Secrets: Díl jedenáctý

7. prosince 2015 v 17:09 | Zoe |  Secrets
Muhehe :D další díl Secrets :) Doufam že se vám bude líbit :) Děkuju svým čtenářum. Moc jsem se tešila domů, abch mohla konečně psat. omlouvm se že jsem nedodržela slib a dopsala ji až dnes. Bohužel mam velké bolesti a v tu chvíli nedokažu nic napsat. Proto to tak dlouho trvalo.

Tak at se vám líbí :)


Velmi brzo ráno jsme byli zase na cestě. Sjeli jsme z dálnice a mířili jsme pro mě neznámo kam. Ani mi na tom nezáleželo, hlavně ať je tam bezpečno. Sice mě štvalo, být na útěku, už jen proto, že se mi stýskalo po rodině a přátelích. Někde uvnitř jsem se bála, že nikdy nebudu mít normální klidný život. Nedokázala jsem si představit vychovávat děti v neustálém nebezpečí, za podmínky že by náš vztah vyvrcholil, v něco víc. I kdyby to Orochimaru jednou vzdal. Jaká byla pravděpodobnost, že Sasukeho organizace to vzdá taky? Celkem nulová. Nevím, jak to chodí ve světě nájemných vrahu a agentů, ale měla jsem dojem, že pokud není "cílová" osoba- jak mě to naučil Sasuke- odstraněná, tak to jen tak neskončí.


Pohlédla jsem na Sasukeho. Měl rozcuchané vlasy a na sobě černé tričko. Přišel mi neuvěřitelně krásny. Zadívala jsem se na jeho rty a přála si je políbit. Jen jsem nevěděla jak. Není to zas tak dlouho, co se mi vyznal ani tak dlouho od naší společné noci. Jenže se od té doby náš vztah nijak nepohnul. Je stále na stejném bodu. Tak moc jsem si přála vědět na co myslí, když zarytě hledí dopředu, sledující silnici.
V rádiu hrála pomalejší rocková hudba. I hned jsem poznala, že patří do jeho oblíbených. Všimla jsem si, jak se uvolnil, při poslouchaní známého textu. Ale oči byli stále plné smutku. Snažil se to zakrývat. Schovával je za svou klidnou a nedobytnou maskou, ale já moc dobře věděla, že se trápí. I přesto že Itachimu vytýkal smrt jejich rodičů, svého bratra velmi miloval. Nikdy to sice neřekl nahlas, ale určitě byl rád za chvíli, kterou jsme strávili po jeho boku. Jen jsem doufala, že to nebylo naposled. Itachi nám dal něco, co nikdy nemůžeme splatit. Přála jsem si a modlila se za to aby, byl v pořádku. Ani jeden z nás neměl tušení, co s ním je. Možná žije, možná zemřel. Nebo je zajatý. Nejhorší na tom všem je ta krutá nevědomost.
"Určitě je v pořádku" pravil klidným tónem, jakoby mi četl myšlenky. Ne. Takovou moc nikdo nemá. Jen jsem čitelná a předvídatelná. Věděla jsem moc dobře, jak zlé to se mnou je. Jsem jednoduše slabá a zbytečná.
"Jo" hlesla jsem, stále zabraná do svých myšlenek. Dívala jsem se dopředu na cestu a někde uvnitř mě jsem doufala, že ho třeba zahlédneme na kraji silnice. Bohužel, bylo jen naivní přání.
Chvíli jsme zase mlčky sledovali cestu před námi dokud Sasuke nesjel k benzínce. Jako vždy mi dal do ruky zbraň. Poučil mě, jak s ní zacházet a kam mířit. Ani jedno z toho mě nezajímalo. Pokaždé když mě opouštěl, narostl mi v krku knedlík. V hrudi mě bolelo. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: Co když ho vidím naposled?
"Za par minut jsem zpět" zavrčel, když si všiml, že ho zase neposlouchám. Zabouchl vztekle dveře a pár krát zaklel. Jako vždy jsem protočila panenkami a pousmála nad naším dětinským chováním. Sice mě štvalo, že mi Sasuke neustále poroučí a někdy jsem měla pocit, jako bych byla malé děcko, ale byla jsem mu velmi vděčná. Nejenže jsem se díky němu cítila jako kdysi, když jsem byla nejvíc šťastná, ale také mě ochraňoval svým životem. Už poněkolikáté mi zachránil život. Za to já neudělala nikdy nic.
Otevřela jsem palubku, kde byli naše falešné pasy. Tedy spíše, jedny z mnoha. Všimla jsem si, že měl nejméně troje. Prohlížela jsem si naše nepravá jména. Teď jsme byli manželé. Trošku mi to vykouzlilo úsměv na tváři. I když bych dala radši přednost příjmení Uchihová než Sakura Kurosawa, ale nemohla jsem si stěžovat i kdybych sebe víc chtěla, protože jsem si všimla data vystavění. Pasy byli nejméně rok staré. Moje fotka byla stará tak tři roky. Zpočátku bych asi šílela, ale díky předešlým událostem jsem ani překvapená nebyla. Spíš mě zajímalo, jestli někdy předpokládal, že se něco podobného stane.
Tak napadlo mě hned několik možností, ale jen dvě mi přišli nejvíc pravděpodobné. Zaprvé můj unos, který už máme vlastně za sebou. Sasuke se kvůli tomu zapřel a teď ho to stojí život. Teda nás.
Za druhé. Sasuke byl připravený, že po něm jednou půjdou. Což taky nebylo nepravděpodobné. Jen mi moc nešel do hlavy můj pas. Proč by měl i pro mě? Srdce mi radostí poskočilo při myšlence, že se mě nechtěl vzdát. I když to znělo šíleně, Sasuke měl možná a to dost možná v plánu mě unést, kdyby nastala podobná situace. Přišlo mi to sice absurdní, ale také hrozně romantické. Ihned jsem tyhle myšlenky vyhnala z hlavy. Cítila jsem, jak červenám a stále tomu nemohla uvěřit. Jestli existuje jiné vysvětlení, tak jsem naivní idiot.
Vrátila jsem raději pasy na své místo, než by mě načapal Sasuke, ale ten se stále nevracel. Podívala jsem se z okna na čerpací stanici. Měla jsem divný pocit. Kromě nás tu nebylo žádné jiné auto, tak proč mu to tak trvá?
Chtěla jsem vyjít ven a podívat se za ním, když v tom jsem uslyšela střelbu. Polil mě známí pocit strachu. Nemohla jsem se hnout. Srdce se mi rozbušilo. Otevřela jsem dveře a vystoupila rychle z auta.
"Sasuke!" Vykřikla jsem zděšeně a rozeběhla se za ním. Ten se objevil ve dveřích stanice s pistolí v ruce přípravný znova zaútočit. Všimla jsem si nějakého chlápka v divném oděvu, jak za ním rychle kráčí.
"Běž do auta a vypadni odsud!" vykřikl, když mu ten chlápek odhodil pistoli z ruky. Sledovala jsem jak se Sasuke snaží toho druhého trefit pěstí a dokonce se mu to i povedlo, jenže s tím chlápkem to ani nehnulo. Byl hrozně moc vysoký. Vypadal jako medvěd. Měl tmavě zrzavé vlasy. Obrovské svaly a na tváři škaredou jizvu, která se linula přes půlku obličeje.
"Sakuro, dělej!" zavrčel Sasuke, když svého nepřítele na chvíli zablokoval. Držel ho jednou rukou pod krkem a snažil se ho uškrtit. Dlouho však v jeho sevření nevydržel. Chytl Sasukeho za ramena a přehodil ho před sebe. Sasuke ho kopl do břicha. Protivník trochu zakolísal. Sasuke toho hned využil a postavil se na nohy. Znova na něj zatočil, ale on jen jeho útoky lehce odrazil a pár velkých ran Sasukemu uštědřil. Byl to těžký souboj, jenže ten hromotluk měl trochu navrch. Sasuke nebyl slabý, byl velmi rychlý, ale teď jsem měl pocit, že prohrává. Rozběhla jsem se rychle k autu a poprvé si sedla na místo řidiče. Nastartovala jsem auto, ale nedokázala se rozjet. Dívala jsem se, jak Sasuke sotva popadá dech, ale přitom se nevzdával. Vrazil chlápkovi pěstí. Ten udělal krok vzad. V duchu jsem se modlila, aby ho Sasuke porazil. Samozřejmě jsem neměla v plánu odjet. Nikdy bych ho takhle zbaběle neopustila. Vždy mě chránil. Nasazuje za mě denně svůj život. A já věděla, že možná teď je řada na mě. V hlavě mi šrotoval plán. Stále s rukou položenou na řadicí páce jsem čekala, na v hodnou dobu. Sasuke si všiml, že neodjíždím. Vztekle ještě něco vykřikl, pak na něj zaútočil. Zavál ho údery, které skoro neměli konce, ale i tak chlápek nešel k zemi. Chytl Sasukeho jakoby nic do rukou. Nadzvedl ho nad sebe a odhodil mezi regály daleko od něj. Zařadila jsem jedničku a rozjela se. Využila jsem šance, že je Sasuke od něj dostatečně daleko a narazila do nepřítele autem. Projela jsem s ním zeď s vitrínou ze skla a skončila u pokladny mezi regály té malé budovy.
Ucítila jsem ostrou bolest na čele, když jsem narazila do protější zdi benzínky. Podívala jsem se před sebe. Celý předek auta byl zdemolovaný a ten chlápek přiražený ke zdi. Zděsila jsem se. Kolem nás vířil prach z rozbité zdi. Dívala jsem se do protivníka očí. Plamen života byl vyhaslý a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem zabila člověka.
Zabila jsem živou bytost. Nezáleželo, jestli byl nepřítel. Teď byl mrtvý. Díky mě. Vzala jsem někomu život. Cítila jsem se nejhůř za celý svůj život. Pocit viny koloval v mé hlavě i na mém jazyku, když jsem začala vzlykat. Bylo mi jedno, že mě bolí celé tělo. Kašlala jsem na kapičku krve, která mi tekla po tváři. Nepřestávala jsem se dívat na toho, koho jsem připravila o život. A v duchu doufala, že začne dýchat. Bylo to marné. Byl mrtvý.
Dveře auta se rozlítly. Známé ruce mě objaly a vytáhly ven z auta. Snažil se na mě mluvit, ale já ho nevnímala. Přišlo mi všechno tak tlumené. Chytl moji tvář do dlaní a otočil ji k sobě, abych se mu dívala do očí. Přišlo mi všechno tak rozostřené. Nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli hříchu, který jsem provedla nebo kvůli palčivé bolesti na hlavě, ale měla jsem dojem jakoby vše kolem mě zatemňovalo.
"Sakuro!" vykřikl zoufale. Na chvíli mě to probralo. Zahleděla jsem se do těch krásných černých očí, které byli plné strachu a starosti. Na čele se mu utvořila vráska a já měla chuť ji vyhladit.
"Zabila jsem ho" zalykala jsem se slzami.
"Zachránila jsi mi život" hlesl něžně. Přitiskl si mě ke své hrudi. Oba jsme sykli bolestí, ale nepřestali se objímat. On mě nepřestával objímat. Konejšivě mi šeptal slůvka do vlasů. Cítila jsem se v bezpečí. Jeho objetí mě uklidňovalo.
"Proč si to udělala, měl jsem o tebe takový strach. Měla jsi prostě odjet" ztěžka vydechl. Cítila jsem z jeho slov bolest. Trochu se ode mě odtrhl, ale nepřestával mě držet v náruči. Jednou rukou se jemně dotkl poraněného místa. Zaklel pár nadávek. Pak se jeho ruka přesunula na mou tvář.
"Tolik jsem se bal. Tohle už nikdy nedělej" jeho hlas se zlomil. Na malý okamžik byl tak zranitelný. Věděla jsem moc dobře, že se nedokáže přenést přes Itachiho. Bolelo mě u srdce, že jsem mu způsobila starosti, ale jinak to nešlo. Představa, že by Sasuke… ne. Tohle by byla nejhorší noční můra a já bych se jí radši nikdy nedožila.
Ucítila jsem jeho rty, jak se dotkly mých. Byl to krátký polibek, naléhavý, plný citů. Zažily jsme toho dost. Hodně zlého a málo dobrého. Každou chvíli jsme mohli jeden o druhého přijít. Teď jsem měla dojem, jakoby mi tím polibkem slíbil, že se jednou budeme mít dobře.
"Musíme jít" řekl a vzal mě do náruče, jako bych nic nevážila. Auto bylo zničené. Stejně jako větší část čerpací stanice. Sasuke vzal do ruky tu svou černou tašku, kterou snad nosil všude. Nevím, která to byla, jestli ta plná zbraní nebo ta plná tajemství. Hodil si ji na rameno. Podal mi do ruky lahev pití z jednoho rozmláceného regálu.
"Dokážu chodit sama" namítla jsem, ale on odmítl o tom diskutovat. Zavrtěl nesouhlasně hlavou a já věděla, že je nemožné se s ním dál hádat. Když si Sasuke něco usmyslí, nemělo cenu se s ním o tom přít. I když jsem to dělala v jednom kuse, teď jsem na to neměla sílu. Ani on.
Tiše jsem přihlížela, jak ztěžka jde po cestě. Měla jsem pocit jako bych každou chvíli ztrácela vědomí.
"Musíme ti to ošetřit. Sakra" zaklel, když se podíval na mou ránu na čele. Chytla jsem něco vtipného říct, ale hlava mě tak šíleně bolela, že mě nic nenapadalo. Zašli jsme za roh stanice, kde stálo starší auto. Nejspíš bylo nějakého zaměstnance. Položil mě vedle auta a já se mohla o tu rachotinu opřít. Měla jsem pocit, jakoby se po mě prošlo snad tisíc slonů. Sasuke mi pomohl posadit na místo spolujezdce a připnul mi pás. Neustále na mě nepřestával mluvit. Snažila jsem se ho vnímat, ale šlo to čím dál hůř.
"Hned jsem tu" řekl a ztratil se v ruinách. Dívala jsem se na cestu, před námi. Přála jsem si vrátit čas. Nejraději bych ho vracela do doby, kde jsme byli oba v bezpečí, naivní a zamilovaní. Měli jsme sny. Měli jsme plány. Těšily se na společnou budoucnost. Možná bych změnila par věcí, aby se tohle nemuselo už nikdy opakovat, jenže jsem moc dobře věděla, že je to nemožné.
"Snaž se nespat" rozkázal, když usedl na místo řidiče. Nastartoval auto klíčky, pro které se asi vracel. Neměla jsem ani ponětí, jak vlastně otevřel. Podal mi lékárničku, kterou sebou vzal, aby mě mohl později ošetřit. Zařadil rychlost a rozjel se. Napojili jsme se zpátky na cestu a snažili se co nejrychleji dostat odtud pryč. Celou dobu na mě mluvil a já mu neochotně musela odpovídat. Víčka mi těžkly. Byla jsem tak moc unavená. Přála jsem si jen na chvíli zavřít oči a trošku se vyspat. Sasuke mi to však nedovoloval.
"Nesmíš usnout" řekl naléhavě. Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem pocit, jako bych nedokázala vydat ani slůvko. Dívala jsem se před sebe. Měla jsem co dělat, abych teď hned neusnula. Věděla jsem, že nesmím spát. Nejspíš mam otřes mozku. Přemlouvala jsem se, abych byla silná. Šlo to opravdu těžce.
"Neboj se" vypravila jsem ze sebe. Jazyk se mi motal. Nedokázala jsem říct delší větu.
"Ještě kousek a ošetřím tě" podíval se mi do očí. Pohled jsem mu oplatila. Sice jsem měla co dělat, abych neodpadla, ale snažila jsem, se co to šlo. Jeho oči byli plné něhy. Chtěla jsem něco říct, ale nedokázala jsme ze sebe vydat ani hlásku.
"Sakuro já…." Začal, ale nedořekl to. Něco do nás silou narazilo a strhlo nás ze silnice. Cítila jsem tlak, který mě táhl k sedadlu, pak od sedadla. Vše kolem mě se motalo. Neměla jsem páru co se děje. Přála jsem si jen, ať to skončí. Pak vše najednou utichlo a obklopila mě tma.

Probudilo mě volání mého jména. Netušila jsem, dokud pochází, jen jsem věděla, komu patří. Byl to hlas člověka, kterého jsem nejvíce milovala. Zoufale na mě volal. Křičel mé jméno. Jeho hlas byl plný bolesti. Ztěžka jsem od sebe odtrhla víčka a zahleděla se do zděšených černých očí. Byla jsem hrozně zmatená. Cítila jsem jen bolest.
"Panebože" vzdychl s úlevou. Nechápala jsem proč tak vyvádí. Co by se mnou bylo? Určitě jsem to nevydržela a usnula. Což nebylo tak nepravděpodobné. Moc dobře jsem věděla, že jsem slabá.
"Už jsem se bal že…" nechal vyset zbytek věty ve vzduchu. Dívala jsem se překvapeně do jeho očích. Byli plné slz. Natáhla jsem ruku, abych mu je setřela. On mi ji však chytl a přitiskl si ji ke rtům. Po dlouhé chvíli jsem pohlédla kolem sebe. Auto bylo úplně zdemolované a převracené. Šokovaně jsem hleděla na kus šrotu, který nebyl od nás daleko a už vůbec neměl tvar auta.
"Pomůžu ti vstát" řekl a pomalu mi pomohl se posadit. Hlava se mi zamotala a já viděla před sebou černé obrazce. Ucítila jsem jeho ruku, jak mě objala kolem pasu. Pak se mi snažil pomoct vstát.
"Dohajzlu" zanadával, když se mu podlomili pod mojí vahou kolena. Dopadl i se mnou zpátky na zem. Klečel vedle mě, rukama se podepíral. Všimla jsem si, jak se mu třesou, stejně jako mě, přesto se však snažil postavit. Bolelo mě u srdce vidět ho tak zdrceného, poničeného. Jeho krásný obličej byl plný krvavých šrámů. Všimla jsem si jeho krvavých omlácených kloubů. Byl na tom špatně.
Hlavu měl sklouněnou k zemi. Oči měl zavřené. Chtěla jsem něco říct. Tak moc jsem mu chtěla pomoct vstát, ale já na tom nebyla o nic líp. Bezmocně jsem hleděla, jak se poraněný snaží postavit, a každou chvíli jsem se bála, že ztratím vědomí.
"Musíme pryč" sykl tiše a kousl se bolestivě do rtu. Napnul ruce. Viděla jsem, jak moc ho to bolí. Jenže než jsme ho stačila zastavit, stál zase na nohou.
"Musím uznat, že máte celkem velkou životnost" ozvalo se nedaleko nás. Oba jsme se otočili za tím hlasem. Stala tam Karin s nějakými muži. Ta červenovlasá mrcha. Chtěla jsem začít na ni křičet, ale místo slov jsem se rozkašlala. Sasuke se ke mně hned sehnul a pomohl mi na kolena.
"Táhni k čertu" zašeptala jsem bezmocně. Hlas mě zradil. Bolelo mě v hrudi. Šíleně mě bolelo celé tělo. Navíc jsem neměla daleko k tomu, abych zase odpadla.
"Taková škoda Sasuke. Tak zatraceně sexy, i když si na pokraji smrti. Mrzí mě, že tě budeme muset zabít. Ráda bych si s tebou pohrála, jako za starých časů" řekla s úsměvem na rtech. Sasuke na ni znechuceně pohlédl. Všimla jsem si, že se to Karin dotklo. Její oči na chvíli potemněli. Jakoby k němu pořád něco cítila. Vzpomněla jsme si na střední školu. Na to jak jsme byli do něj obě zamilované. Jak jsme o Sasukeho bojovali i když ona byla vždy podlá. Neměla špetku hrdosti. Ani teď ji neměla. Měla jsem dojem, že bojuje sama se sebou. Přišlo mi, že by ho nejradši objala. Pak zkřivila obličej.
"Tu růžovovlasou do auta" řekla a otočila se od Sasukeho pohledu, který se ji zarýval do zad. Oba dva muži přešli k nám. Sasuke ihned po nich vystartoval, ale lehce ho ode mě odstrčili. Jeden ho chytl kolem krku a zablokoval ho, aby se nemohl hýbat. Ten druhý mě vzal do náruče. Snažila jsem se bránit, ale neměla jsem dostatek sil. Nemohla jsme ani pořádně vyslovit žádné slovo. Ten se snažil vymanit.
"Pust jí ty bastarde" vykřikl. Vytrhl ze sevření toho chlápka. Udeřil ho do hlavy a rozeběhl se za mnou. Cítila jsem, jak mi slzy tečou po tváři. V hlavě jsem křičela Sasukeho jméno. Zoufale jsem prosila, aby ho nechali. Aby i on toho nechal. Ale on mě nemohl slyšet. Nikdo z nich mě neslyšel.
Zaútočil na toho, co mě držel v rukou, ale neměl dostatek sil. Protivník ho kopl silně do břicha a zastavil tak Sasukeho snahu. Dívala jsem se, jak padá k zemi. Jak na ní bez-hybně leží.
"Co s ním?" ozval se třetí, co dorazil. Karin se na nás přes rameno podívala. V očích měla slzy. Přesto to nebyla jediná emoce, kterou jsme v nich viděla. Byla to nenávist.
"Jeho zabijte" řekla a odkráčela pryč. Muž, který mě držel se se mnou dal do pohybu.
"Ne" ozvalo se tiše z mých úst. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem to. Tak moc jsem se nenáviděla.
"Sasuke!" zašeptala jsem hlasitěji. Slyšel mě. Ztěžka zvedl hlavu a zahleděl se mi do očí. Byla v nich lítost. V duchu jsem prosila, aby ho nechali žít. Doufala jsem, že je to všechno jen zly sen. Že se ráno probudím v posteli a vedle mě bude klidně oddychovat on. Přála jsem si mu říct, že ho miluju. Otevřela sem ústa, ale než jsem stačila vydat ze sebe nějaký slovo, ucítila jsem tupou bolest v zátylku. Tma se mě zmocnila. Poslední co jsem slyšela, bylo, jak na mě Sasuke zoufale volá.






Pokračování příště





Tak jakpak se vám díl líbil? Doufam že jsem vas trošku potrápila :D ^^
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kazahana Koyuki Kazahana Koyuki | Web | 8. prosince 2015 v 11:33 | Reagovat

Těším se na pokráčko... jen prašť a uhoď do protivníkova očí? to mě jeblo :D

2 Misao Misao | Web | 8. prosince 2015 v 12:11 | Reagovat

Trošku?! Zoe!! Jak ám teraz zaspať? Nie len že neviem, čo je s Itachim, teraz ešte aj Sasuke?! Toto mi nemôžeš robiť.. Rýchlo pokračovanie prosííííííím... P.S. Krásna časť, nádherne prepracovaná.. P.P.S Pokračovanieeee!! :D :D

3 Zoe Zoe | Web | 8. prosince 2015 v 14:20 | Reagovat

[1]: Trošku nechapu co tím myslíš :D ale to je možná tím že jsem nadopovaná prašky :D

[2]: Muhehe budeš spát stejně špatně jako já, protože mě štve že jsem si ješte nemohla přečíst tvoje povídky!

Budu se snažit jak to pujde :) ale určitě si pár dnu zase počkate :(

4 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 10:02 | Reagovat

Konečně pořádná akce. Jsem zvědavá koho pošleš zachránit Sasukeho, protože silně pochybuju, že ho necháš umřít. Takže si tak tipuju, že třeba jeden z těch pořízků má s Itachim nějakou dohodu, nebo tak někdo dofrčí. Nebo ho nějakým způsobem "zabijí" ale on to přežije.

5 Kajka-chan Kajka-chan | 26. prosince 2015 v 16:00 | Reagovat

Zoe ty to ale vieš ukončiť! :-?
Ale navnadila si ma na ďalší diel- Nemôžu ho predsa zabiť, to nejde :D Ale je to tvoja poviedka a tvoja skvelá fantázia :-)
Arigato za poviedku- 5 hviezdičiek :3

6 Yashiro Teishi Yashiro Teishi | E-mail | Web | 31. ledna 2016 v 21:43 | Reagovat

Som zvedavá na ďaľší diel, snád ho napíšeš čoskoro. Už sa veľmi teším :D

7 SasuSaku <3 SasuSaku <3 | 30. července 2016 v 21:34 | Reagovat

Prosííím vrať se zpátky :( Chybí nám Tvoje skvělé povídky :'( Jsou jedny z nejlepších, jaké jsem kdy četla :) <3

8 Ayaac Ayaac | 19. srpna 2016 v 4:09 | Reagovat

POTŘEBUJU NAHNED POKRAČOVÁNÍ, ČTU TO S PRVNÍ SÉRIÍ OD 23.00 DO TEĎ A TY MI UDĚLÁŠ TOHLE TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ :(((

9 Hanka Hanka | E-mail | 24. srpna 2016 v 23:59 | Reagovat

Ty vado, takhle ukončit tak skvělou povídku.. To si ze mě děláš srandu :D Dopiš prosím, prosííííím :'( Strašně moc mě zajímá, jak to dopadne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama