Cizinka - díl první

Čtvrtek v 11:59 | Zoe |  Cizinka
Zdravím,

Nová povídka je na světě :) předem se omlouvám za chyby. Snad se vám bude líbit :)



Jiskřička. Mala, lehká a zářivá.
Sledovala jsem, jak poletuje prostorem kolem mě. Jak každou z nich lehký vítr odnáší do nočního nebe. V dálce bylo slyšet šustění koruny stromu i to jak vítr duní o jeho bílý kmen. Přišlo mi, jakoby hrál nějakou melodii, kterou jsem už někdy slýchávala ve snech. Všimla jsem si padajících kvítků sakury, jak se míchají s jiskřičkami ohně. V louce poletovaly světlušky. Tančili do rytmů větru. Poletovali kolem nás. Čas se zastavil. Bylo to tak kouzelné, jako z jiného světa.
Dřevo v ohni zapraskalo a já si všimla těch temných očí, které mě sledovali stejně intenzivně, jako žár který mě hřál z ohniště.
"Kdo jsi?" zeptal se mě hrubým hlasem, při kterém mi naskočila kůže po celém těle. Stále seděl nehnutě u kmene stromu a i přesto že byla tma, všimla jsem si kvůli světlu ohně, jak pohledný byl. Dech se mi krátil při pohledu do jeho tmavých očí.
"Sakura" zašeptala jsem nezvykle potichu. Jakoby se bála pokazit tu nádheru, která se mi naskytla. Vítr se zvedl, víš. Pozvedl tak další jiskry blíž ke mně. Vdechla jsem do sebe vůni jara. Cítila jsem ve vzduchu závan nedaleké vody i vůni hořícího dřeva.
"Kdo tě poslal?" zeptal se přísněji. Jeho oči pohltila temnota. Jeho tvář byla vážnější než před chvíli. Na okamžik jsem pocítila strach a o kousek couvla do bezpečnější vzdálenosti.
"Nikdo" odpověděla jsem. Jenže neznámému tahle odpověď nestačila. Jeho pohled byl čím dál víc nebezpečnější, ale stále zůstal dál klidně sedět. Zatím co on si mě přísně měřil pohledem, já se ztrácela v jeho krásných očích.
"Vážně? Dávám ti poslední možnost říct pravdu"
"Nejsem odtud" odpověděla jsem po pravdě. Chvíli na mě tiše hleděl. Potom vstal a jednu ruku přesunul na rukojeť meče, který zatím zůstával stále schovaný.
"Naposledy se tě ptám Sakuro. Kdo jsi a kdo tě poslal" řekl přísněji než předtím. Srdce mi začalo rychleji tlouct. Jeho oči mě divoce propalovali a já se v duchu ptala, jak jsem se vlastně do takové situace dostala.


O pár hodin dříve

Klečela jsem uprostřed místnosti. Měla jsem na sobě slavnostní dlouhé šaty z hedvábí. Všichni mě sledovali. Čekala jsem, dokud nepřisel náčelník mého klanu. Sedl si na starou dřevěnou ručně vyřezávanou židli, která sloužila předešlým vůdcům. Přísně na mě hleděl a já mu nehnutě svůj pohled oplatila.
"Sakuro. Tenhle kmen je jako strom sakury," řekl a rukou mávnul pomalu po místnosti, aby zdůraznil všechny pozorovatele, kteří na jeho svolání přišli. Z jeho slov čišel respekt i moc.
"Začal růst jako malý kvítek, který za dlouhé roky a staletí vyrostl v překrásný strom, jakého známe dnes. A Ty moje dítě, rosteš do stejné krásy." Řekl a lehce se přitom usmál. Přesto jeho oči zůstali plné smutku a stejně přísné jako vždy. Častokrát jsem si říkávala, kolik toho viděli, že se tak moc změnili. Nebo byli takové vždycky?
"Musíš dělat čest svému klanu. Našemu kmeni. Našemu stromu věčnosti, po kterém nosíš jméno" odmlčel se. Slyšela jsem šeptání ostatních, které se ozývalo ze všech stran. Vůdce zvedl ruku a hlasy najednou utichly.
"Vstaň, dcero moje. Zítra se staneš ženou vhodného svého muže" pronesl a moje tělo sebou při těch slovech škublo. V hlavě se mi střídali myšlenky, které jsem se snažila urovnat. A i přesto, že jsem měla srdce plné námitek, otce jsem poslechla. Narovnala jsem a hlavu víc hrdě zvedla, tak jak mě odmala učili. Zasloužila jsem si tak pochvalný pohled svého otce. V jeho očích se dmula pýcha.
"Dneska započnou oslavy. Zítra zpečetíte své manželství a i svůj osud dítě moje. Jednou povedete náš klan i tuhle vesnici." Řekl svým hrdým hlasem. Lidé začali volat slova, která znamenala pýchu pro náš rod. Ignorovala jsem to a soustředila se na své myšlenky, které nechtěli zmizet. Připadala jsem si najednou tak prázdná, nehledě na to kolik šťastných lidí můj budoucí sňatek udělá, já věděla, že šťastná nebudu. Nechtěla jsem se vdávat. Ne bez lásky.
Svého budoucího manžela jsem neznala. Nikdy ho neviděla a ani s ním nepromluvila. Všechno to bylo narychlo a já měla pocit, že mi každou chvíli srdce pukne žalem.
Otec se zvedl a pokynul, abych přišla blíž. Poslechla jsem ho, jako vždy. Došla jsem k němu, kde jsem se zastavila. Moje matka, která většinu času na svolání nepromluvila, mi tiše pogratulovala. Nařídila mi, ať se otočím a já ji neochotně poslechla. Ucítila jsem studený kov na svém krku. Pohlédla jsem na náhrdelník, který se předával po generacích. Rozehnala jsem slzy, které se snažili prorazit cestu ven. Tohle gesto přesto všechno, co mě čekalo, mně velmi dojalo a já náhrdelník s hrdostí i láskou přijala.
"Sluší ti" řekla s úsměvem a já ji hned objala. Otec řekl ještě pár slov o moudrosti, odvaze i cti. Potom všechny svolal ven k oslavám. Všichni ho následovali.
Vyšla jsem za nimi ven. Sledovala jsem, jak lidé oslavují. Slunce až moc rychle zapadalo a já cítila úzkost z každé odbité minuty. Neustále jsem myslela na svého budoucího manžela. Snažila jsem si představit, jak asi vypadá. Je pohledný? Mladý? Bude se mi líbit? Doufala jsem, že ano. Představa, že bych si vzala někoho ošklivého, mně děsila.
"Proč neoslavuješ dítě moje?" zeptala se matka a posadila se vedle mě.
"Moc dobře víš proč" odpověděla jsem trochu víc podrážděně, než jsem chtěla. Moje pocity jsem ale nedokázala zkrotit. Kdykoliv jsem se je snažila ovládnout, rozutekly se do všech stran a já věděla, jak moc bezmocná proti nim jsem.
"Vím, ale sama jednou pochopíš, že si udělala správnou věc" řekla s úsměvem snažící se mě trochu povzbudit.
"Nemyslím si. Moje srdce touží po obdivu a kráse. Po lásce a vášni. Dokáže mi tohle ten, koho jste vybrali dát? Viděla jsi ho vůbec?" ptala jsem se. Cítila jsem, jak se můj hlas třásl hněvem.
"Sakuro!" okřikla mě podrážděně a rukama si stiskla spánky.
"Tahle konverzace je nepředmětná. Jsi moc mladá na to, abys věděla, co láska je. Až se vezmete, tak pochopíš." Řekla přísně jako vždy, když jsem s ní nesouhlasila. Vzala jsem náhrdelník z kovu a korálků do dlaně. Hleděla jsem na tu kombinaci krásy barevného dřeva a krutosti studené oceli.
"Stejně nikdy nebudu šťastná" informovala jsem ji, nechala jsem náhrdelník padnout zpátky a vstala od stolu. Zamračeně mě zpražila pohledem, který jsem se rozhodla ignorovat. A i když jsme se s matkou často hádávali, věděla jsem, že by stejně nemělo cenu dál pokračovat v tom, co už bylo i tak dané osudem.
Pomalu jsem procházela kolem tančících lidi u ohně. Sledovala jsem, jak se baví, jak jsou šťastný z něčeho, co mě udělá nešťastnou. Snažila jsem se přemluvit samu sebe, že všechno bude v pořádku. Tohle je ta cesta, která mě zavede k mému osudu. K mé budoucnosti. K mému předurčení.
Přesto moje srdce tenhle fakt odmítal. Odmítalo se smířit s realitou i s osudem určeným někým jiným. Zoufale jsem si povzdechla.
Odkráčela jsem z oslavy pryč. Vylezla jsem na náš dům, který byl největší z celé vesnice, a lehla si na dřevěný trám. Pozorovala jsem hvězdy. Natahovala jsem k nim ruku a přála si jednu z nich zachytit. Stisknout ji. Přát si lepší budoucnost. Ale moc dobře jsem věděla, že se tohle děje jen v pohádkách, které mi kdysi vyprávěli.
Pořád jsem nechtěla uvěřit, že se vzdám vlastní volby, jen pro dobro svého lidu. Přemýšlela jsem o světě tam v dáli za vysokými horami, kde slunce mizelo. Jaký svět tam asi je? Kolik krásy ty pevné skály skrývají?
Představovala jsem si všechnu tu krásu neznámého světa, když v tom jsem uslyšela křik, který se do mě zaryl jako ostří nože. Rychle jsem se posadila a pohlédla na místo, kde zazněl. Vesnici zavál oblak kouře. Šokovaně jsem hleděla, jak domy, kde byla oslava, mizí pod plameny hladového ohně. Sklouzla jsem po střeše k okraji a seskočila dolů do měkkého mechu. Rozeběhla jsem se směrem k nim. Lidé kolem mě křičeli a utíkali na všechny strany. Všimla jsem si krve na stěnách některých domů. Srdce se mi roztlouklo strachem. Na hrudi se mi usadil divný pocit, který jsem nedokázala setřást.
Doběhla jsem na místo, kde ještě před chvíli lidé oslavovali moji budoucí svatbu. Teď to vypadalo jako bojiště. Viděla jsem otce, jak s někým bojuje. Nepřátele však byli zahalení, tak jsem nepoznala, kdo to je.
"Otče!" zavolala jsem na něj, když svého protivníka zabil. Jenže než se stačil otočit, už bojoval s jiným.
"Najdi matku a utečte!" řekl, ale já odmítala poslouchat. Začala jsem protestovat. Hledala jsem zbraň, se kterou bych mu pomohla, jenže on mě znova okřikl.
"Sakuro běž!" vykřikl udýchaně. Viděla jsem v jeho očích bolest a lítost. Chvíli jsem bojovala sama se sebou, než jsem otce poslechla. Pořád jsem se otáčela a uklidňovala se. Nechtěla jsem ho opustit. Jedinou útěchou mi bylo, že otec byl jeden z nejlepších šermířů v klanu. Proto jsem se rozhodla mu důvěřovat a hledala matku, o kterou jsem začínala mít větší strach.
Hledala jsem ji všude, ale nikde jsem ji nemohla najít. Prohledávala jsem okolí i mezi padlými těly. Našla jsem ji až v našem domu, který zatím jako jediný stál netknutý. Byla opřená o zeď slavnostní síně, kde ještě dneska náš rod volal slova hrdosti. Teď byla ale pokrytý matčinou krví.
"Sakuro?" zašeptala, když si mě všimla.
"Mami!" vykřikla jsem zděšeně a se slzami v očích jsem se svezla na kolena vedle ní.
"Sakuro, jsi v pořádku" hlesla znaveně. Její oči pomalu klesaly a já se ji snažila udržet při životě. Uklidňovala mě, že vše bude v pořádku, ale já věděla, že lže. Její krev se mísila se jejími slzy.
"Musíš utéct Sakuro, dřív než tě najdou. Uteč. Zachraň se a žij. Najdi vesnici, o které jsem ti vyprávěla. Najdi Tsunade." Řekla s těžkým hlasem, který se pomalu vytrácel. Slábnul stejně jako její vnitřní plamen, který se blížil ke konci. Naposledy se na mě něžně usmála. Potom se její oči zavřely a tvář znehybněla.
Vypadala, jakoby jen spala. Tak klidná až mě to rozhodilo. Jemně jsem s ní zatřásla volající její jméno, ale ona i tak nedýchala. Neprobudila se. Víc jsem se rozplakala. Tiskla jsem její tělo k sobě. Omlouvala jsem se za všechna trápení, které jsem ji kdy našimi hádky způsobila. Chtěla jsem ji říct, jak moc ji mám ráda.
"Tady jsi!" řekl někdo a jeho ruce mě od ní odtáhly. Snažila jsem se zaprotestovat, ale on byl silnější než já.
"Sakuro, už jí nepomůžeš. Nalezla klid," řekl. Chytnul mě pevně za ruku a táhl mě pryč domu. Jako tělo bez duše jsem ho následovala. Rychle jsme minuly domy, dokud jsme nedoběhly k lesu, kde mě pustil.
"Tady se naše cesty zatím rozchází." řekl muž s hnědými vlasy a s jizvou přes půlku obličeje.
"Ale co vy?" zeptala jsem se šokovaně.
"Zatím musíš jít sama. Já tu musím zůstat a pomoc našim lidem, ale neboj se Sakuro, až přijde čas, znova se setkáme." Řekl a já kývla. Naposledy jsem se na něj podívala a otočila se směrem k lesu, do kterého jsem se rozeběhla.


*****************

Jeho pohled byl čím dál víc děsivější. Cítila jsem, jak mi krev tuhne v žilách. Moje nohy se odmítali pohnout. Stála jsem jako přikovaná, čekající, až udělá prví krok, který všechno ukončí.
"Tady jsi Sasuke!" vyřkl mladý blonďák s modrýma očima, který právě přijel na svém pískově hnědém koni. Seskočil dolů k nám. Hleděl překvapeně na svého přítele, dokud si mě nevšiml.
"Kdo to je?" zeptal se černovlasého, který na mě stále upřeně hleděl. Jeho ruka se ani o vlásek nepohnula z meče.
"To se snažím, zjisti" řekl svým hlubším hlasem, který byl najednou ledový jako kus ledu. Ruce se mi začali třást. Pokud byla nějaká šance na útěk, tak s dalším protivníkem byla nulová.
"Podívej se na ni. Vždyť ji jen strašíš" pokáral ho blonďák a přistoupil ke mně blíž. Trochu jsem instinktivně ucouvla.
"Ahoj, jsem Naruto. Jak se jmenuješ ty?" zeptal se přátelsky. Chvíli jsem ho tiše pozorovala, než jsem odpověděla.
"Jsem Sakura" odpověděla jsem znova a on se na mě jemně usmál.
"Není ti zima Sakuro? Posaď se tady. Odkud jsi?" začal se vyptávat a já zůstala stát na svém místě, protože ze mě ten druhý nespouštěl své nepřátelské oči. Propaloval mě pohledem. Jeho oči mě probodávali skrz na skrz. Stále byl připravený kdykoliv ukončit můj život.
"Nemáš hlad?" Zeptal se Naruto a mě v tu chvíli zakručelo v břiše. Cítila jsem, jak se hanbou červenám, ale on se jen pobaveně rozesmál. Na malou chvíli jsem se přestala cítit jako kořit pro dravou šelmu, která na mě pořád nepřátelsky hleděla. Naruto mi podal půlku chleba a vodu, kterou jsem nejistě přijala. Poděkovala jsem, stále zírající na ty dva.
"Jestli takhle budeš krmit každého bezdomovce, co potkáme, tak umřeme hlady" prohlásil Sasuke a uvolnil svůj postoj. Sedl si zase zpátky na zem a opřel se nenuceně o kmen stromu.
"Nebuď takový Sasuke" rozesmál se Naruto a posadil se kousek ode mne. Chvíli jsem na něj hleděla a pak ho napodobila. Pustila jsem se do jídla. Oheň ohříval moje zmrzlé tělo. Stále jsem měla oblečené lehké šaty z hedvábí, které teď byli ale potrhané a hodně špinavé od bláta a krve
"Odkud jsi?" ptal se mě znova. Dlouze jsem se napila vody a otřela si pusu od drobku, než jsem promluvila.
"Z daleka. Byli jsme na cestě za známými, když nás přepadly" zalhala jsem. Pocítila jsem smutek, který mě začal pálit v očích. V mysli se mi neustále objevovali tváře lidí, které jsem uviděla umírat. Nejvíc však obraz matky ležící v kaluži krve.
"Takže tvoje rodina" nedopověděl Naruto a já smutně přikývla.
"To je mi líto" řekl upřímně a já měla co dělat, abych se nerozbrečela.
"Kam máš namířeno?" vyptával se dál. Pohlédla jsem mu do blankytně modrých očí. Stále se ke mně choval přátelsky. V jeho přítomnosti jsem se cítila o něco lépe. Prohlídla jsem si jeho zevnějšek. Nebyl sice tak krásný jako ten černovlasý, ale také nebyl ošklivý.
"Do jedné vesnice v horách. Skrytá listová" odpověděla jsem bez rozmyslu a v duchu si za to zanadávala, když jsem uviděla, jak se jejich pohledy střetly. Ani jeden nic neříkal, přesto jejich výrazy mluvili za vše. Začala jsem mít blbý pocit, který se ve mně usadil. Pocit, který mi říkal, že jsem řekla toho víc než bych měla.
"Děkuju za pomoc a za jídlo" usmála jsem se na ně. Stoupla jsem si na nohy, přípravná odejít někam co nejdál od nich, ale ten černovlasý mě hned zastavil, svým nepřátelským výrazem.
"Můžeš jít s námi. Máme tam zamířeno taky" prohlásil Naruto zvesela.
"Spíš nemáš na výběr" uvedl na pravou míru výhružně Sasuke.
"Ale no tak Sasuke, buď k ní hodný. Vždyť si chudinka prošla peklem." Pokáral svého společníka.
"Nevěřím ji. A to nezměníš Naruto. Jdu si vzít hlídku první. Ty ji hlídej, když se pokusí utéct, tak ji zabij" rozkázal a pak zmizel mezi stromy.
"Vůbec si ho nevšímej, Sakuro. On je takový vždycky i na své přátele." Usmál se Naruto a já se přestala třást strachem. Naruto se mě ještě na něco málo zeptal. Potom mě nechal si odpočinout na zítřejší cestu.
Lehla jsem si na zem blízko k ohni. Noci byli stále chladné. Cítila jsem, jak se moje tělo třese zimou, která na mě šla od země i ze všech událostí, které mě za ten den potkali. Pohlédla jsem na Naruta, který byl zabalený do deky. Podřimoval opřený o kmen stromu.
Přemýšlela jsem, jestli jim můžu věřit. Když jsem vynechala Sasukeho, který by mě během okamžiku klidně zabil, tak jsem pociťovala k blonďákovi důvěru. Měla jsem z něho dobrý dojem.
Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Doufala jsem, že svého rozhodnutí nebudu litovat.
Ráno jsem se probudila zakryta vlněnou dekou. Cítila jsem teplo, které mě hřálo díky ní. Podívala jsem se na Naruta, který stále spal zakrytý svou dekou. Za to Sasuke seděl opřený o kmen jako předtím a bez deky.
Moje srdce v tu chvíli vynechalo úder. Překvapeně jsem hleděla na černovlasého, který na denním světlé vypadal ještě krásněji než předtím. Oči měl zavřené. Byl tak klidný. Všechna ta temnota byla pryč.
Vstala jsem ze země a přešla tiše k němu. Snažila jsem se, ho co nejopatrněji zakrýt jeho dekou, kterou mě v noci zakryl. Obdivovala jsem zblízka jeho rysy tváře, když v tom prudce otevřel oči. Lekla jsem se ho. Neudržela jsem tak svoji rovnováhu a nechtěně na něj dopadla. Překvapeně na mě hleděl. Cítila jsem nával horka na svých lících. Naše oči se navzájem vpíjely a já měla pocit, že každou chvíli přestanu dýchat.
"Slez" rozkázal a já ho zahanbeně poslechla. Tváře mi hořeli. Srdce tlouklo jako o závod. Hleděla jsem do země. Styděla jsem se podívat do jeho tváře. Nechápala jsem, proč se tak chovám. Nikdy dřív jsem se takhle divně nechovala. Ani jsem si nepamatovala, že bych se kvůli někomu červenala. Slyšela jsem, jak vstává ze země. Jeho pohled mě propaloval. Pohlédla jsem na něj. Jeho temné oči mě hypnotizovali. Moje srdce vynechávalo údery, při jeho krásných očí, které se na mě dívali z krs dlouhé černé řasy. Atmosféra mezi námi houstla. Cítila jsem z jeho strany jiný náboj než včera. Stejně tak divoký a nebezpečný, jen méně vražedný.
"Děkuju za deku" poklonila jsem se i přes všechna učení své rodiny, které mě učili se neklanět jen tak někomu. Jenže já cítila k tomu muži vděk. Zakryl mě i přes to že mě jeho oči nenáviděli. Zakryl mě, i když mě byl ještě včera schopný na místě zabít. A já mu byla z neznámého důvodu vděčná.
Srdce se mi svíralo. Dotkla jsem se svého hrudníku. Vnímala jsem ten neznámý pocit. Byl tak zvláštní. Nepříjemný a zároveň krásný. Na okamžik jsem se přistihla, jak přemýšlím o polibku. I hned jsem tuhle myšlenku vyhnala z hlavy, protože byla nereálná. Jak bychom mohly? Když na mě hledí tak nenávistně?
Neodpovídal, jen lehce přikývl a pak odvrátil zrak. Vzbudil svého společníka, který se na mě ihned přátelsky usmál. Snažila jsem se mu úsměv co nejupřímněji oplatit, ale pořád jsem byla rozhozená. Snažila jsem se ve svém srdci udělat pořádek. Rozháněla jsem všechny myšlenky, které se netýkaly mé rodiny. Rozhodla jsem se poslechnout svoji matku. Najdu tu vesnici, o které mi v dětství tolik vyprávěla. Najdu Tsunade, která měla být moji kmotrou. Doufala jsem, že ještě žije a že mi pomůže.
Rozehnala jsem slzy, které se draly na povrch při vzpomínce na své rodiče.
Sasuke s Narutem dávno vyklidili svůj malý tábor. Oba seděli na svých koních. Hleděla jsem na ně, když v tom Sasuke natáhl ruku.
"Pojedeš s ním. Můj kůň má zraněnou nohu. Neunesl by nás oba." Řekl a jemně svého zvířecího přítele pohladil. Pohlédla jsem na Sasukeho, který nevypadal zrovna nadšeně. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nepůjdu raději pěšky, ale neměla jsem tušení jak daleko ta vesnice je, takže jsem nakonec jeho ruku přijala. Silně ji stiskl a pomohl mi nasednout před něj.
Cítila jsem jeho teplé tělo, jak se tiskne k mému. Přikryl nás oba dekou. Byla jsem za to ráda, protože od rána foukal ze severu studený vítr, který mě bodal do nahé pokožky. Jeho ruce mě neochotně objali, když do rukou uchopil otěže.
"Klidně se opři" řekl tiše blízko u mého ucha, až jsem se nechtěně zachvěla. Poslechla jsme ho, a i když mi byla jeho přítomnost zpočátku nepříjemná, protože mě znervózňoval, cítila jsem se poněkud dobře. Jeho teplo mě hřálo a já byla najednou v bezpečí. Oba se s povelem rozjeli vpřed.
Sledovala jsem, jak se krajina mění. Stromy se hýbali po větru. Mávali, jakoby se semnou loučili. Dívala jsem se na tu krásu. Mraky odkryly slunce, které mě zašimralo svými teplými paprsky. Přesto nepřestával vítr foukat. Cítila jsem, jak nás pohání kupředu.
Nevím, jak dlouho jsme jeli, protože mě teplo Sasukeho těla a houpání koně brzo uspalo.

"Už tam brzo budeme" řekl tiše blízko mého ucha a já se rychle probudila. Projížděli jsme pomalým krokem krajinou, která vypadala stejně jako na plátnech, které viseli doma. Zhluboka jsem se nadechla a vdechla do sebe vůni nádherné přírody, společně s jeho vůní, která ihned omámila smysly. Cítila jsem, jak zas rudnu v obličeji, když jsem si uvědomila jeho blízkost.
Za nedlouho jsme se objevili u dřevěné brány vesnice, kde nás s pozdravem nechali projet dovnitř. Projížděli jsme vesnicí, která mi brala dech. Vypadala přesně, jak mi ji matka popisovala. Byla stará, postavena tak aby nebojovala s přírodou. Krásně do ní zapadla, jakoby ji sama příroda vytvořila. Dívala jsem se v dálce na pole, kde mladé dívky a ženy pracovali. Všechny nás sledovali.
Sasuke z ničeho nic zastavil. Slezl z koně, potom natáhl ke mně ruce, aby mi pomohl dolů. Všimla jsem si upřených pohledů i zamračených tváří, když se mě dotýkal.
"Jdeme za Kakashim" usmál se Naruto, když předal svého koně hajnému. Šli jsme o kousek dál po dlážděné cestě, která byla prorostlá mechem, dokud jsme se nezastavili u velké honosné budovy. Přišlo mi, jako bych byla ve snu. Dívala jsem se na masivní dřevěnou stavbu. Obdivovala jsem každičký záhyb a znak, které ji zdobili.
"Pojď" pobídl mě Sasuke, když si všiml, že stále stojím na místě. Překvapeně jsem na něj pohlédla a ihned je dohnala. Vyšli jsme pár schodů k velkým mohutným dřevěným dveřím, které Naruto otevřel. Objevili jsme se ve velké síni. Všude byli malby přírody. Na zdi, u které seděl na stupínku šedovlasý muž, visely obrazy lidí. Každého z nich jsem si pečlivě prohlížela, dokud jsem nenarazila na malbu Tsunade. Pocítila jsem radost a naději.
"Kdo vám dovolil odejít?" zeptal se zamračeně ten muž. Půlku jeho obličeje zakrývala maska. Měl na sobě šedomodré tradiční kimono. Naruto přešel pár kroků blíž k němu. Potom poklekl. Díval se přitom muži do tváře.
"Sledovali jsme Akatsuki" řekl klidným hlasem a s vážným výrazem, že jsem ho skoro nepoznala. Byl najednou tak jiný. Všechna ta přátelskost byla ta tam. Klečel jako válečník, přesto jsem k němu stále cítila důvěru.
" Kdo vám dal svolení" zeptal se znova. Všimla jsem si pohybu vedle mě. Sasuke došel ke svému příteli, ale nepoklekl. Díval se na šedovlasého muže. Přemýšlela jsem nad tím, co mezi nimi je. Jaké je Sasukeho postavení, když se ani nepokloní jejich vůdci?
"Sledovali jsme je, až k vesnici. Všechny vyvraždili" řekl svým hlubokým hlasem, který se rozléhal po síni. V hrudi mi poskočilo, nad tou mocí, kterou vyřazoval.
"A kdo je ona?" zeptal se po chvíli, když mě spatřil. Pokývnul na mě hlavou a já se k nim nejistě přidala. Sasuke mě propaloval zase pohledem. Pomalým krokem jsem se zastavila blízko něj. Potom se vrátil k šedovlasému, který nás pozoroval.
"Haruno" zašeptal, když si mě zblízka prohlédl. Jeho výraz byl překvapený. Šokovaně jsem na něj hleděla. Věděl, kdo jsem, zatím co já neměla ani nejmenší tušení, kdo je on. Nikdy v životě jsme ho nespatřila. Vstal ze své židle a sestoupil k nám.
"Jsi Sakura?" zeptal se a já nejistě přikývla. Jeho výraz se změnil. Usmál se na mě. Pořád jsme na něj šokovaně hleděla. Celá situace mě dostávala do rozpaků, čekala jsem, až mi řekne, jak mě zná. Nebo cokoliv co by uklidnilo mé obavy. Jenže on mě mlčky sledoval, dokud se zas neotočil a nevrátil na své místo, kde se ztěžka posadil.
"Tvoje vesnice?" hlesl se smutkem a já znova přikývla. Rozehnala jsem slzy, které se mi usadili na řasách. Měla jsem co dělat, abych se tu nerozbrečela. Nechtěla jsem brečet. Ne teď a tady. Ne před tím černovlasým, který mě znova probodával pohledem.
"No rád bych tě tu přivítal. Asi si mě nebudeš pamatovat, ale byla jsi takhle malá, když se tvůj otec stal vůdcem a odstěhovali jste se" řekl a ukázal rukou výšku, která měla značit, jak velká jsem tehdy byla.
"Jsem rád, že jsi v pořádku. Co se stalo?" zeptal se a já začala vyprávět, jak se z oslavy stala krvelačná noc plná děsu.
"Přišla jsem za Tsunade" řekla jsem popravdě, když na mě lítostivě hleděl. Jeho oči byli plné bolesti. Jeho tvář vypadala najednou o tolik starší.
"Vskutku? Tak to tě zklamu. Ta před měsícem odešla s Jirayou na Svatou horu a ještě dlouho se nevrátí" oznámil sklíčeně. Naruto a Sasuke mě mlčky pozorovali, zatím co já přicházela o všechnu naději, kterou jsme měla. Zmocňovala se mně úzkost. Co budu dělat teď? A kdy se vrátí? Všechny otázky se mi vířily hlavou a já je nedokázala srovnat.
"Ale neboj se. Můžeš tu zůstat, jak jen budeš chtít. Zatím ti najdeme náhradní bydlení" usmál se, jakoby mi četl myšlenky.
"Kde ji ubytujeme, pane? Všechny domy jsou plné " zeptal se černovlasý mladík ve stejném věku, jako byl Naruto se Sasukem. Otráveně sledoval dění kolem, dokud si nepovzdychl. Něco si s Kakashim tiše šeptali. Snažila jsem se zachytit alespoň něco z jejich konverzace, ale můj dech přerušoval všechny slova, které se ke mně dostaly. Zavřela jsem oči a snažila se svoje plíce uklidnit. Zhluboka jsem dýchala. Nasávala jsem vůni dřeva, která se mi vyrývala do mysli.
Po chvilce si Kakashi odkašlal. Pohlédla jsem s očekáváním na něj.
"Vstaň už Naruto" řekl s úsměvem a Naruto ho poslechl. Po té se podíval na Sasukeho, který sebou lehce škubl. Kakashiho rty se přes masku zvlnili do zlomyslného úsměvu.
"Za to, že jsi přede mnou zase nepoklekl, potom co jste již poněkolikáté neuposlechly moje rozkazy, přiděluji ti Sakuru na starost" řekl. Sasuke začal ihned protestovat. Naruto se rozesmál, zatím co já panikařila.
"To nemůžeš!"
"Ale můžu. Slyšel jsem, že ti utekla služka a tady Sakura nemá kam jít" pravil s úsměvem na tváři, potom se podíval na mě.
"Omlouvám se, ale v naší vesnici každý musí pracovat. Ať urozený nebo obyčejný rolník. Nevadí ti to?" zeptal se a já zavrtěla hlavou. Práce mi nikdy nevadila. Byla jsem na ni zvyklá. V mém klanu platilo stejné pravidlo. Nikdy nezaleželo na tom že jsem dcera vůdce.
"Tak je vše vyřízeno. Budeš bydlet u Sasukeho, dokud se Tsunade nevrátí. Moegi, přines prosím Sakuře nějaké čisté oblečení." Poručil mladé dívce, které mohlo být tak čtrnáct. S úklonem zmizela za dveřmi. Potom se objevila s nějakým oblečením, které jsem s poděkováním přijala.
"Můžete jít. Sasuke a Naruto. Zítra se hlaste u Shikamara. Dá vám práci na víc" řekl. Naruto s úsměvem přikývl. Potom se otočil a vydal se směrem ven. Sasukeho ho napodobil. Všimla jsem si jeho nesouhlasného pohledu, který mě probodl skrz na skrz, když kolem mě procházel. Panika se mě ještě víc zmocnila. Neochotně jsem ho následovala ven, kde se oba zastavili.
"Mohlo to dopadnout hůř. Jdu za Hinatou, vy dva se mějte. Sakuro, rád jsem tě poznal" řekl s úsměvem a odcházel pryč. Všimla jsem si, jak mluví sám pro sebe. Trochu mě to donutilo pousmát se. Vypadal opravdu jako zajímavý a vřelý člověk. Doufala, jsem, že ho nevidím naposled.
"Jdeme" rozkázal Sasuke a vydal se opačným směrem. Tiše jsem ho následovala na kraj vesnice, kde jsme se objevili u velikého sídla. Na zdech byli namalované bíločervené vějíře. Stejné jaké měl na zádech svého oblečení. Následovala jsem ho do staršího domu, který byl veliký a tak nějak prázdný. Na první pohled to uvnitř vypadalo, jakoby tu nikdo nebydlel, přesto dřevo, ze kterého byl dům postavený, vypadalo tak honosně, jako budova předtím. Došli jsme do velké místnosti. Sasuke otevřel posuvné dveře na postranní chodbu a pak okno. Získala jsem tak dokonalý výhled na krásnou malou zahradu. Lehký vítr navál čerství vzduch do domu. Cítila jsem déšť, přesto že nebe bylo stále bez mraků.
Podívala jsem se na Sasukeho, který ke mně stál otočený zády. Nehýbal se. Chtěla jsem něco říct, ale on se z ničeho nic otočil. Ostří nože se zastavilo blízko mého krku. Nohy se mi strachem roztřásly. Moje srdce bilo, tak rychle, že jsem měla pocit, že se rozletí na tisíc kousíčků. Šokovaně jsem hleděla na černovlasého muže. Jeho temné oči mě propalovali nenávistným pohledem.
"Věděl jsem od první chvíle, že lžeš. Co kdybys začala mluvit pravdu. Kdo jsi a kdo tě poslal" zeptal se výhružně. Jeho oči ještě víc potemněly.
"Posluž si. Klidně mi zabij. Stejně nemám co ztratit. Jak jsem řekla vašemu vůdci. Jsem Sakura Haruno. Pocházím z vesnice, kterou přepadly muži s černými plášti s divnými ornamenty. Všechny, které jsem znala, chladnokrevně zavraždili."
"Něco zatajuješ"
"Nemám co bych víc skrývala." Řekla jsem a on po chvilce vrátil meč zpátky do pochvy, kterou měl přivázanou k pasu. Stále se mi nepřestával dívat do očí a já mu pohled s co největší odvahou, která ve mně přesto všechno zbyla, oplácela. Po chvíli ticha se uvolnil. Posadil se na zem.
"Dřív nebo později zjistím pravdu a věr mi, že nebudu tentokrát váhat tě zabít. Teď to ale vypadá, že tu budeš nějaký čas bydlet. Nebudu ti říkat, že se tu máš chovat jako doma, protože tohle je můj dům a zde platí nějaká pravidla.
Za prvé: nikdy nesmíš vstoupit do levého křídla. Pokud to bude akutní, stačí zaklepat.
Za druhé: Jestliže to nebude nutné, mluvit na mě smíš jedině u snídaně, oběda nebo večeře. Snaž se nemluvit vůbec.
Za třetí: Spát se chodí v deset, což znamená, žádné světlo ani noční vycházky.
Za čtvrté: Bez mého souhlasu nesmíš s domu.
Za páté: dělej práci, kterou máš a snaž se mi neplést do cesty.
To je zatím vše. Pokud se ti něco z toho nelíbí, stále si můžeš najit jiné ubytování." Dořekl a mě se zmocnila ještě větší panika než kdy předtím. S povzdychem jsem přikývla.
"Provedu tě po domě." Řekl po chvíli ticha. Atmosféra mezi námi houstla. Cítila jsem náboj, při kterém se jedno moje já krčilo. Byla jsem zmatená. Nejen z něj, ale sebe sama. Přesto, že jsem cítila strach, jsme také pociťovala jiné pocity, které mě mátly. Měla jsem radost i zlost. Nechápala jsem se. Snažila jsem se v hlavě uspořádat ten můj malý svět, který se s každým pohledem do jeho černých očí bortil.
Vstal ze země a provázel mě pokoj po pokoji po velkém domě. Větším než jsem byla zvyklá.
"Tohle je kuchyň. Snaž se v ní udržovat pořádek" potom pokračoval dál. Ukázal mi velkou koupelnu, která byla spojena horkým pramenem uvnitř domu. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Pokračovali jsme dál po domě, dokud jsme nedošli k levému křídlu.
"Sem nikdy nesmíš. Je tam moje ložnice a pracovna." Informoval mě a ukázal na pokoj vedle zakázaných dveří.
"Tady je tvůj pokoj" řekl a já cítila jak červená při představě, že je tak blízko vedle jeho křídla. Vešla jsem do velkého pokoje. Posunula jsem papírové dveře a otevřela velké okno do zahrady. Pokoj naplnil čertví vzduch a sluneční světlo.
"Klidně se jdi okoupat první. Pokud budeš dodržovat moje pravidla, myslím, že spolu dokážeme vycházet" řekl ne zrovna přesvědčivě, jakoby sám tomu nedával sebemenší šanci a já pochopila, proč jeho služka odešla.
Když jsem pominula jeho pravidla, tak jeho nepřátelské chování, které jak jsem pochopila, nerozlišovalo přátele od nepřátel, dokazovalo, že je to velice nepříjemný člověk. A i když jsem k němu cítila určitou úctu, měla jsem chuť na něj křičet. Jenže pokavaď nevrátí Tsunade, neměla jsem kam jinam jít. Nikoho krom něho a Naruta jsem zatím nepoznala a podle pohledu vesničanů jsem si tu nepřišla nijak vítaná. Chápala sejm to. Byla jsem cizinka, která je mohla kdykoliv ohrozit.
Otočila jsem se na Sasukeho, který ze mě nespouštěl oči. Jeho obličej byl klidný. Jakoby postrádal veškeré emoce.
"Děkuji ti, že mě tu necháš bydlet. Budu se snažit ti nepřekážet" lehce jsem se poklonila. Jeho oči byli najednou přísnější.
"Nebylo to moje rozhodnutí. Být po mě, tak jsi buď to mrtvá, nebo uvězněná." Řekl temněji. Všimla jsem si, jak jeho oči ovládl stín. Navzájem jsme si hleděli do očí, dokud se neotočil zády ke mně.
"Až budeš mít pro mě přípravný čaj, polož ho na zem a jen zaklepej. Dojdu si pro něj. Jo a Sakuro" řekl a znova na mě pohlédl. Jeho rty se zvlnili do zlověstného úsměvu, při kterém se mi srdce ještě víc roztlouklo.
"Stále tě sleduju" oznámil výhružně a zmizel ve svém křídle.
Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se uklidnit své srdce, které stále nepřestávalo zpomalovat na úderech. Svezla jsem se bezmocně na zem. Dívala jsem se ven na tu překrásnou zahradu, kterou probouzelo jaro. Hleděla jsem na malé jezírko, do kterého tekl malý vodopád. Jemně čeřil hladinu vody. Cítila jsem klid, který zaháněl všechny pochmurné myšlenky, když jsem zírala na tu krásu a hravost barev a já v tu chvíli pocítila slzy na své tváři, které jsem nechala, ať si dělají, co chtějí. Všechno kolem mi jen připomínalo, že už dávno nejsem ve své vesnici a že už se možná nikdy nevrátím.
Šla jsem i s čistým oblečením do koupelny, kde jsem se nejdříve pomocí studené vody vydrhla od bláta a krve. Potom jsem si na chvíli lehla do horké vody. Bylo to příjemné. Uklidnující.
Když jsem se vrátila, pověsila jsem své roztahané šaty do skříně. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Moje oblečení se dost lišilo, od toho, které jsem nosívala doma. Většinou mi ho šila mladá švadlena, která poněkud zapomínala v tomhle ohledu na tradice a vždy vymyslela nové kousky, které někdy pobouřili mé rodiče, přesto jsem je s radostí přijala a nosila. Při vzpomínce na moji ves jsem zas pocítila smutek.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru. Lehla jsem si i s mokrými vlasy, které jsem si jen lehce projela prsty na futon. Zabalila jsem se do deky a konečně se pořádně vyplakala.



Pokračování příště
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | Čtvrtek v 15:22 | Reagovat

http://dark-horror-stories.blog.cz/1802/divokej-tanec-pro-zoe

2 Zoe Zoe | Web | Čtvrtek v 18:52 | Reagovat

[1]: Super :) moc děkuju :) snad ješte dneska si ji přečtu :)

3 Aneta Aneta | Čtvrtek v 19:37 | Reagovat

Parádní díl!! Úplně mě to chytlo :D :)

4 Misaki Misaki | Čtvrtek v 20:19 | Reagovat

Zoe tohle je zatím nejlepší povídka kterou jsem od tebe četla :) super díl :) těším se na další :)

5 Zoe Zoe | Web | Čtvrtek v 21:01 | Reagovat

[3]:Děkuju :) To jsem ráda :):3

[4]: Vážně?:D :3 jsem ráda že se ti líbí :) na dalším díle se již pracuje :D ale furt mě bolí záda :D tak moc dlouho u pc nevydržím :/

6 Nivashima Nivashima | Čtvrtek v 22:19 | Reagovat

Páni! To bylo vážně super ♥ Těším se na pokračování. Mám ráda povídky s touhle tématikou a úplně jsem to v hlavě viděla, jak Sakura a Sasuke spolu jeli na koni :3333 xDDDDD

7 Zoe Zoe | Web | Čtvrtek v 22:46 | Reagovat

[6]: Děkuju :3 Kdybys viděla co mám v hlavě a jak v mé hlavě vypadala jejich jízda veř mi že by ses červenala jak rajče :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama