Touha a hřích - část 1

30. ledna 2018 v 23:53 | Zoe |  Desire and sin

Dívala jsem se z okna na zatažené nebe, které ukazovalo, že každou chvíli bude pršet. I když jsem věděla, že bych si měla pohnout, abych stihla dojít do práce dřív, než začne pršet, nějak se mi nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem poslední dny moc nenaspala, protože v nemocnici přibylo nějak moc práce. Nebo spíš tím, že se Sasuke měl příští týden vracet konečně zase zpět do Konohy. Teda pokud slib dodrží - což ne vždy mohl udělat.
Sasuke mi chyběl, ale nějak jsem si za rok našeho vztahu na dálku na samotu zvykla. Možná víc než bylo zdrávo. A jelikož jsem dlouho nikde nebyla, rozhodla jsem se, že na konec na tu svatbu do mlžné přeci jen půjdu. Mizukage se rozhodla vdávat. A jak sama řekla, její svatba bude netradiční. Smokingy, elegantní šaty a načechrané svatební dekorace. Nějak jsem nechápala význam tohohle typu svatební hostiny, ale po válce začínal byt celkem oblíbený. Lidé nakonec potřebovali něco nového, aby zapomněli na to špatné.
I přesto, že jsem byla zasnoubená, přišla jsem si osamělá. Každý den se probouzím sama, jím sama a spím sama. Ze začátku jsem z toho měla pocity úzkosti, teď jsem na to zvyklá. Bylo mi z toho smutno. Věděla jsem moc dobře, že život po boku Sasukeho Uchihy nebude jednoduchý a plný romantiky nebo sladké vášně. Přesto jsem někde uvnitř mě doufala, že ho manželství semnou třeba změní. Zatím jsme se ale ještě nevzali.
Sasuke trávil čím dál více času mimo vesnici. Pokaždé, když se vrátil, býval tu kratší dobu a tam venku za zdmi zase delší. Nelíbilo se mi to. Ale smířila jsem se s tím. Stejně by mi nic jiného nezbývalo. Rozhodla jsem se přijat Sasukeho takový jaký je. Takového jsem ho vždy milovala. I přes všechny jeho chyby. Přes všechnu tu temnotu co v sobě nosil. Teď už nebylo místo a ani čas na to abych se najednou rozhodovala jinak. Měla bych mít radost, že se mi sen splnil. Budu se vdávat za Sasukeho Uchihu.


Nakonec jsem se dala do kupy, a rozhodla se, že už vyrazím. Na obloze se trochu zablýsklo a já doufala, že ještě nezačne pršet. Deštník jsem zapomněla jako vždy v ordinaci.
I když vypadalo, že bude každou chvíli lejt jako z konve, teploměr i tak ukazoval víc jak 25 stupňů. Tohle jsem na létě nesnášela. Čekáte, že vyjdete ven a do obličeje se vám nahrne studený vítr, který vás ochladí, a nakonec zjistíte, že je venku víc stupňů než mate doma. Tokové dusna mi jen přidělávali práci na víc. Mnoho starých lidi takové počasí zatěžovalo a hrnulo je to do nemocnice.
Byla jsem v polovině cesty, když se spustil déšť. Zpočátku jemně pokapával. Krásně studený, smáčel moje vlasy i oblečení. Bylo to osvěžující. Alespoň do doby než se déšť zvrtl v pořádný liják, který mě zlil skrz na skrz. Teplota vzduchu se naštěstí ochladila a vypudila všechnu tu špatnou, nastřádanou energii pryč ze země, někam nad oblaka. Konečně se dalo pořádně nadechnout.
Rozběhla jsem se směrem vpřed. Snažila jsem se soustředěně vyhýbat všem větším kalužím, abych do některé z nich nesletěla, že jsem nedávala pozor na cestu a nabourala do překážky přede mnou. Dopadla jsem do louže, přímo na kolena. Sukně se mi trochu vyhrnula nahoru, ale vše důležité zůstalo zakryté. Klečela jsem na té zemi a podívala se na osobu, do které jsem vrazila. Byl to Kakashi- sensei.
Kakashi Hatake. Sensei, učitel, přítel a Hokáge. Náš bývalý velitel týmu, který pro nás byl, jako člen rodiny. Měla jsem ho upřímně ráda.
Nikdy mě neodsuzoval za moje nevyspělé, naivní a zamilované chování. Ani nespočítám, kolikrát mě utěšoval, když se ke mně Sasuke zachoval ošklivě. Byl přátelský a laskavý. Vždy tu pro mě byl. Hlavně když Sasuke opustil vesnici poprvé. Kdykoliv mě vyslechl a nabídl své rámě, abych se mohla vyplakat. Ochraňoval mě. Podporoval mě. Přál mi štěstí.
A propaloval mě pohledem.

Pohlédla jsem mu do očí, které byli nade mnou. Zarytě a nehybně mě pozoroval, dokud jsem se trochu nepohnula. V tu chvíli jeho pohled sklouzl k mému výstřihu, který se díky nehodě trochu víc odhaloval než by měl. Když si uvědomil, že jsem si jeho pohledu všimla, uhnul hlavou na stranu a podal mi beze slova ruku. Ihned jsem ji vděčně přijala a vysoukala se na nohy. Byla jsem celá mokrá a špinavá od zablácené kaluže.
"Pojď semnou" zavelel, když si mě prohlídl, aniž by řekl, o co jde. I přes divný pocit, který jsem teď z celé situace měla, jsem ho poslechla a následovala ho až do jeho domu, který byl opravdu jen pár metru od místa střetu. Vešli jsme do menšího jednopatrového domku s vlastní zahradou, která nebyla moc velká. Ani uvnitř to nebylo nijak větší. Ale i tak jsem se tu cítila dobře. Bylo to tu pěkně a jednoduše zařízený. Celkem útulný.
"Dej si sprchu, vyperu ti oblečení" řekl a podal mi čistý ručník i nějaké jeho domácí oblečení. Ukázal mi koupelnu, kde jsem se mohla očistit.
"Dáš si čaj?" zeptal se, když jsem vylezla ven. Moje oblečení se dávno už pralo. Posadila jsem se do obývacího pokoje, kde už byla přípravná konvice a hrnky.
"Moc ráda" odpověděla jsem a uvědomila si, že jsem až teď poprvé promluvila. Rozhlížela jsem se po pokoji, který teď měl úplně jinou atmosféru, než jsem byla s Kakashim zvyklá. Nebylo to poprvé, co jsem tu seděla na pohovce a pila čaj. Jenže vždy tu někdo byl s námi. Nikdy jsme spolu nebyli v jeho domě sami. Venku pršelo a zatemňovalo se, což umocňovalo divnou atmosféru v domě.
"Je ti teplo?" zeptal se. V krbu, který přidával domu víc rodinné a kouzelné pohody, zapraštělo dřevo.
"Cítím se dobře. Děkuju Kakashi- sensei" odpověděla jsem a on sebou lehce škubl. Nedíval se na mě. Díval se do krbu před námi. Měla jsem pocit, jakoby se pokoj začal zmenšovat.
"Sakuro" řekl tišeji, než předtím. Něco bylo tajemného na tom, jak vyslovil moje jméno. Pocítila jsem elektrizující náboj ve vzduchu, který způsoboval, že se mi o trochu hůř dýchalo. Začínala jsem si uvědomovat, že jsme tu sami. Seděli jsme dost blízko sebe na to, abych cítila jeho přítomnost. Vůně jeho oblečení, které jsem měla na sobě, se míchala s mojí po horké koupeli. Vdechovala jsem ji. Líbila se mi. Což mi přidělávalo starosti.
Kakashi byl vždy pro mě jako rodina. Nikdy jsem ho jinak ani nebrala. Jenže teď jsem si začínala uvědomovat, že je stále muž.
Byl vyšší než já a o dost starší. A i když už mu bylo dávno přes 30, vypadal dobře - skoro jakoby nestárl. Jeho neposedné stříbrné vlasy byli teď rozcuchané, jak pomalu usychali po dešti. Polovinu tváře měl zahalenou maskou. Vzpomínala jsem na doby, kdy se snažili s Narutem a Sasukem zjistit, jak jeho tvář vypadá bez té masky nebo na doby, kdy měl jedno oko zahalené kvůli sharinganu.
Líbilo se mi ale víc, že jsem se mu mohla dívat do obou očí.
Prohlížela jsem si ho tak intenzivně, že jsem si ani nevšimla, že mě také pozoruje. Najednou, ale z ničeho nic vstal a zmizel ve dveřích. Všechna ta jiskřivá atmosféra byla rázem pryč a já byla za to velmi vděčná. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Cítila jsem se v rozpacích.
Bylo to divný. Prostě jiný, než kdykoliv jindy. Ale i tak jsem moc dobře věděla, že si jen něco nalhávám. Kakashi mě nepřitahuje a já nepřitahuju jeho. Všechno to je shoda náhod a já potřebuju, aby se už Sasuke konečně vrátil, jinak zešílím.
"Tady" řekl, jakoby se nic nestalo. Podal mi suché oblečení. Poděkovala jsem mu a šla se do koupelny převléct. Dopila jsem zbytek čaje. Znova mu vděčně poděkovala. On se na mě usmál, jako to dělával dřív a já měla zas dojem, že jsem si vše jen představovala. Vše je jak má byt.
Když jsme se rozloučili, nešla jsem do práce. Stejně jsem měla mít dneska volno. Navíc, přestalo už pršet a obloha se rozjasňovala. Rozhodla jsem se proto, že vyrazím dřív na nákupy, než jsem měla v plánu.
Zašla jsem na náměstí a procházela obchody. Hledala jsem něco na tu svatbu v mlžné. Něco elegantního, ale zároveň ne moc, abych si je mohla vzít i jindy. Potřebovala jsem šaty, které byly jemné ale zároveň sexy. Chtěla jsem, aby se Sasukemu podlomili kolena, až mě v nich uvidí.
Po hodině hledání jsem nějaké našla. Tmavě modré pouzdrové šaty. Byli elegantní a postrádali veškerou nevinnost a jemnost, kterou jsem zprvu chtěla, ale za to byli opravdu sexy.
Do mlžné jsme dorazili o den dříve večer. Sasuke samozřejmě nepřišel. Než jsme vyrazili na cestu, přiletěl od něj vzkaz, že se ještě pár dní zdrží. Bylo mi z toho smutno, protože jsem doufala, že ho těmi šaty uchvátím.
Sasuke měl hodně povinností mimo vesnici. Už nějakou dobu sledoval stopy čakry, které se mu nezdáli. Bohužel, to znamenalo, že jsem byla až na druhém místě. I když jsem se snažila, aby mi to nevadilo, opak byl pravdou. Často jsem chtěla prostě Sasukeho doma jako jiná žena. Nejhorší bylo, že nechtěl, abychom cestovali společně. Pokaždé si našel nějakou výmluvu, že jsem se přestala po čase na to ptát a smířila se s tím. Jako se vším co se našeho vztahu týkalo.
Hotel byl opravdu skvostný, pěkně zařízený a i přesto, že se tu míchala novota se starobou, byl harmonický.
My byli ubytování v lepších pokojích, které nám rezervovala Mizukage.
Ozdobou mého pokoje, kromě krásného výhledu na město, byla postel s nebesy. Na polštářích byli připravené čokolády a na stole lahev šampaňského a dvě skleničky. Pro mě a Sasukeho.
Rozhodla jsem se, že dnešní večer strávím sama v klidu. Naplánovala jsem si malou noční procházku po okolí hotelu, kde si pročistím myšlenky a cestou zpátky zajdu na večeři.

…. O půl hodiny později…

"Kam jsem se to dopracovala" povzdychla jsem si po třetí sklence vína. Na procházku jsem se vykašlala, hned co jsem spatřila vanu. Místo toho jsem si objednala jídlo na pokoj, napustila si teplou vodu a rozhodla se, že dnešní noc strávím v koupelně. Lehla jsem si do načechrané vody s pěnou. Přes ovladač, který tu ležel na stolečku, jsem snížila osvětlení a pustila pomalou hudbu. Otevřela jsem lahev červeného portského, které jsem nechala přivést i s jídlem. Nalila jsem sklenku a tu ihned do sebe vrhla. Sklenku jsem tedy znova doplnila a pustila se do salátu s krevetami. Ignorovala jsem, že jím ve vaně. Připadala jsem si jako nějaký zoufalec.
"Osamělý zoufalec." Připomínala jsem si fakta, která nešla vyvrátit.
Nedojedený salát jsem odložila vedle vany. Sklenici vína jsem vyměnila rovnou za láhev a ponořila se víc do pěny, která mě šimrala na pokožce. Pobrukovala jsem si písničku, která hrála v přehrávači.
Nechápala jsem, co to semnou je.
Kdy jsem se nechala takhle srazit na kolena hloupou svatbou? Možná to bylo tím, že jsme naši svatbu zatím nezačali ani po roce od zasnoubení probírat.
Zmocňovala se mě úzkost, při uvědomění si, že písnička brzo skončí. Jak se blížila ke konci, pustila jsem ji znova a znova - a tak dále, dokud vana nebyla studená a moje pokožka rozmáčená.
Rychle jsem se utřela osuškou a zachumlala se do měkkého hotelového županu. Zbytek láhve jsem si vzala sebou do ložnice. Chvíli jsem se dívala z okna na světla dalekého města na obzoru. Byla to nádhera. Představovala jsem si, jak bychom se Sasukem tady stáli spolu, jak bychom se spolu koupali v té velké vaně. Jak by mě položil, do peřin a prozkoumával moje tělo. Vzrušovala mě ta představa.
Jak se mě dotýká. Jak líbá můj krk. Proběhla mi po zádech husina. Na tohle jsem si ale ještě musela počkat do svatební noci.
Dopila jsem zbytek láhve a i v županu se zachumlala do měkkých peřin. Zavřela jsem oči a snila o tom jak je tu semnou. Jak leží vedle mě. Dotýká se mě. Hladí mě po tváři. Jak si vzájemně díváme do očí, když v tom jeho oči, nahradili jiné. Stejně tmavé, ale ne tak tajemně krásné, přesto mě na nich něco upoutalo. Přitahovali mě. Byly hladové a stejně tak laskavé. Znala jsem je. Moc dobře jsem je znala. Přes jedno oko se linula od obočí jizva až pod masku, kterou nikdy nesundával.

V tu chvíli jsem se proudila. Rychle jsem se posadila, až se mi z toho zamotala hlava a zvedl žaludek. V zátylku mě třeštilo. Světlo, které prosvítalo oknem do mého pokoje, bylo opravdu nesnesitelné. Zavolala jsem na hotelovou recepci a nechala si poslat na pokoj léky na bolest hlavy, zázvorový čaj a silnou kávu. Jestli mě tahle kombinace nezabije, nejspíš pomůže alespoň s mojí kocovinou.
Do začátku svatebního obřadu zbývaly dvě hodiny. Proto jsem potřebovala veškerou svou pozornost věnovat, sprše, kocovině a chystání se na svatbu. Prášky, sprcha, káva a čaj pomohly zmírnit moji podrážděnost. Bolest hlavy ustoupila na minimum. Přestala jsem byt světloplachá.
Vyfénovala jsem si vlasy a nedbale jsem je vyčesala, tak že pár krátkých pramínku lemovali můj obličej. Nasoukala jsem se do stahovacího, krajkového prádla, který jsem si koupila k šatům, abych se Sasukemu víc líbila. Oblíkla jsem si své nové šaty a černé boty na podpatku. Na krk jsem si nasadila černou růži, kterou jsem dostala anonymně k vánocům před dvěma lety. Oblíbila jsem si ji. Nosila jsem ji skoro pořád. Sasuke mi říkávala, jak mi sluší, i když nikdy nepřiznal, že byla od něj.
Když jsem se dívala do zrcadla, musela jsem se pousmát. Sasuke neví, o jaký pohled teď přichází.
"Jeho mínus" proběhlo mi myslí a já se znova usmála na svůj odraz.
Byla jsem přípravná vyrazit do obřadní síně, kde se to už hemžilo jinými hosty. Naruto s Hinatou na mě mávali, hned co mě zahlídli. Oba mi pochválili šaty, přičemž se Naruto trošičku začervenal.
"Škoda že tu není Sasuke, viď?" zeptal se s lehkým úsměvem a já na souhlas přikývla. Moc dobře jsem věděla, že nejsem jediná komu Sasuke chybí. Naruto, býval z jeho odchodů stejně deprimovaný jako já, někdy i víc. Jenže ho stejně jako já chápal. I když bych byla radši, kdyby tu byl s námi, věděla jsem, že by nebyl stejně šťastný jako mi tři. Necítil by se tu dobře. Stejně tak se necítil ani v Konoze. Přišlo mi, že ji už dávno přestal brát jako domov.
"I když je pryč, vím, že by tu s námi rád byl" zašeptala jsem spěšně, protože začala hrát hudba. Naruto s úsměvem přikývl. Naši pozornost upoutala přicházející nevěsta. Opravdu ji to slušelo. Měla na sobě dlouhé načechrané bíle šaty. Kráčela uličkou směrem k oltáři ke svému nastávajícímu. Vypadala šťastně. Stejně tak ženich.
Na malý okamžik jsem jim záviděla. Sledovali jsme, jak si brzy novomanželé vyměňují svoje sliby.
Když ženich začal odříkávat svůj napsaný slib, začala jsem cítit na sobě něčí pohled. Byl tak intenzivní, že mě nenechával dlouho chladnou a bylo, čím dál těší to ignorovat. Snažila jsem se věnovat obřadu, ale moje oči začínali hledat viníka, který mě znervózňoval. Moje pohledy se střídali mezi sledování oltáře a hledání v davu. Neustále jsem se otáčela, dokud jsem ho nenašla. Jeho černé oči mě propalovali. Prohlídl si mě ze shora dolů, pak se vrátil zpátky k mým očím.
"Gratulujeme!" vylekal mě Naruto vedle mě a já s Kakashim ztratila oční kontakt. Lidé začali tleskat. Celá rozhozená jsem se k nim spěšně přidala. Mumlala jsem něco, co mělo připomínat gratulaci. Pohlédla jsem zase za sebe, kde jsem ho spatřila předtím. Nebyl tam. Ani nikde jinde v davu. Znova jsem si zopakovala, že nic mezi námi není a že tohle všechno si jen zas a zas představuju. Všichni jsme začali následovat novomanželé do sálu, kde měla byt svatební hostina. Každý se usadil ke svému stolu. Naruto seděl vedle mě na levé straně, Hinata se posadila vedle něj. Kakashi ,který na mě neustále upřeně hleděl, se posadil vedle Hináty.
Ženichův svědek začal požadovat cinkáním do skleničky o pozornost. Začal přednášet svůj vtipný přípitek, plný zážitek z minulosti. U mnoho příběhu se nedalo nezasmát. Po něm přicházeli další a další. Hodila jsem do sebe šampaňské, tak rychle jak jen to šlo. Přišlo mi jako věčnost, než se všichni přestali předhánět, kdo přednese lepší řeč nebo gratulaci. Hudba začala hrát pro první tanec novomanželu a já se odebrala k baru. Objednala jsem si další drink.
"Klidně tam dejte toho alkoholu víc" řekla jsem barmanovi, který se na mě usmál.
"Jistě krásko" věnoval mi zářivý úsměv a já začala nápadně ukazovat svůj snubní prsten, abych mu dala najevo, že nemam zájem. Jsem zasnoubená, tak si dej zpátečku.
"Dlouhá noc?" zeptal se hlas vedle mě. Věděla jsem, kdo to byl. Vycítila jsem jeho přítomnost hned, než stačil promluvit.
"Proč myslíte, Kakashi - sensei?" zeptala jsem se. Dala jsem si zaležet, abych jeho jméno řekla, co nejpomaleji.
"Máš kruhy pod očima" řekl jakoby nic. Jako když spolu mluvíme normálně. Znova jsem si připomněla, že se mi vše zas jen zdálo a já hledám jen něco, čím bych zahnala nudu a osamělost ze Sasukeho nepřítomnosti.
"Trošku jsem to přehnala s vínem" přiznala jsem. Vzala jsem si do ruky právě připravený svůj drink a pořádně se napila. Kakashi se napil whisky, kterému barman se značným podrážděním přinesl.
"Vím, slyšel jsem tě zpívat" řekl, jakmile se barman od nás vzdálil. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Pobaveně se usmál.
"Mám pokoj vedle tvé koupelny" vysvětlit. Oba jsme se dali do smíchu. Chudáci lidi, co mě slyšeli. Opilecký song dokola a dokola. Museli být fakt nadšení.
"Po šestém kolečku písničky jsem si chtěl dojit pro špunty" pokrčil rameny stále pobavený.
"Omlouvám se, dneska si dám pozor." zasmála jsem se. Mezi námi bylo najednou ticho. Oba jsme se stále usmívali a hleděli na sebe, dokud Kakashi něco nezamumlal ohledně jídla a zmizel i se sklenkou pryč. Chvíli jsem hleděla, jak mizel za lidmi tancujícími na parketu na druhou stranu sálu. Pak jsem dopila svoje pití a vydala se zpátky k našemu stolu. Cestou jsem si nabrala pár jednohubek, abych náhodou nedopadla jako večer.

Čas plynul a za okny se čím dál víc stmívalo. Lidé se bavili, tančili, povídali si. Minimálně polovina hostů byla opilá. Zábava dál pokračovala a já stále seděla sama u stolu. Nedokázala jsem přestat myslet na Kakashiho pohledy a duchu se ptala, kde Susuke teď asi je nebo co dělá.
"Smím prosit?" zeptal se Kakashi s rukou nataženou ke mně. Chvíli jsem přemýšlela, než jsem ji přijala. Jeho stisk mnou projel jako elektřina.
Sál se začínal pomalu vylidňovat. Světla byli tlumenější pro větší pocit romantiky. Dj pouštěl už jen ploužáky.
Kakashi mě dovedl doprostřed parketu mezi jiné páry. Rozevřel svoji náruč. Na malý okamžik jsem si ho prohlížela, než jsem položila, ruku na jeho. Druhou jsem přesunula na jeho rameno, zatímco on si mě k sobě těsně přitiskl. Těsněji než byla k tanci potřeba. Jeho ruka byla níž než by měla.
Dali jsme se lehce do pohybu. Skoro jsme se nehýbali, spíš jen pohupovali na místě. Cítila jsem jeho tělo tak moc blízko, že mně uváděli moje myšlenky na jeho postavu do rozpaků.
"Sakuro" řekl moje jméno chraplavě hlubokým hlasem. Cítila jsem vzrušení, které mnou projelo, při tom vyslovení. Pohlédla jsem do jeho očí. Jeho pohled sklouzl na malou chvíli k mému dekoltu a pak zas zpátky ke mně.
"Moc ti to sluší" řekl, aniž by ze mě pouštěl zrak.
"Děkuju" vyhrkla jsem. Ihned jsem si trochu odkašlala. Cítila jsem jeho blízkost. Vdechovala jsem jeho vůni a nechala se unášet hudbou.
"Sasuke je hlupák, že nepřišel. Takhle tě mam jen pro sebe" řekl blízko mého ucha a já se zachvěla.
"Proč myslíte, Kakashi-sensei?" řekla jsem podrážděně. Ne proto, že by mi vadilo, co řekl, nebo že mě štvalo, že tu Sasuke není, ale proto, že za celou dobu co tu spolu takhle blízko tancujeme, jsem na Sasukeho ani nepomyslela. Byla jsem naštvaná, protože se ke mně Kakashi tolik tiskl a já ani na malou chvíli nemyslela na svého budoucího manžela. Myslela jsem jen na svého společníka, který mě vedl pomalu po sále v rytmu pomalé hudby. Který se ke mně čím dál více tiskl, že jsem skoro přestávala dýchat. Jeho dech jsem začínala cítit blízko mé tváře. Očarovával mě. Krev mi vřela po celém těle. Cítila jsem teplo, které se mě zmocňovalo. Přišlo mi, jakoby se čas na chvíli zastavil.
Hudba přestala hrát, ale my stále stali přitisklý k sobě. Naše tváře byli tak blízko, že stačil jeden pohyb a naše rty by se spojili.
"Musím na vzduch" řekla jsem omámeně, když jsem si uvědomila, co se právě teď odehrálo. Další ploužák začal hrát. Kakashi mě neochotně pustil. Vyrazila jsem k balkonu, který byl otevřený, aby se dalo v sále dýchat. Venku byla tma. Došla jsem k zábradlí a rukama se ho pěvně chytla. V hlavě jsem měla zmatek. V duchu jsem si nadávala, za to jak jsem se teď chovala. Styděla jsem se, že mě přitahoval někdo jiný než člověk, kterého jsem vždy tolik milovala. Všechno bylo špatně. Jsem přece zasnoubená!
"Všechno v pořádku?" ozvalo se za mnou a já se otočila. Kakashi na mě úpěnlivě hleděl. S klidem mě sledoval, jak ztěžka dýchám. V očích jsem mu viděla nehranou starost.
"Ne to teda není. O co vám jde Kakashi-sensei?! Proč se ke mně tisknete. Proč šeptáte moje jméno takhle. Nevím co si myslet. Nechápu nic z toho, co děláte. Neustále mě pozorujete. Tak co chcete?" vyjela jsem na něho hrubě. Rozčiloval mě. Štvalo mě co semnou prováděla jeho přítomnost. A když vyslovil moje jméno, aby mě uklidnil, v hrudi mi poskočilo.
"Co myslíš, že dělám?" zeptal se mě. Nehybně mě sledoval. Jeho výraz se změnil. Přišel mi naštvaný. Vykolejilo mě to. Chtěla jsem něco říct, ale on mě hned přerušil. Pomalu se začal ke mně přibližovat.
"Co myslíš, že dělám, Sakuro? Co asi dělám? Vím, že se ti líbí moje přítomnost. Pokaždé, když jsem blízko tebe, se tvůj tep zrychlí. Slyším, jak ztěžka dýcháš." Řekl těžkým hlasem, dokud nebyl blízko mě.
"Neodtáhla si se, když jsme spolu tancovali. Stejně jako já, moc dobře víš, že se ti to líbilo. Cítíš to jiskření co mezi námi je. Pokaždé když se tě dotknu, tak se zachvěješ. Snad si nemyslíš, že bych mohl věřit, že ty šaty sis vzala na svatbu kvůli Sasukemu." řekl vážně, ale přitom v jeho hlase byl poznat lehce škádlivý podtón. Jeho oči se vpíjely do mých. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Takhle ve tmě byli temnější než kdy dřív. Hladovější. Hrozně se mi líbili. Přitahovali mě. Snažila jsem se probrat z jeho omámení, ale nedokázala jsem se na nic jiného soustředit. Jen na něj. Na Kakashiho.
Začal se ke mně přibližovat. Dvě silné ruce si mě přitáhli a přitiskly k jeho tělu. Zavřela jsem oči a čekala, až mě konečně políbí. Jeho teplý dech mě zašimral na tváři, než přitiskl své rty k mým. Začal mě vášnivě líbat. Jeho polibky byli tak hřejivé, hladové a vášnivé. Měla jsem pocit, že mi srdce vyletí z hrudi. Jeho vyrýsované tělo se tisklo k mému. Celým mým tělem se valilo teplo a já měla pocit, že jestli mě teď hned nepustí, tak nejspíš celá shořím.
"Tak se doopravdy líbá, Sakuro" zašeptal, když se ode mě odtahoval. Byla jsem tak omámená, že jsem si ani nestihla prohlédnout jeho tvář, která ihned zmizela zpátky za maskou.
Chvíli jsme si hleděli zase do očí a snažili se dýchat. Pořád mě pevně držel, dokud se trochu neuklidnil. Potom mě pustil a ustoupil o několik kroků dál, aby mi dal prostor se vzpamatovat z jeho vášnivého polibku, který jsem stále cítila na svých rtech.
"Sama za mnou přijdeš, Sakuro. Dřív nebo později přijdeš. Protože to co si teď cítila, ti Sasuke nikdy nedá." Řekl vítězně, jako by tomu nešlo zabránit. Potom se bez dalších slov otočil a zmizel z mého dohledu.


....Pokračování příšte....


Tááák, ták? Líbila se vám?:) Nebojte ještě se to hodně zamícha. Zbožnuju trojuhelníky, vy ne?:P
Doufám, že se vám povídka líbila. Nebojte se mě ukamenovat :D Vyšla jsem ze cviku -_-
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nana-chan Nana-chan | Web | 31. ledna 2018 v 21:59 | Reagovat

ok, z tejto poviedky mám ... zmiešané pocity. Po prvé - Sakura ... nie je Sakurou XD Kakashi je casanova a troooošku Sakuru chce viac pre telo, ako sa jej vždy pozeral do výstrihu. Ale sakra -3- upútalo ma to. Takže sa teším na ďalšiu časť.
A neviem prečo, ale mala som celý čas pocit, že ich Sasuke sleduje.... hmmmmmm

2 Zoe Zoe | Web | 1. února 2018 v 0:21 | Reagovat

Jsem ráda že se ti aspon trochu líbilo :)
Není to nic moc vím vím :D ale chvíli pottvá než se nějak z orientuju ve svém psaní :D zjištuju že se moje slovní zásoba  o dost stenčila na: Ne, Nech to bejt a pojd ke mě. Někdy si připadám jako groot :D

3 TeryH TeryH | 1. února 2018 v 19:57 | Reagovat

Zdravím :) Úžasné to máš, pokračuj prosím :3

4 Zoe Zoe | Web | 2. února 2018 v 1:27 | Reagovat

[3]: Děkuju :) tvuj komentář mi udelal opravdu radost :3 ^^

5 ~Nana-chan ~Nana-chan | 2. února 2018 v 18:27 | Reagovat

[2]: celkom som to mala tiez podobne tak sa neboj :) s novou serkou Darkness of the Night, takze chapem ta :D

6 Aneta Aneta | 5. února 2018 v 14:17 | Reagovat

Tak konečně jsem se dala do čtení i této povídky..je to opravdu skvělé - a ten konec..! ^_^ áá :D

7 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 14:24 | Reagovat

[6]: Děkuju zlato :3 jsem ráda že se ti to líbí :D Muhehe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama