Osud nám nepřeje

3. února 2018 v 10:02 | Zoe |  Jednorazové
Vzpomínate si na čtyři roky starou povídku Guardian Angel?
Tak vám přináším její novou verzi, sice jsem nechtěla nikdy sve povídky předělavat, ale rozhodla jsem se publikovat nekteré kousky na konoze. Bohužel povídka potřebovala rework jak sůl.

Snad se vám bude nová verze líbit. Nechám i starou :) Je na ní krásně vidět, jak se člověk postupem času vyvíjí a nechci o něco tak duležitého přijít. :) Navíc ty pocity, které jsem tehdy cítila, když jsem přicházela o milovaného člověka nikdy nevymizí :) Nechci aby nikdy nezmizeli, protože jsou mojí součástí.

Děkuju všem za podporu :)






Čím začít? Jak začít příběh, který nemá začátek, ale jen blížící se konec?
Jak vyprávět životní příběh někoho, kdo v životě nic neměl?
Je jedno kolik máte peněz a ani nezaleží na tom, jak vypadáte nebo kým jste. Když smrt klepe na dveře, neutečete. Neuplatíte ji ani neošálíte. Chladně si vezme, co chce, vytrhne vám to, co nejvíce milujete ze spáru vašich prstů.
Můžete prosit, křičet. Nepomůže to. Jak se jednou rozhodne, že je něčí život u konce, nezměníte to. Buď si vaši duši vezme sama, nebo si zahraje s osudem jiným, aby to udělal za ni. Zní to hrozně, ale tak život chodí.
To mě přivádí k hlavní otázce… Jak začít příběh, který nemá začátek?

Udělal jsem v životě mnoho chyb. Za některé jsem si mohl sám, k jiným mi pomohl samotný osud. Můžu litovat, jak dlouho chci. Udělal jsem velikou chybu, kterou bych si přál napravit. Nezměním to. Nevrátím čas, i kdybych sebe víc snažil. Moje hříchy byly vykonány. Nevymažu je. Vždy budou vypsané v mé duši a já se s tím prostě musel smířit. Nikdo je nemohl zničit.
Lítost. K čemu je, když už nevrátí to, co jsem provedl?

Seděl jsem v mále místnosti, která byla mým domovem, zároveň prokletím. Nejlepším přítelem mi byla samota, až to někdy bylo frustrující.
Díval jsem se na holou bílou zeď mého vězení. Pořád jsem viděl tváře lidí, kterým jsem ublížil. Tolik škody jsem napáchal v jediném okamžiku. Kéž bych tak mohl vrátit čas zpět.
"Uchiha, máte návštěvu," ozvalo se se zaboucháním o ocel. Neohlížel jsem. Tušil jsem, kdo tam bude, jako každou středu sem chodila. Ani jednou nevynechala. Neustále se mě snažila přesvědčovat, že život je krásny. Takové věci, které říkají lidé, co máj stále nasazené růžové brýle, nikdy pravou bolest ani nepocítili.
Cítil jsem její přítomnost, když si sedala na připravenou židli. Její vůně třešní mi zaplavila smysly. Popravdě jsem neměl tušení, jak vypadá. Nikdy jsem se neohlédl. Znal jsem její hlas a parfém, který vždy zaplnil celou místnost.
"Tak jak se máš Sasuke?" Pořád koukáš na zeď?" zeptala se milým hlasem. Neodpovídal jsem. Jak se může člověk jako já mít dobře? Když každým dnem čeká, než ho popraví?
"Takže zase budeš mlčet," povzdechla si.
"Něco jsem ti přinesla… snad se ti to bude líbit… Kreslili to děti z kurzu… Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, že bude festival?" Slyšel jsem z jejího hlasu, že se usmívá. Nechápal jsem důvod, proč mi vůbec takové věci říká. Nezajímali mě. Zašustěl papír.
"No tak… Podívej se. Dali si s tím práci," zašeptala smutně, když jsem ji dál ignoroval.
"Proč to děláte, když víte, že vás tu nechci?" zeptal jsem se po chvíli.
"Protože by člověk neměl být sám a navíc jsem slíbila Pomáhajícím, že tu s tebou budu."
"Měla byste to vzdát."
"Proč chceš, abych to vzdala, když jsi to vzdal ty sám?" zeptala se na oplátku.
"Protože sama víte, že už na tom záležet stejně nebude…" Chvíli bylo mezi námi ticho. Možná za to mohl fakt, že brzo na ničem stejně nebude záležet nebo konečně pochopila, že mi její přítomnost je ukradená.
Někomu jako já není pomoci. Nepotřebuju jí. Na životě mi už dávno přestalo záležet. Nic nezmění, to že mě brzo za moje skutky popraví, tak proč doufat ve falešné naděje?
"Sasuke," povzdechla zoufale.
"Proč se tak chováš?" pravila ztrápeně. Píchlo mě z toho u srdce. Věděl jsem, že ji mým chováním ubližuji, ale musela si uvědomit, že mě pomoci není. Nikdy jsem nežádal, aby se mě snažila dostat zpátky na světlo z těch temných míst. Tak proč? Tak proč prostě neodejde?
"Proč vám už nedojde, že jste tu zbytečně… Sakuro?" řekl jsem chladně a poprvé se na ni podíval, což jsem později velmi litoval. Seděla před mřížemi. V zelených očích se jí leskly slzy. Její bezchybnou pleť lemovali spadené pramínky jejích růžových vlasů. Byla mladá, krásná. Na chvíli mi to vyrazilo dech. Párkrát jsem zamrkal, abych se vrátil zpátky do reality.
Srdce se mi rozbušilo. Nečekal jsem to. Sevřel se mi žaludek. Nechápal jsem co se to děje. Tyhle pocity byli jiné. Nové a nelíbili se mi.
Odvrátil jsem od ní pohled. Na chvíli jsem litoval, že jsem se před chvíli k ní zachoval hnusně… ale… už by to mohla vzdát. Mohla si za to vlastě sama.
"Jdete pryč!" řekl jsem přísně.
"Sas…"
"Vypadněte! Už sem nikdy nechoďte! Nechci vás tu!" Slyšel jsem, jak se můj hlas ozývá po místnosti i to, jak se zvedá a odchází. Půlka mého já, si přála, aby se vrátila. Druhá ta chytřejší mě chválila. Takhle to bude lepší.
Nepřál jsem si, aby mě někdo litoval. Nezasloužil jsem si ji.

Dny ubíhali. Nepřišla. Cítil jsem poněkud zklamání. Díval jsem se přes mříže a tajně doufal, že ji na okamžik zahlédnu.
"Nakonec dostala rozum," řekl jsem si pro sebe. Všiml jsem si, že mi to vadilo. Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem ji vidět. Rozum mi za to nadával. Neustále jsem si v domnění, že mě moje mysl snad poslechne, opakoval ať na ni zapomenu, ale už dávno jsem věděl, že je to ztracený boj. Prohrál jsem ho. Nedokázal jsem ji pustit z hlavy. Hořce jsem věnoval úsměv mému stínu.
Kéž bych ji poznal za jiných okolností.

"Uchiha, máte návštěvu," ozvalo se za mřížemi se známým bouchnutím o celu. Rychle jsem se ohlédl, aniž bych si to uvědomil. Byl to reflex, o který jsem nestál.
Pocítil jsem úlevu, když jsem ji uviděl stát nedaleko mříží. Snažil jsem se odvrátit od ní zrak, ale nedokázal jsem to. Něco špatného ve mně mě nutilo sledovat, jak přistupuje blíž.
"Co tu chcete," hlesl jsem. Překvapilo mě, jak málo chladně to vlastně vyznělo. Usmála se na mě a já ji v tu chvíli začal nenávidět. Uvědomil jsem si, že se mi její úsměv celkem zalíbil. Možná víc, než jsem si kdy dokázal představit.
"Myslíš, že nad tebou zlomím hůl…Sasuke?" posadila se na židli, která tam byla zas přichystaná.
"Proč to nevzdáte?" zeptal jsem se a hleděl jí zamračeně do očí. Pohled mi s úsměvem oplácela. Trochu zčervenala a já v tu chvíli měl chuť se vítězně usmát, jako kdybych byl normální člověk neodsouzený a nečekající na blízkou smrt. Jako kdyby ona byla náhodná dívka, kterou jsem potkal.
Možná by se mi to líbilo, kdyby to bylo za jiných okolností.
"Jdete odsud," zašeptal jsem přiškrceně, když jsem si uvědomil, kam moje myšlenky směřuji. Odvrátil jsem od ní pohled. Přál jsem si ten obraz náhodného setkání vyhnat z hlavy.
"Ne. Nikdo by neměl být sám."
"Sám?" zeptal jsem s hraným překvapením. Pravdou bylo, že mě ta věta ve skutečnosti vytočila.
"Sám," zopakovala a já se krutě zasmál, nad její hloupostí. Co ona ví vůbec o samotě? Všiml jsem si jejich krásných šatů. Vypadali jak nové. Pochyboval jsem, že někdy pocítila, co to je hlad. Rozčilovala mě její naivita. Přál jsem si ji sundat ty její hloupé neviditelné brejle a ukázat ji opravdovou samotu. Místo to jsem přešel místnost k mřížím a vší silou o ně bouchl, abych ji vylekal. Měl jsem nutkání stanovit hranice. Hlídač si mě zamračeně změřil. Jednou rukou sáhl po obušku připravený zakročit. Věnoval mi varovný pohled, který jsem hned akceptoval.
Pohlédl jsem do jejích uplakaných očí. Hledal jsem v nich náznak strachu, ale nikde nebyl. Jako by postrádala půd sebezáchovy.
"Je vůbec normální?" napadlo mě. Nejspíš ne.
"Chci ti pomoc," zašeptala odhodlaně. V očích se jí stále leskly slzy, které si neohrabaně rukou setřela.
"Zase si ji rozplakal. Jsi spokojený?" pomyslel jsem si a na okamžik se za to zastyděl. Jenže. Všechno byla pořád její vina. Nikdy jsem ji nenutil, aby za mnou chodila.
"Proč jste tak naivní. Nemůžete mi pomoc, protože o to nestojím. Tak prosím odejděte." Řekl jsem tiše, jako bych nevěřil tomu, co jsem vyslovil. Po chvíli vstala. Neuhýbala pohledem.
"Sám dobře víš, že stejně přijdu než…," nechala větu vyset ve vzduchu.
"Neměla byste a vy to víte. Nechci vás vidět," připomněl jsem ji.
"Přijdu," slíbila. Naposledy mi věnovala odhodlaný pohled a pak odešla. Chtěl jsem prostrčit ruku mřížemi a zastavit jí. Neudělal jsem to. Nesměl jsem a byl jsem za to rád.
Bouchl jsem vší silou do zdi, abych vyventiloval všechen ten vztek, co se ve mně hromadil. Těžce jsem oddychoval. Srdce mi divoce bilo. Žaludek jsem měl sevřený v křeči, jako pokaždé když přišla a zase odcházela. Svezl jsem se na zem. Nenáviděl jsem ji. Nesnášel jsem ty pocity, které mnou proudily jako jed. Chtěl jsem, aby zmizeli. Aby ona zmizela. Hořce jsem se rozesmál, jako bych slyšel nějaký špatný vtip.
"Jak dlouho mě chce takhle ničit?"

Měsíce ubíhali a moje smrt stále nepřicházela. Každý den jsem sledoval strážný, jak procházejí uličkami a někoho dovádějí. Zatím co já stále seděl a čekal. Byl to hrozný pocit bezmoci, vědět, že brzo přijde konec, ale přitom jen přihlížet v nevědomosti, jak se tváře v celách mění.
Sakura mě nepřestala navštěvovat. Chodila sem každou středu ve stejný den v tu samou dobu. Postupně jsem si začal pamatovat každý detail její tváře. Než jsem se nadál, vetřela se do mých snů. Čas nějak plynul a my se začali sbližovat.
"Vypadáš nějak šťastně," usmál se hlídač, když odešla.
"To se ti jen zdá," odvětil jsem a hleděl si svého.
"Nevypadá to tak. Ale je to dobře. Vypadáš míň nebezpečně, když se usmíváš," zasmál se a já se k němu nechtěně přidal.
"Mám prosbu Kakashi," zvážněl jsem po chvíli.
"Co potřebuješ?" zeptal se překvapeně. Stejně jako já to ode mě nečekal.
"Tužku a papíry."
"Jo to nebude žádný problém, máte je dovolené. Zítra je tu budeš mít."
"Děkuju."

Nejdříve jsem nevěděl co napsat, ale nakonec jsem se rozhodl napsat pravdu.

Čím začít? Jak začít příběh, který nemá začátek, ale jen blížící se konec?
Jak vyprávět životní příběh někoho kdo v životě nic neměl?
Udělal jsem chybu. Lituji ji, ale nezměním ji.
Přál bych si, aby vše bylo jinak. Kdybych mohl vrátit čas, bez váhání bych to udělal.
Ptala ses, proč tu jsem. Nikdy jsem ti vlastně neodpověděl, i když asi víš, co se stalo. Určitě jsi viděla mojí složku. Jenže jako všechno okolo i můj příběh má dvě strany mince.
Provedl jsem něco strašného. Nadělal jsem škodu, která nejde napravit. Sebral jsem život nevinnému člověku. Byla to náhoda. Možná ano, možná ne.
Celý život jsem nic neměl, než svého bratra, který moc brzy zemřel. Od té doby to šlo semnou z kopce. Začal jsem se ztrácet v alkoholu a drogách a než jsem se nadál, ztratil jsem víru i smysl žít.
Zrovna jsem byl zase opilý, když jsem se rozhodl jedné noci skoncovat se životem. Ukradl jsem na ulici auto a jel k rybníku v parku. Ujížděl jsem, jako bych se bál, že si to nakonec rozmyslím. Než jsem se stačil vzpamatovat, vjel jsem do rybníka. Myslel jsem, že je konec, ale nebyl.
Když jsem se probudil, měl jsem na rukou vraždu dvou mladých milenců, co u toho rybníka seděli. Je to Ironie. Vzal jsem jim život i jejich lásku a sám se na hranici smrti zamiloval.

Když zase přišla, měla na sobě nádherné bíle šaty. Vypadala v nich skvostně a já si na okamžik představil, jak spolu jdeme na rande. Jak flirtujeme stejně tak jako to dělávají jiní lidé.
"To jo," povzdychl jsem si se smutným úsměvem a vyhnal tu směšnou představu z hlavy.
"Ahoj," pozdravila a zase se posadila, jako vždycky.
"Ahoj," opáčil jsem skoro neslyšně.
"Tak jak se daří?" zeptala se jako pokaždé a zadívala se mi pronikavě do očí, jakoby v nich měla číst.
"Dobře," odpověděl jsem naučeně. Poslouchal jsem, jak vypráví o své třídě, kterou vedla. Sledoval jsem jak si spadené prameny vlasů dává zpátky za ucho. Svíralo se mi z toho v hrudi. Nelíbil se mi ten pocit, který jsem čím dál častěji pociťoval.
"Tohle jsem pro vás napsal. Zatím to prosím nečtěte. Nechte si to, až bude po všem." Podal jsem jí obálku. S překvapením ji přijala. Věnovala mi svůj krásný úsměv a já se v duchu ptal, jestli se cítí podobně, když se naše oči setkají.
"Už budu muset odejít," řekla po chvíli. Zachvátila mě z neznámého důvodu panika.
"Odejít?" Žaludek se mi sevřel. Vždyť teprve přišla.
"Promiň, přišla jsem se sem na tebe podívat, jak jsem slíbila. Dneska tě ale musím opustit dřív," omluvila se. Viděl jsem ji na očích, že ji to trápí.
"Chápu. Nedělejte si o mě starost" snažil jsem nedat najevo, jak moc mi vadí, že chce odejít. V hlavě jsem si za to nadával. Měl bych si přát, aby odešla.
"Tak já jdu. Měj se pěkně," pravila a otočila se. Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale měl jsem pocit, že to musím udělat, aniž bych vůbec věděl, co dělám. Neovládal jsem se. Sama ruka mi proklouzla mezi mřížemi a stiskla jí ruku. Zastavila se a ohlédla se na mě překvapeně.
Čas se na chvíli zastavil a my se ocitli někde mimo moje chápaní. Cítil jsem tu sílu okamžiku. Patřil mezi ty vzácné, které nejsou vysvětlit slovy. Prostě je. Vy ho jen prožíváte, takový jaký je. Nikdy byste ho za nic na světě nevyměnily.
"Musím jít" přerušila to ticho. Pustil jsem ji ze svého sevření a sledoval, jak jde kde dveřím, kde se na chvíli zastavila, aby se na mě otočila.
"Sasuke, přestaň mi konečně vykat," usmála. Díval jsem se, jak zmizela ve dveřích, a pocítil prázdnotu. Držel jsem se mříží, doufající, že si to rozmyslí a vrátí se. Neudělala to. Nevrátila se a já ji za to neodsuzoval. Nikdy jsem si to nesměl přát. Nakonec brzo stejně zemřu, tak proč chtít něco co se nemůže splnit?

Díval jsem se na známou bílou zeď, jako každý den. Přemýšlel jsem nad životem, nad minulostí i nad budoucností, která mě nečekala. Chvíli jsem se přistihl, jak si představuju normální život. Jaké by to asi bylo mít rodinu a přátelé? Nechodit za školu, možná bych nikdy nesešel z cesty. Jenže všechno tohle byli jen domněnky, které jsem si jen přál. Nic víc.
"Sasuke?" Ozvalo se a já překvapeně vzhlédl. Stala za mřížemi a přes slzy se na mě usmívala.
"Stalo se něco?" zeptal jsem se. Najednou jsem měl zlou předtuchu. Přiskočil jsem automaticky k mřížím.
"Copak se stalo?" vyhrkl jsem s pocitem úzkosti, který se mi usazoval v hrudi, když neodpovídala. Místo toho se poprvé dotkla mé tváře. Nečekal jsem to, ale neuhnul jsem. Hladila mě tak něžně, jako bych se měl každou chvíli rozpadnout. Pak mi vše ale najednou došlo. Cítil jsem hořkost celého světa, jak mě ohlušuje. V duchu jsem se rozesmál nad tou ironií, která mě neustále pronásledovala.
Nakonec zemřu. Přál jsem si, aby to přišlo už dřív.
"Takže, už mě chtějí …" nedořekl jsem. Hlas se mi zlomil, pod vší tou tíhou, která se na mě snesla. Přikývla a víc se rozplakala. Chtěl jsem ji říct, že to bude dobrý, ale na nic jsem se nezmohl.
"Zítra." Vzlykla v zoufalství.
"Takže zítra už bude po všem," zašeptal jsem šokovaně, jakoby mi to pořád nedocházelo. Prostě zemřu, nic nebude. Můj mozek tenhle fakt odmítal přijmout.
"Je mi to líto," zašeptala.
"Je mi to líto," opakovala mezi vzlyky. Chtěl jsem ji obejmout, abych ji uklidnil, ale nemohl jsem.
"Na tom už nezáleží." Pravil jsem vyrovnaně, klidněji, než jsem si myslel, že budu v takové situaci kdy schopný. Ruce se mi nepatrně roztřásly. Chtěl jsem, aby s tím přestaly. Ne teď. Ne když tu byla. Nechtěl jsem, aby viděla, že mám strach, který se ve mně rozšiřoval jako nákaza, která se nedá vyléčit.
"Já… Milu…" začala, ale já ji umlčel. Bylo to tak rychlý, že jsem sám nechápal, jak se to stalo. Bylo to nad moje chápání. Ani v nejdivočejších snech bych si to nedokázal představy. Políbil jsem ji. Cítil jsem chlad oceli na své tváři. Studil a připomínal mi, skutečnost, která nešla změnit. Vracel mě zpátky do reality, kde nic nebylo, jak jsem si přál.
"Sakuro" zašeptal jsem, když jsem se od ní odtrhl. Šokovaně na mě hleděla. Tváře měla narudlé a já si v duchu říkal, jestli by se stejně červenala, kdybychom byli na normálním místě.
"Zítra." Zahleděl jsem se ji do očí, čekající až mi bude věnovat pozornost. Cítil jsem tíhu světa na mé hrudi. Drtila mě, že jsem zapomínal chvílemi dýchat.
"Nesmíš sem přijít" řekl jsem co nejpevnějších hlasem.
"Slečno je čas jít!" Ozval se Kakashi a přerušil tak Sakury pokus něco proti tomu namítat.
"Sbohem Sasuke"
"Sbohem Sakuro," pravil jsem a díval, jak zase odchází. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem věděl, že je to naposled. Snažil jsem se zapamatovat každý detail její tváře, každičkého pohybu. Kdy jsem tak změkl?
Sledoval jsem, jak mizí ve dveřích. Žaludek se mi zhoupl a já měl pocit, že mi srdce vyletí z těla. Vší silou, která ve mně zbyla, jsem praštil do zdi. Cítil jsem zoufalství, které se snažilo převzít nade mnou nadvládu. Nešlo s tím bojovat.
"Proč jsi nechtěl, aby zítra přišla. Mohly jste se rozloučit," zeptal se mě Kakashi.
"Protože se bojím, že kdybych ji zítra uviděl, bál bych se zemřít. Čekám na svoji smrt už roky. Jsem s ní smířený. Nemůžu si dovolit najednou měnit názor." Hořce jsem se usmál.
"Asi to tak bude lepší,"souhlasil s lítostí v hlase.

……….

Seděla na lavičce v parku nedaleko staré věznice, do které za ním často chodila. Chtěla se jít na něj ještě naposled podívat. Naposledy se sním rozloučit. Jenže nemohla. Dokázala by sledovat, jak umírá? Ne.
Tolik si přála, aby vše bylo jinak. Kdyby se jen potkali dřív. Kdyby jen neztratil vůli žít, možná by teď byli spolu šťastný. Realita byla jiná a ona se s tím musela smířit.
Podívala se na obzor. Slunce pomalu vycházelo. Vítr si pohrával s korunami stromů, a i když už bylo září, pořád bylo teplo. Cítila teplo slunečních paprsků na své tváři. Užívala si ten hřejivý pocit, který ji připomínal polibek, který se stane navždy její nejkrásnější vzpomínkou.
Vstala z lavičky a šla dál parkem. Brzy bude konec, věděla to. V duchu se ptala, jestli se Sasuke bojí. Najednou ji svět přišel jiný. Smutný a tak temný, než kdy dřív. Vzpomněla si na dopis, který ji Sasuke tehdy dal. Vytáhla ho ze svetru. Chvíli na něj zírala, jakoby se bála toho, co v něm je. Může ho už vlastně číst?
"Kéž by to bylo vše jinak," zašeptala do větru.
Otevřela obálku a začala číst.

………

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl strach, když mě vedli známými prostory věznice. Cítil jsem tu moc a pocit úzkosti, který jsem vídal na všech těch tváří.
Posadili mě do bílého křesla v prázdné bíle místnosti. Překvapilo mě, že je tam okno, na krásnou krajinu, o který jsem neměl ani tušení. Bylo to kruté.
Rozhlížel jsem se, jestli tu náhodou někde není. Hledal jsem její neposedné růžové vlasy. Ulevilo se mi, když ji nenašel, ale zároveň jsem se cítil prázdně.
Doktor mi změřil tep a připojil mě k přístroji na měření funkcí.
Přál jsem si naposled vidět tu usměvavou tvář, nechápající krutost našeho světa.
Slunce bylo na obzoru. Jeho teplé paprsky mě přes sklo pohladily.
"Je čas," řekl doktor. Kývl jsem. Podíval jsem se na Kakashiho lítostivou tvář. Věnoval mi pohled, jakoby věděl vše. Jakoby jsem mu mohl sdělit svoje obavu, aniž bych je vyslovil.
"Neboj, povím ji to," slyšel jsem ve své hlavě. Přikývl jsem.
"Dobře, jsem připravený," zalhal jsem a opřel se víc do křesla. V duchu jsem se uklidňoval. Už brzo bude po všem. Srdce mi divoce tlouklo, jak jsem si vše začínal víc uvědomovat. Díval jsem se do stropu. Děkoval jsem, za to že jsem aspoň na chvíli mohl poznat štěstí. Možná dostanu jednou šanci ji znova potkat v lepším životě. Tentokrát za normálních okolností, jako dva lidé, co se náhodně potkají. Doktor mi vpíchnul do žíly kanylu, ke které přišrouboval hadičku.
Cítil jsem studenou tekutinu, jak mi koluje žílami. Víčka mi pomalu těžkla a já se v tu chvíli přestal bát.

Dočetla dopis. Ruce ji přestali pracovat a tak klesy podél těla. Zadívala se na nebe, které se zbarvovalo do oranžova. V očích měla slzy. Nedokázala je zastavit. Srdce jí pukalo žalem. Zhroutila se zoufale na kolena.
"Sasuke!" ozval se zoufalý výkřik.


Neplakejte oči andělské,
vy mě přeci hlídáte.
Láskou svou mě chráníte,
srdce mé bráníte.
Nastal čas smrti mojí,
až se naše rty v jedno spojí.
Anděl smrti přispěchal,
duši mou jsem mu odevzdal.

Tak proč oči překrásné?
Proč stále pláčete?


KONEC

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 3. února 2018 v 13:31 | Reagovat

Bože.
To mi připomnělo jednu krásnou mangu, kde byl taky kluk ve vězení a už v ničem neviděl smysl. A pak přišla stará paní se svou vnučkou, které navštěvovaly a pomáhali a poslouchali lidi bez smyslu života.
Krásně napsané.
Ale dle mého by se to dalo ještě krásněji rozepsat, popsat všechny ppcity, nebát se vylsat všechno, co postavy cítily a jak by se cítily.
Sem tam se vbloudila chybička vVšak... nechci do toho kecat nebo tak, ale je to tvoje věc, jak se tvůj příběh jmenuje, ne? :) I několik set knih mají stejný název, ale příběh je jiný. :) Pokud se ti Maska líbí, tak si za tím stůj. :)
Já nerozmlouvám, jen konstatuji. :) Je blbost, aby ses nechala zamnipulovat a vystrašit tím, že takový název už něko má. :) podpbě chybějící čárky v souvětí a nebo interpunkce v přímé řeči.
Ale jinak moc krásné. :)

2 Zoe Zoe | Web | 3. února 2018 v 14:03 | Reagovat

[1]: Děkuju za tvůj komentář :) určitě víš, jak moc mě potěšil. Sama to znáš.
Ano máš pravdu. Je to podle mangy, která mi byla v té době smutku velkou inspirací. Patří mezi mé oblíbené a to právem. Jinak mám v plánu ji zmínit, až budu opravovat zpětně chyby.
A zase máš pravdu. Mám neustále nutkání všechno uspěchat, ať je to ve psaní, nebo jen u obědvání. Všechno se snažím městnat do malého prostoru času.  Bála jsem se, že když se rozepíšu, zase se ztratím v minulosti a zapomenu, kam směřuji. Nemám na to dostatek odvahy ani sebevědomí. Ale nakonec vím, že jednou dosáhnu té dokonalosti, po které za dobu blogování toužím :) ty pocity tam zkrátka chybí a já to vím. Stydím se za to, ale jsme stále jen fanoušek/amatér pisálek. :D
O název mi nikdy nejde. Protože kdybych měla hledat originální název, tak bych nikdy nic nezveřejnila. Ke všemu příběhy, které prožíváme a myslíme, že jsou jen naše, někdo prožívá na jiný světadílu taky. Se stejným názvem jen s jiným příběhem :)
O chybách vím. Je to moje achilovka. Někdy si říkám, proč se na to víc nezaměřím, pak se na to vykašlu – což je chyba. Stále se mám co učit. No, ještě mě čeká dlouhá cesta sebezlepšování :)

Ještě jednou děkuji :) Opravdu jsi mě potěšila.

3 adís adís | E-mail | Web | 3. února 2018 v 17:25 | Reagovat

Panebože.
Paneboue.
Bože! Ja jsem takovej...! Za ten posledni odstavec - SE STRASNE OMLOUVAM! Ten tam nemel byt! Psala jsem na mobilu a kdyz jsem text opravovala, nechtene jsem klikla na vlozit! Boze! Aaaagj! :dd "vsak nechci do toho kecat..." az po "-a vystrasit tim, ze nekdo taky nazev ma"
Bozeeeee, zabte mne. xd a ja, sakra, o cem to v oome tu mluvis xdddd

Jo, dneska kazdy komantar potesi, protoze uz blogy nimso necte a blogery to uz tak nenaplnuje... :\ Je to strasne skoda.
Amater a napsat toto? No pani, smekam. Rozhodne pokracuj, mne se to libi. Budu sem cjodit na kaficko casteji... :)

4 Zoe Zoe | Web | 3. února 2018 v 17:49 | Reagovat

V pohodě :D Stavá se mi to taky :D proto skoro na mobilu komenty nepíšu :D mam chut pak mobil prohodit oknem :D

Jo vím, co ti myslíš. Chci zpátky ty doby před 12ti lety. Nejlepší časy co jsem v eře blogování zažila :)

Jsem ráda že se ti aspon trochu líbila :D Dělá mi to radost :) Sama jsem ráda že jsem narazila na tvůj blog :) mam dneska v planu až mi dcera usne udělat si čajík a prohledat tvoje povídky :) Teda pokud to vyjde. Malá je nemocná, tak mám sice čas na blogování, ale za to spím max tři hodiny :D

5 Aneta Aneta | 3. února 2018 v 22:33 | Reagovat

Jó, tak tohle je přesně ta povídka, u které jsem před několika lety bulela jako želva..a bulím zas! Krásné a dojemné :)

6 Zoe Zoe | Web | 3. února 2018 v 23:09 | Reagovat

[5]: Děkuji Anetko :) jsem ráda že se ti i podruhé líbila :) A omlouvám se jestli jsem tě zas  rozplakala :D :/

7 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 4. února 2018 v 1:00 | Reagovat

pekne vidiet aktivny blog o Narutovi :D

8 Zoe Zoe | Web | 4. února 2018 v 10:04 | Reagovat

[7]: To samé jsem si řekla včera o tom tvém :D

9 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 5. února 2018 v 0:05 | Reagovat

[8]: Hah :D no to hej tá komunita sa riadne preriedila :D

10 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 20:52 | Reagovat

[9]: bohužel :( snad se to časem zmení. Jenže celkově hodně blogů končí kvuli zemnám tam nahoře :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama