledala s Temari a Sasukem ve svitkách příznaky, jestli se náhodou nevypukla stará nemoc ještě za války našich dědů.
"Nechápu to, příznaky to má jako chřipka, ale co ty fialové kruhy pod očima? Bíla kůže? Navíc horečky, špatná viditelnost a zúžené zorničky." Povzdechla jsem si, už uběhly dva dny. Moc jsem toho nenaspala. Byla jsem unavená, zoufalá. Neměla jsme ponětí jakou nemoc lečím. Testy měli přijít až za dvě hodiny.
Někdo zaklepal na dveře a vytrhl mě na chvíli z přemýšlení. Byl to nějaký ninja z písečné, který přišel pro Temari. Ta se nám omluva a odešla s tím ninjou pryč. Zůstali jsme se Sasukem v malé místnosti plné polic svitky sami. Atmosféra zhoustla.
Za ty dva dny jsme spolu moc nepromluvily. Jen jsem mu rozkazovala a on vždy poslechl. Ani teď tomu nebylo jiné. Uběhlo pět minut. Nikdo z nás nemluvil. Bylo jen slyšet šustění stránek knih a svitků.
"Možná to je nová nemoc" přerušil ticho po chvíli Sasuke.
Podívala jsem se na něj. Naše oči se střetly. Dělalo mi problém se od nich odtrhnout. Místnost začala plnit nova energie. Přišlo mi, jakoby se to tu zmenšilo a přestože byl Sasuke na druhé straně stolu, měla jsme pocit, jakoby byl u mě a dýchal mi na krk.
"Možná jo, to zjistíme, až dorazí po obědě ty testy" odpověděla jsem a dělala, že jsem si nevšimla, jak se atmosféra mění.
"Co potom?" zeptal se. Všimla jsem si, že i on si je vědom náhle změny.
"Potom?" hlas mě zradil a já si musela odkašlat.
"Potom co zjistíme rozbor krve, zjistíme i o jakou nemoc se jedna a podle příznaku najdeme druh. Pak můžeme začít s tvorbou protilátky." Odpověděla jsem a otočila se k němu zády. Abych se nemusela dívat do jeho krásných onyxových očí, které vypadali, jakoby hladověli. Byl v nich chtíč. Aspoň jsem si to myslela. Opravdu jsem nerozeznávala jeho pravé emoce. Sasuke Uchiha je nečitelný. Dokáže skrývat pocity za maskou a lehce se ovládat. Bylo těžké v něm číst. Někdy bych si přála číst lidem myšlenky. Rozhodně jemu ano.
"Jak dlouho to muže ještě trvat?" zeptal se, nejspíš kvůli jeho brzké svatbě. Měla jsem dojem, že je blíž než předtím.
"Nevím. Tři dny, týden. Klidně i měsíc. Záleží na tom jaké bylinky a léčiva budeme muset použít. Některé rostou jen v určitou dobu. Jiné mají léčivý účinek až v pozdějším sběru." Odpověděla jsem. Snažila jsem se přebít vzduch nabitý vzrušením, vědomostí. Možná jsem to cítila jen já. Ale moc mě přitahoval. Jedna má část toužila, aby si mě teď hned a tady vzal. Druhá mi za to fackovala.
"Takže budeme spolu trávit hodně času." hlesl. Jeho ruce jsem ucítila na ramenou. Zachvěla jsem se. Jemně mi s nimi třel. Cítila jsem ty dotyky až pokožce. Měla jsem co dělat abych se ovládala.
"Sasuke" zašeptala jsem.
"Ano?". Přitiskl se ke mně zezadu, jak jen to šlo. Jeho rty spočinuly na mé šíji. Každý polibek mě ničil. Celá jsem se chvěla. Teplo mě celou zahlcovalo. Odhrnul mi jedno rameno a pokračoval po nahé pokožce. Cítila jsem jeho teplý jazyk, jak mi krouží po krku. Nechtěně jsem zasténala. Bylo to těžké udržet.
"Nech toho" zaprosila jsem, ale hlas mě znovu zradil. Zněl vzrušeně. Chtěl víc jako zbytek těla.
Ignoroval to. Jeho ruce se přesměrovali pod mé tričko. Našel moje prso a chytl ho do ruky.
"Řekni, že mě chceš" zašeptal svůdně do mého ucha. Polka jsem, ale neodpovídala. Vzal moji bradavku mezi prsty a začal s ní třít. Moje tělo se prohnulo pod náporem vzrušení. Znova zopakoval otázku. To už jsem ale nedokázala vydržet. Zasténala jsem a řekla, co chtěl slyšet. Vzrušeně vydechl, otočil mě k sobě. Začal mě líbat. Polibky jsem mu oplácela. Hladil mě po zádech. Směřoval si to dolů. Dala jsem mu ruce kolem krku a víc si ho k sobě přitáhla. On mě mezitím hladil po zadku, který po chvíli pevně stiskl. Opřel mě ke stolu, který se mi zarýval do zad. Volnou rukou shrnul všechny svitky na zem a posadil mě na něj. Přilepil se ke mně blíž.
"Hádejte kdo tu je" ozvalo se ze dveří vesele. Oba jsme pohlédly tím směrem. Stal tam Naruto. S šokem na nás dva hleděl. Všichni jsme zůstali jako přimrazení na místě stát.
"Na-naruto?" vyhrkla jsem překvapeně. Vzrušení bylo ta tam. Srdce mi bušilo víc jak kdy jindy. Žaludek se mi provinile zhoupl. Nemohla jsem si nevšimnout té bolesti v očích Naruta. Odstrčila jsem jemně Sasukeho od sebe dál a vrátila se zpátky na zem. Všimla jsem si jak je Sasuke napnutý, jako pružina. Propaloval Naruta varovným pohledem. On však věnoval pozornost mě. Tvář se mu bolestí zkřivila. Rty se mu semkly do úzké linky. Viděla jsem, jak se mu napnula čelist. Ruce měl zaťaté v pěsti.
Po chvíli se otočil a odkráčel beze slova pryč. Bezmyšlenkovitě jsem se vydala za ním. Kráčel rázným rychlým krokem, ale i tak jsem ho dohnala. Chytla jsem ho za loket. Zatavil se.
"Vysvětlím ti to" vyhrkla jsem naléhavě. Cítila jsem se provinile a měla proč. Ublížila jsem jedinému člověku, kterému na mně opravdu záleželo. Nenáviděla jsem se. Slzy se snažili prorazit cestu skrz řasy. Zamrkáním jsem je rozehnala pryč.
Prudce se vyvlíkl z mého držení a otočil se tváří v tvář ke mně.
"Zkus to. Vysvětli mi, proč to nevypadá tak, jak to rozhodně vypadá" řekl naštvaně velkou dávkou ironie. Nevěděla jsem co říct. Měl pravdu. Jak bych to mohla jinak vysvětlit?
"Víš, jak to vypadalo? Povím ti to. Měla jsi jeho jazyk v krku a jeho mezi nohama." Jeho hlas byl hrubší než kdy předtím. Byl plný vzteku a bolesti. Chtěla jsem ho obejmout, ale nešlo to. Neměla jsem už na to nárok. Moc dobře jsem to věděla.
"Omlouvám se" zmohla jsem se jen na to.
"Věděl jsem, že k němu něco cítíš. Pokaždé ses na něj dívala. Jinak než na mě, ale myslel jsem, že je mezi námi něco víc." Vyčetl mi.
Cítila jsem, jak mi slzy tečou po tváři. Na chvíli zněžněl. Na okamžik to vypadalo, jakoby mě chtěl chytit do náruče a utišit, jenže pak jeho zrak spočinul na mém odhaleném rameni, kde se rýsoval malý cucflek. Jeho rysy ztvrdly. Oči mě zuřivě propalovali.
"Na tom už nezáleží" řekl chladně. Natáhla jsem k němu ruku. Zoufalá připravená prosit o odpuštění, ale on před ní uhnul, jakoby byla nakažená.
"Prostě mě nech být, Sakuro" vzdychl ublíženě a odešel pryč.


Za všechno jsem si mohla sama. Byla jsem si toho dobře vědoma. Přesto mi srdce bolestí pukalo. Zhroutila jsem se na zem a brečela. Sasuke za mnou došel. Nevěděla jsem, co všechno slyšel a bylo mi to celkem fuk. Ublížila jsem se člověku, který mě miloval. Se kterým bych mohla vést dobrý život. Chtěl si mě vzít. Řekl, že mě miluje, ale přesto všechno, jsem chtěla někoho jiného.
Měla jsem pocit, jakoby můj svět byl postavený z domečku karet a teď jej někdo sfoukl. Některé věci už nejdou jednoduše vrátit zpátky.
"Pojď, pomůžu ti" nabídl se, ale já jeho ruku odmítla.
"Všechno je to jen tvoje chyba. Kdybys mě nechal nepokoji, nikdy by se to nestalo" zuřivě jsem vykřikla. Naštěstí v naší blízkosti nikdo nebyl. Místnost se svitky byla v menší vedlejší budově, kam nikdo nechodil.
"Moje?" rozesmál se naštvaně.
"Přiznej si to. Můžeš za to ty. Kdybych tě nepřitahoval, tak bys sen mnou nikdy na rande nešla. Ani by ses mi neodevzdala, jako nějaká naivní pana. Ani teď nemůžeš říct, že mě nechceš." Řekl posměšně, ale pravdivě.
Neodpovídala jsem. Nebylo na co. Sám si odpověděl. Místo toho jsem vstala.
"Táhni k čertu Uchiho" zavrčela jsem a míjela ho. Vydala jsem se z budovy pryč. Namířila jsem si to rovnou do nejbližšího baru na druhé straně města. Moc lidi tam nebylo. Přeci jen většina obyvatelstva byla nakažená. Atmosféra byla ponurá.
Sedla jsem si k baru a objednala si sklenku saké a rovnou ji do sebe kopla. Poslouchala jsem hlasy lidí kolem sebe, jak se smějí, povídají si a vykřikují opilecký nesmysly.
" Ještě jednou prosím" pravila jsem přiškrceně po třetí sklence a položila ji zpátky na stůl, jako to ve filmech dělávají. Vždy jsem to chtěla zkusit, doposud ale nebyla příležitost.
"Pro mě whisky" ozval se známý hlas.



"Co tu děláš Uchiho" zeptala se trochu opilecky. Tvář měla zmáčenou slzami. Oči červené a napuchlé. Nechápal jsem, proč kvůli němu tolik vyvádí. Předstíral jsem, že mi je to vlastně ukradený a objednal si i saké.
"Náhoda" odpověděl jsem a sledoval, jak do sebe hází další sklenku. Nepřipustil jsem si, že jsem ji měl potřebu sledovat. Chtěl jsem ji chránit. Tolik mě vytáčilo, že nás Naruto vyrušil zrovna, když se mi podařilo konečně ji přinutit přiznat, že mě chce.
"Měla bys možná přibrzdit". Hodil jsem do sebe pití stejně jako ona. V ústech mě zapálilo. V krku přímo hořelo. Ignoroval jsem to a objednal si další pití. Pokud to pomůže zahnat ten hnusný neznámí pocit viny, dam si jich klidně dvacet.
"Já moc dobře vím, co dělám." Vyštěkla na svou obranu, sledující dno.
"Kdy si naposled pila?" zeptal jsem se. Nemohl jsem se dál v klidu dívat, jak do sebe hází sklenku za sklenkou. Hlavně když to nebylo kvůli mně. Opilecky se zasmála a podívala se mi konečně do očí.
"Ty víš všechno ne? Tak mi povez, kdy jsem naposled pila" dodala s dávkou ironie.
"Podle toho jak se chováš po šesté sklence, předpokládám, že ne, ale kdo ví. Na Tsunade stejně nemáš." Snažil jsem se trochu zmírnit tu napjatou a nepřátelskou atmosféru, co mezi námi byla. Rozesmála se.
"To teda nemám. Ona je nepřekonatelná" rozhodila vesele s rukama kolem sebe. Popadla další sklenku, kterou jsem ji sebral a raději hned vypil.
"Myslím, že to už stačí "řekl jsem po chvíli, když se snažila dát do sebe moje pití, které jsem taky do sebe pro jistotu rychle hodil. Nikdy jsem takhle nepil. Moc dobře jsem tušil, že toho budu brzo litovat. Už jen proto, že nejsem na alkohol vůbec zvyklý. Sem tam si dám víno, ale krom dne se Sakurou jsem ho nikdy nevypil celý. Většinou jsem si jen lehce smočil rty, abych ochutnal hořkost, která mě čekala.
"Jsem takový idiot" pravila se slzami v očích. Chytl jsem ji za ruce dřív, než stačila poprosit o další rundu. Hodil jsem peníze na pult a chytl ji do náruče a táhl ji pryč od baru. Cestou jsme míjeli parket, kde se zastavila. Začala hrát pomalá píseň a ona se houpala do rytmu.
"Zatancujme si, tuhle mám ráda" řekla. Chytla mě kolem krku. Přesněji se mi za něj pověsila. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě, aby neupadla.
Hudba hrála a my se se pohybovali do rytmu. Nikdy jsem nebyl dobrý tanečník, ale evidentně to moji partnerce nevadilo. Vůbec si nevšimla, jak jsem z toho v rozpacích. Ani že se pohybujeme na místě. Zpívala si písničku, která hrála. Opřela se o moji hruď. Cítil jsem, jak její slzy smáčejí moji košili.
"Co je to za písničku?" snažil jsem se konverzovat, abych odstranil moje rozpaky. Odlepila se od mé hrudi a zadívala se překvapené do mých očí.
"Neříkej mi, že ji neznáš." Zasmála se. Na tváři měla opilecký ruměnec.
"Co když ne?"
"To by mě tedy zajímalo na, co si lákal ty tvoje dívky Uchiho. Myslela jsem, že tahle písnička je v první desítce balicího seznamu songů" pravila pobaveně. Měl jsem dojem, že chtěla říct děvky, ale to slovo tak polkla, že jsem si nebyl vědom, jestli jsem se nepřeslechl.
" Takový list nemám" odpověděl jsem upřímně. Byla to pravda. Každá šla do postele za pár laciných slov. Přímo se mi nabízeli. Jsem přece Uchiha.
"Tak na co je lákáš?" zeptala se. Zvedla jedno obočí vzhůru a já měl chuť se rozesmát. Přišla mi najednou hrozně komická a roztomilá.
"Na krásná slova a fešný vzhled. Tak co je to za píseň?"
"Takže si neviděl film Duch? Je to jedna z písní. Romantický a smutný film o chlápkovi, který zemře kvůli chamtivosti jeho kamaráda. Bohužel svoji dívku tak moc miluje, že nedokáže najít klid a tak se z něj stane duch. Víc ti neřeknu, protože bych ti toho pověděla až moc. Chci být taky trochu tajemná jako ty" Usmála se a mě se rozbušilo z neznámého důvodu srdce. Přikládal jsem to působení alkoholu na můj krevní oběh a snažil se tomu nevěnovat pozornost. Položila hlavu znova na moji hruď.
"Jsem idiot" zopakovala znova. Její slzy mi stékaly po pokožce. Políbil jsem ji jemně do vlasů.
"Miluješ ho?" ztěžka jsem polkl. Nedokázal jsem to ani vyslovit. Nadával jsem na sebe, za to že se nedokážu uklidnit. Nenáviděl jsem ten pocit, který spaloval moje srdce žárlivostí. Ten pocit se mi nelíbil a já si sliboval, že se alkoholu dlouho nedotknu.
"Na tom nezáleží. Nenávidí mě." Odpověděla. Neodpovídal jsem. Chtěl jsem slyšet víc. Tak miluje ho nebo ne? Samozřejmě že na tom záleží!
"Všechno jsem zkazila. Ublížila mu. Ublížila jsem sobě možná i tobě. Nakonec budu já ta sama" zašeptala skrz vzlyky.
"Sama?" zeptal jsem se nechápavě. Vždyť tu jsem přece já.
"Vím, že se budeš ženit Uchiho" její hlas se v pulce zlomil. Pocítil jsem v něm tolik žalu a na malou chvíli litoval, že ji nemůžu držet déle takhle objetí. Chvíli mi hleděla do očí, ale pak se vrátila na mou hruď. Pořádně jsem ji objal, jakoby to bylo naposled.
Hlavě jsem měl zmatek. Bolelo mě v hrudi, při myšlence, že ji možná naposled držím v náručí. Chtěl jsem víc. Prodloužit ještě tuhle chvíli. Nachytal jsem se, jak na okamžik přemýšlím o zrušení svatby. Ihned jsem to zamítl. Nesmí mě mít v moci. Jsem Uchiha a ona obyčejná holka z vesnice. Já budu jednou vést celý klan, proto nesmím být slabý. Pocity jsou jen známky slabosti. Rozhodl jsem se, že se ožením a měnit názor jsem nehodlal.
Bez řeči jsme dotančili poslední minutu písničky.
"Měli bychom jít. Zítra máme dost práce" řekl jsem, když písnička skončila a snažil se ji odtáhnout konečně pryč. Ona se mi však vysmekla. Přiběhla ke jukeboxu.
"Tahle je taky dobra" řekla. Hodila do automatu minci. Vrátila se zpátky ke mně a začala tančit do rytmu hudby rumby.
"Ta je z filmu pan a paní Smithovi kdybys nevěděl". Bavila se na můj účet, ignorující předešlou konverzaci. Bylo mi fuk, z jakého filmu byla. Díval jsem se, jak se smyslně pohybuje do zvuku bubnu. Chytl jsem ji kolem pasu a nechal se unášet rytmem. Vysmekla se mi a otočila se kolem mě. Byl jsem zametený. Okouzlený jejím tancem. Netušil jsem, že umí tancovat. Vlastně jsem si uvědomil, že ji vůbec neznám a tahle její nová opilecká povaha nebyla zas tak špatná. Najednou mi přišla hrozně sexy. Hlava se mi točila, stejně jako se točila ona i místnost. Netušil jsem, kde končím ani kde začínám. Nezáleželo mi na tom. Teď jsme tu byli jen my dva. Nikdo jiný.
Položila ruku na moji hruď. Třela ji po kožce i košili. Pomalým krokem obkroužila celou mou podstatu. Hleděl jsem jak, mě prsty lehce hladila po pokožce a každý dotyk mě šíleně pálil. Cítil jsem, jak mi naskočila husí kůže. V kalhotách jsem měl těsno. Ona se však mému pohledu vyhýbala. Sledovala zaujatě svou ruku. Přitom smyslně pohybovala boky. Byl jsem z toho ztracený v hříšných myšlenkách. Dokončila kruh kolem mě a vrátila se k mé hrudi. Dotkla se na nahé místo, mezi knoflíky rozepnuté košile. Pozvedla své krásné zelené oči. Ztěžka jsem vydechl, když se naše pohledy střetly. Pověsila se mi kolem krku. Byl jsem v její moci. Položil jsem hned své ruce na její boky a přitáhl si ji k sobě co nejtěsněji to šlo.
"Tančení ti jde" zašeptala. Moje vzrušení stoupalo. Chtěl jsem ji líbat, po jejím krku. Hladit její mala pevná prsa. Toužil jsem si ji vzít tady a hned. Srdce mi bušilo a já měl pocit, že každou chvíli vyletí z mé hrudi.
Chvíli jsme si hleděli do očí. Snažili se tancovat, jak hudba hrála. Třela se svým tělem o mé a já pomalu přicházel o rozum. Pak jsem to nevydržel a políbil ji.



Pokračování příště
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 12:34 | Reagovat

To by bylo vtipný, kdyby si to opravdu na tom parketu rozdali :D :D. No škoda, musím se kouknout co bude dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama