Deník špatné matky - jak jsem dneska přišla o dech

13. února 2018 v 15:48 | Zoe |  Deník špatné matky
Zdravím,

Asi bych začala tím, že naše Roza ráda hraje na honěnou. Zbožňuje, když za ní někdo utíká a tak vyhledává situace, aby se do nich dostala.
Takže není překvapením, že začátek mého utrpení způsobila tahle "nevinná" hra pro děti.
Kdo by tušil, jak moc dokáže byt tahle hra nebezpečná? Pro děti? Možná. Pro dospěle? Ne?
Bohužel opak je pravdou. :D
Náš byt je zvláštně postavený, za to pro zábavu jak udělaný. Hlavně díky chodbě do L, která se line podél dvou příček obýváku. A aby to nebylo málo, do obýváku vedou dvoje dveře. Takže pro běhání do kolečka, jako splněný dětský sen.






Začalo to nevině jako každý den. Vytáhala jsem nákup, který jsem položila na stůl, předtím než všechno uschovám na své správné místo. Jenže Rozárka čím dál víc roste, takže už dosáhne i na ten stůl, který ještě před pár měsíci byl jako vrchol mont everestu.
Teď to byl pro ni už jen malý kopeček. Stačí, aby si stoupla na špičky, přidržela se jednou rukou stolu a zmocní se všeho, co ji padne do ruky.
V tomto případě šlo pytlík těstovin. Přesněji o špagety, které se tak krásně drží při běhu. Stačil jediný pohled a bylo to jasné. Hra začala a byl tu jen jeden vítěz.
Roza se jako vždy rozeběhla s natěšeným výrazem do chodby a já se ji rozhodla tentokrát překvapit útokem z druhé strany. Vyběhla jsem rychle k druhým dveřím, kterými chtěla běžet zpátky do obývaku ,aby tak mohla běhat dokolečka. Jakmile mě uviděla, ihned se u dveří otočila a vytratila se mi za rohem. Já ji samozřejmě následovala. Bohužel jsem si nevšimla hraček na zemi, který stačila před odchodem ven vyházet po chodbě. A Tak jsem po jedné blbé dlouhé kostičce uklouzla a spadla.
Řeknu vám, chvíli jsem myslela, že je po mně. Koukala jsem na bílý strop a sotva popadala dech. Snažila jsem se vrátit zpátky k sobě, ale měla jsem pocit, že vidím tam někde nahoře bílé světlo, které mě volalo k sobě.
Naneštěstí Roza je celkem pohotový človíček, jak viděla, že ležím na zemi, přiběhla ke mně a skočila mi na břicho. Začala na mě skákat, jako na koníčkovi. Když jsem ji po pár vteřinách omrzela, slezla ze mě a běžela zpátky do obýváku.
V tu chvíli jsem se rozesmála, jako nějaký šílenec. V duchu jsem proklínala každičkou hračku, co kdy dostala a zapisovala snad každou kostičku z té kolekce do svého imaginárního zápisníku smrti.
Bohužel to nebyl ještě konec.

Když už se mi začalo líp dýchat a vypadalo to, že se budu moct pomalu zvednout na nohy, uslyšela jsem zašustění pytlíku. I hned jsem se doplazila do obýváku, kde na mě vítězně hleděla.
Sledovala jsem, jak škubáním nahoru dolu rozsypává zbytek pytlíku arašídových křupek, který někdo (ten komu říkám, ať to tam nenechává) zanechal na stole.
V tu chvíli si říkáte: "Jak se z malého andílka mohl stat takový démon?"
Pravdou je, že nikdy andílek nebyla. :D
Odhodila prázdný obal na zem a utekla druhou stranou chodby do svého pokojíčku.
Asi každý zná tu scénu ze Simpsonových, kde Homer škrtí Barta. V tu chvíli jsem ten pocit pochopila. Stačilo by jen pár kroků…
"Ty jedna mrňavá…" a bylo by to. Nakonec jsem se s tím jako vždy smířila a šla ten binec uklidit. A i když jsme dala Roze jednu malou na zadek, pochybuju, že by si z toho něco vzala.

Naštěstí dneska končil přítel v práci dřív, takže se měl každou chvíli objevit doma. Sedla jsem si s bolestmi teda do křesla, zatím co malá koukala na televizi a čekala na jeho návrat.
Ani ne za deset minut konečně dorazil domů. Roza jako vždy běžela ke dveřím svého tatínka přivítat a pomazlit se. Já se v duchu radovala za záchranu svého rytíře, který dorazil domů, aby mě vysvobodil s věznění zlého draka.
Jenže ten princ je stejný padouch jako ona. S překvapeným výrazem se objevil i s tím upírkem v náručí, která se na mě ještě pořád za ten výprask mračila.
" Tady je máma. Sedí. Taky bych chtěl mít takovou pohodu a sedět si v klidu u televize," řekl s velkou dávkou provokace. A i když to myslel jen ze srandy, můj vnitřní démon se v tu chvíli probudil!


Související obrázek



Jak to bylo dál? Po pár vzteklých nadávek a proklínání jsem mu dala do ruky lahev s čajíkem. Hodila sem mu věci na převlečení na chodbu a zavřela se s noťasem v ložnici :D
Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.


Vaše zvrhlá, lehce labilní a trochu polámaná
Zoe :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 14. února 2018 v 23:53 | Reagovat

To nezávidim

2 Zoe Zoe | Web | 15. února 2018 v 18:52 | Reagovat

[1]: No už druhý den mě bolí záda :D

3 h2u h2u | E-mail | Web | 16. března 2018 v 9:40 | Reagovat

Zoe, rozesmála jsi mě... Děkuji! Dnes mám blbý den, který začal již včera. Tak alespoň tohle mi trochu zvedlo náladu. Ne, že bych byla ten typ, kterého těší cizí "neštěstí", ale mám také takového "ďáblíka" a dva starší asi už puberťáky - to jim je teprve 5 a 7 let. Takže podobné situace moc dobře znám :-D. Ještě mě nadchla úvodní stránka - fotka s citátem - moc hezké!Četla jsem něco s nějakými trablemi a znovu tě chápu! :-( Tak držím palce, ať to zvládneš, určitě bude líp! Také v to doufám! :-) Jdu číst dál ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama