Secrets: Díl poslední

8. února 2018 v 20:54 | Zoe |  Secrets

Zdravím,

takže poslední díl povídky je tady. Omlouvám se, že je krátká. Už minule jsem to chtěla ukončit, ale neodolala jsem nutkání, vás ještě pár dní napínat. :D (jsem zlá :P)Kakashi
Děkuju všem, co ji četli. Doufám, že se vám líbila. Ještě jednou děkuju za podporu, kterou jsem při psaní měla. Opravdu děkuji. :)



Dívali jsme se, jak se prázdné chody zaplňují nepřáteli. Sasuke držel pevně zbraň v ruce, kterou jednomu z nich předtím sebral, připravený zasáhnout, ale oba jsme věděli, že tolik nábojů ani se zásobníkem nemá, aby mohl zabít všechny.
"Nakonec jsme vás našli" slyšeli jsme známí hlas osoby, která se prodírala davem dopředu. Byla to Karin. Stála se svázanou rukou v novém oblečení a nenávistně na mě hleděla.
"Tu růžovlasou chci, pokud to půjde živou, ale nevadí, když ji náhodou zabijete." Řekla s vítězným úsměvem na rtech.
"Ale no tak lásko moje, ani jsi jim nedala možnost se vzdát. Rád tě vidím Sasuke." Slyšela jsem Orochiamruv slizký hlas.
Hledala jsem ho v davu, ale nikdy nebyl. Jeho hlas vycházel z repráku nad námi.
Pohlédla jsem na Sasukeho, který na malou chvíli ztuhnul. Stiskla jsem mu něžně ruku a on na mě pohlédl. Jeho tvář se uvolnila. Něžně se na mě usmál a stisk mi jemně opětoval.
"Odložte zbraně a nic se vám nestane. V druhém případě oba zemřete," ozvalo se.
Srdce se mi víc rozbušilo při pomyšlení, že bychom se měli vzdát. Vzpomněla jsem si na Sasukeho tělo, které viselo na okovech. Zamrazilo mě z toho. Na druhou stranu jsem zemřít ještě nechtěla. Dostali jsme se do situace, ze které nevedla cesta ven.
"Co když odmítneme oboje?" zeptal se s klidným hlasem Sasuke, jakoby mi četl myšlenky.
Hlas v reproduktoru, se začal smát. Cítila jsem, jak mi z něho naskakuje husina po celém těle. Ruce se mi roztřásly. V hrudi se mi usadil zhnusený pocit, kterého jsem se nedokázala zbavit.
"Můj drahý Sasuke, málem jsem zapomněl, jaká je s tebou zábava. Nemáte na vybranou a moje nabídka je jen dočasná, tak toho využijte, dokud máte čas."
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se šeptem. Sasukeho tělo se napjalo. Stisk byl silnější, ale neubližoval mi.
"Přemýšlím" odpověděl. Sledoval počet nepřátel. Hledal únikovou cestu, která byla dávno ztracená.
"Tik tak. Tik tak" ozývalo se po chodbě, zatímco my probírali naše možnosti, které nebyli zrovna dobré.
Když se vzdáme, oba nás uvěznění a při velkém štěstí hned zabijí. V horším případě nás budou dokola a dokola mučit, což se ani jednomu z nás nezamlouvalo.
Když budeme bojovat, zemřeme teď a tady. Bylo jich moc na to, abychom se probojovali ven. Navíc já neuměla bojovat a Sasuke nedokáže přemoci všechny sám, aniž by mě do toho ochraňoval. Naše vyhlídky nebyli dobré a šance na útek téměř nulová. At uděláme cokoliv, nemáme zkrátka šanci se z toho dostat. Cítila jsem bezmocnost a nenáviděla se za to. Přála jsem si, umět aspoň něco užitečného, co by nás z toho dostalo.
"Asi nemáme na výběr Sakuro" zašeptal po chvíli, když se naše oči střetly. Hleděl mi do očí a já věděla, že i když se možná už nikdy neuvidíme, že je to asi konečná, tahle chvíle byla naše. Drželi jsme se za ruce, přepravený čelit našemu rozhodnutí. Nevěděla jsem co má Sasuke v plánu, ale bylo mi to jedno. Dokud jsem byla s ním, nezaleželo mi na tom. Stačilo mi, že jsme spolu. Důvěřovala jsem mu a věděla jsem, že pro nás udělá to nejlepší, I kdyby to znamenalo, zemřít tady.
"Sasuke" zašeptala jsem, když v tom se začali ozývat velké rány. Země se pod námi třásla. Strop i stěny praskaly. Oba jsme hleděli dopředu do chodby před námi, ve které s další ranou odletěl velký kus zdi. Strop se tam začal bortit a pohřbil tak skoro všechny, kteří tam stáli pod svými sutinami. Prach se rozvířil všude kolem nás a my nic v tu chvíli neviděli.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě. Stále mě držel za ruku a nepouštěl mně.
"Jo" hlesla jsem mezi kašlem, když se mi prach dostal do plic.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Sasuke neodpovídal. Hleděl na týpka, který se v prašnu objevil na zhroucené zdi. Snažila jsem se rozpoznat kdo to je, ale viděla jsem jen siluetu.
"Uzumaki Naruto je zde!" Ozval se známý hlas, když prach pomalu ustával. Stál na rozpadlých kusech zdi, jako nějaký akční hrdina. Ruce měl zkřížené na prsou.
"Umíš si vybrat dobu kdy přijít. Už jsem myslel, že to nestihneš." Řekl Sasuke. Jeho rty se zvlnili do pobaveného úsměvu. Neviděla jsem, že by byl překvapený. Vypadalo to, jakoby byl na takové věci od Naruta zvyklý, zatím co se šokem hleděla na tu spoušť. Naruto mu úsměv opětoval.
"Ztratil jsem se" prohlásil omluvně.
"Oh, Sakuro ahoj" zamával na mě a seskočil dolu k nám.
"Ahoj" opáčila jsem nejistě. Pořád jsem byla překvapená.
"To je otrava. Můžeme to tu uzavřít." ozvala se další osoba, která k němu seskočila.
"Shikamaru?" zeptala jsem se překvapeně. Neměla jsem tušení, že Shikamaru s nimi pracuje taky. Měla jsem chuť začít zase Sasukeho vyslíchat, ale rozhodla jsem se to nechat až udeme v bezpečí.
"Hoj vy dva" řekl, když si nás všimnul. Pozdrav jsme mu oplatili.
S velkou úlevou jsem sledovala, jak stropem seskakují dolu další lidé, kteří začali zajištovat oblast. Procházeli kolem nás. Zatykali přeživší a odnášeli mrtvé. Pocítila jsem úlevu a štěstí, že nás zachránili.
"Nemůžeme najit Orochimara" ozvalo se z vysílačky. Sasuke s Narutem se sebe podívali a zamračili se.
"Najdu ho, ty ji dostaň ven." Rozkázal Sasuke a Naruto kývl.
"Co? Jsi zraněný!" ozvala jsem se, hned jak mi pustil ruku.
"Tohle musím dokončit. Slibuju, že se vrátím," řekl vážným tónem. Chtěla jsem něco říct, ale Naruto se dotkl mého ramene.
"Postarej se o ni. Já ho jdu najít," oznámil, když se otočil.
"Neboj Sasuke," řekl s klidným hlasem Naruto a usmál se na mě. Sasuke se dal pohybu. Sledovala jsem, jak mizí v chodbě, ze které jsme předtím přišli.
"Naruto! Musíš jít za ním. Je hodně zraněný! Sám to nezvládne!" Naléhala jsem na něj. Ale Naruto neodpovídal, místo toho sledoval zem pod námi. Chvíli trvalo, než na mě pohlédl.
"Sakuro. Tohle je jeho boj. Ale neměj o něj strach, jak tě dostanu ven, půjdu mu na pomoc." Usmál se na mě.
"Dobře" hlesla jsem poraženě. I když jsem chtěla Sasukemu pomoct, věděla jsem, že bych se mu jen motala pod nohy a navíc jsem neznala Sasukeho minulost tolik jako Naruto. Nezabývalo se mi nic jiného, než jim věřit a doufat, že se Sasuke vrátí.

Naruto mi pomohl dostat se ven, kde na nás čekal lékařský tým. Jakmile mě spatřili, zabalili mě do deky a vedly k jednomu vozu, kde mě začali vyšetřovat.
"Jdu za ním. Neboj se. Je to nejlepší agent" usmál se na mě Naruto, když mi měřili tep.
"Děkuju, Naruto" řekla jsem upřímně a on se zase jen usmál. Ujistil mě, že se se Sasukem vrátí a pak zmizel v díře, kterou jsme se dostali ven.
Sledovala jsem, jak se tváře mění, když vycházeli ven. Ale nikde jsem neviděla tu, kterou jsem hledala. Místo se hemžilo agenty, kteří vytahovali nějaké věci a spisy ven. Nakládali je do aut, které k tomu speciálně přivezly.
"Sasuke nemá proti Orochimarovi žádnou šanci" řekla Karin, která stála vedle mě. Nevšimla jsem si ji.
"Na tvůj názor se nikdo neptal," připomněla jsem ji s vyrovnaným tonem a hleděla dopředu.
"Už jsou zpět. Našli Orochimara," informoval všechny Shikamaru a mě se hrozně ulevilo. Sledovala jsem jak se jako první objevil Naruto, který vytahoval Orochimara ven. Za ním hned vylézal Sasuke.
"Však sleduj" řekla s úsměvem Karin, až mě z toho jejího tónu zamrazilo. Všichni tři šli naším směrem. Vedli před sebou Orochimara v poutech, který se usmíval stejně tajemně jako Karin. Cítila jsem, že je něco špatně. Najednou mě polil studený pot a ten pocit nabyl na intenzitě.
V tom se zem začala třást. Slyšela jsem rány, které roztřásly zem pod našima nohama.
"Sasuke!" vykřikla jsem, když jsem si všimla, jak překvapeně hledí na hlínu, která praskala z obou stran. Sasuke na mě hned pohlédl. Pokynul Narutovi aby běželi vpřed, jenže je prasklina dohnala a rozdělila. Odřízla tak Sasukeho od ostatních. Sledovala jsem, jak zem pod Sasukem pomalu rozpadá. Velkým křupnutím se začala pohybovat směrem dolů. Naruto na Sasukeho volal a podával mu ruku, jenže ten na ni nedosáhl. Rozeběhla jsem se jejich směrem, volající Sasukeho jméno. Cítila jsem jak slzy na svých řasách, když se na mě něžně usmíval. Všechno to bylo tak rychle a zároveň pomalé. Slyšela jsem jak Naruto na něj zoufale křičí, ať se chytí jeho ruky. On ale zavrtěl hlavou a odstoupil od něj dál. Zem se čím dál víc rozpínala. Sasuke mi věnoval pohled, jako by se semnou loučil. Jeho rty se rozpohybovali, ale já neslyšela, co říká. Potom s dalším velkou ranou se zem pod Sasukeho nohama rozpadla a on zmizel.
Něčí ruce mě zachytili. Bránila jsem se a snažila se z nich vymanit. Pořád jsem volala Sasukeho jméno, ale bylo to k ničemu. Nikde nebyl.
Shikamaru s dalšíma agenty běželi Narutovi na pomoc, ale Naruto stejně jako já se bránil, když se ho snažili zvednout ze země. Cítila jsme zoufalství, které nás oba obklopilo. Nohy se mi podlomili a já sklouzla na zem. Svět se semnou točil. Pořád jsem si opakovala, že to není pravda. Čekala jsem, kdy se Sasuke zase objeví, se svým krásným úsměvem, který jsem vždy tak milovala. Tolik jsem si přála, aby to byl jen sen. Sledovala jsem tu bezmoc, když Naruto bouchal do hlíny. Jak v návalu zoufalství a vzteku vytrhává kusy trávy a hází ji kolem sebe.
S poslední silou, která ve mně zbývala, jsem se vymanila z držení a postavila se nějak na nohy, které mě odmítali poslouchat. Snažila jsem se dojít k Narutovi , kde jsem dopadla na kolena. Brečela jsem. Slzy mi stékaly po tváři. Cítila jsem, jak mi srdce puká žalem, když jsem sledovala sutiny, ve kterých Sasuke zmizel. Žal mě drtil. Ta tíha, kterou na mě dopadl, byla tisíckrát horší, než jsem si dokázala představit. Měla jsem pocit, že každou chvíli přestanu dýchat.
"Naruto" zvykla jsem a on se v tu chvíli zastavil. Sledoval mě se slzami v očích.
"Slíbil jsem ti, že bude v pořádku" hlesl zoufale a já zavrtěla hlavou.
"Není to tvoje chyba," řekla jsem a víc se rozbrečela. Naruto mě objal. Cítila jsem, jak jeho slzy máčí moje vlasy, zatím co moje promáčeli jeho oblečení. Dlouhou dobu jsme se drželi a oba plakali nad ztrátou milovaného člověka. Oba nás spojovalo zoufalství.

O 14 dní později

Stála jsem mezi lidmi oděná v černém, kteří na mě lítostivě hleděli. Poslouchala jsem proslovy, které vychvalovali Sasukeho slávu a odvahu.
I když Sasukeho tělo po dlouhých dnech nenašli, rozhodli se mu uspořádat pohřeb, který si i přes jejich nesouhlas zasloužil.
"Vždycky tě miloval" řekl šeptem Naruto, když se vracel od jeho fotky, kde položil bílou růži.
Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni, jak mě povzbuzuje k tomu být silná. I když se mi celé tělo třáslo, nebrečela jsem. Nedokázala jsem to. Moje oči odmítali uronit slzy. Byla jsem vyschlá z každodenního pláče, že jsem teď nedokázala ze sebe dostat ani jednu slzu. Přešla jsem k fotce, kterou jsem nikdy neviděla. Vypadal tam tak spokojeně. Položila jsem květinu k ostatním a vrátila se na místo.
"Můžeš chvíli bydlet s námi, než se dáš dohromady. Hinata bude moc ráda." řekl Naruto a já jeho velkorysou nabídku odmítla.
"Chci byt sama" odpověděla jsem upřímně a on s pochopením kývl.
Dívala jsem se, jak všichni opouštějí Sasukeho hrob. Sledovala jsem vyrytá slova do pomníku. Přála jsem si vrátit čas a užit si poslední chvíle, které jsme nestihly. Chtěla jsem Sasukeho naposledy obejmout. Naposledy ho políbit. Cítila jsem slzy, jak mi smáčejí tvář. Překvapeně jsem se dotkla své tváře.
"Sakuro" ozval se hlas člověka, který jsem myslela, že už neuslyším. Položil mi ruku na rameno.
"Nečekala jsem tě. Jsem ráda, že tě vidím, Itachi," pravila jsem s úsměvem.
"Taky jsem to nečekal." Úsměv mi opětoval.
"Má hezký hrob"
"Jo" hlesla jsem.
"No škoda, že ho ještě nevyužije" řekl tajemně a vydal se pomalým krokem pryč. Chvíli trvalo, než mi jeho slova došla.
"Cože?" zeptala jsem se překvapeně a otočila se na něj. Ten jen pokývl hlavou na malý kopec, kde v západu slunce, které mě oslepovalo, stala silueta opřená o auto.
"Sasuke? To není možný!" vyhrkla jsem.
"Přesvědč se sama." Povzdychl si otráveně.
"Rád jsem tě viděl, Sakuro, ale mám ještě další záležitosti, které musí vyřešit. Navíc si máte asi co říct. Měj se. Někdy se zas uvidíme." Zamával, když odcházel.
Sledovala jsem, jak se stín pohnul a sama jsem se vydala jeho směrem. Moje mysl rezignovala. Pořád jsem se přesvědčovala, že to není možný. Sasuke je mrtvý. Sama jsem viděla, jak mizí v té díře. Věděla jsem, že jen blázním, ale když jsme se ocitli blízko sebe a naše oči se zase střetly, věděla jsem, že to sen nebyl.
"Sakuro" řekl svým klidným hlasem a mě se začali podlamovat kolena. Cítila jsem slzy, jak mě zrazují a stékají mi po tváři. Sasuke byl živý. Stál tu přede mnou. Natáhl ruce, které mě volali, abych do nich skočila. Nezastavovala jsem.
"Omlouvám se, že jsem se neozval dřív, ale" začal, ale já ho to nenechala domluvit. Místo toho abych ho objala, jsem mu vlepila facku. Ruka mě zapálila. Sledovala jsem, jak se jeho tvář lehce otočila do strany. Nic neříkal. Jen na mě lítostivě hleděl, zatímco já ho nenávistně propalovala pohledem.
"Ty jeden idiote!" křičela jsem vztekle. Srdce mi divoce tlouklo.
"Promiň" řekl a já se hořce rozesmála. Přešla jsem k němu blíž a bouchla ho do hrudi. Necuknul sebou, i když ho to nejspíš bolelo. Nechal mě, ať si na něm vyliju všechnu zlost, která ve mně vřela.
"Takže promiň? To je všechno? Kde si sakra byl! Myslela jsem, že si zemřel!" Křičela jsem, zatímco jsem pokračovala v ranách, které pomalu ochabovali.
"Víš, jak jsme se cítili!? Jak jsem se já cítila?!" Křičela jsem mezi slzami. Síla mě pomalu opouštěla. Začala jsem se třást. Sasukeho ruce mě pevně objali. Konejšivě šeptal slova, jako vždycky a já se zase cítila v bezpečí. Tiskl mě k sobě, tak pevně, že jsem přestávala dýchat. Přála jsem si, aby mě nepouštěl, měla jsem strach, že zase zmizí.
"Chtěl jsem se ozvat dřív, ale nemohl jsem. Nebýt Itachiho tak tu nejsem. Zachránil mě." řekl lítostivě.
"Odpust mi" zašeptal a já cítila, jak mě opouští všechen hněv. Pocítila jsem naopak úlevu.
"Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím" hlesla jsem.
"Dal jsem ti slib" řekl a políbil mě do vlasů.
Dlouhou chvíli jsme stáli v objetí. Slunce pomalu mizelo za obzorem, dokud úplně nezašlo. Cítila jsem se najednou klidně, když mě hladil konejšivě po vlasech.
"Co teď?" zeptala jsem se, když mě pustil. Setřela jsem si slzy z očí. Pochmurná nálada nás opouštěla a já za to byla ráda. Na ničem jiném už nezaleželo. Byli jsme zase spolu.
"Vlastně, co bys řekla na velký výlet?" usmál se svým úsměvem, který jsem tolik milovala.
"Pod jednou podmínkou" pokrčila jsem rameny. Sasuke pozvedl jedno obočí. Sledoval mě, jak jdu k jeho autu a otevírám dveře u řidiče. Viděla jsem, jak se jeho rty zvlnili do pobaveného úsměvu.
"Ne" řekl a já se na něj zamračila.
"Moje podmínka. Ber nebo nech být" oznámila jsem neústupně a on si s úsměvem povzdychl.
"Chytej" řekl místo odpovědi a hodil mi klíčky, které jsem sotva chytla. Vítězně jsem mu úsměv oplatila. Oba jsme nasedli do auta.
"Tak kam jedeme?" zeptala jsem se, zatímco jsem si štelovala zrcátka.
"Kam chceš ty" zašeptal. Jeho oči se zaryly do těch mých. Navzájem se vpíjeli.
"Co někam k moři?" usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Chytl mě za ruku a přitáhl si mě blíž.
" Co tam budeme dělat?" zeptal se hravě a něžně mě políbil. Dech se mi na okamžik zastavil. Srdce se mi rozbušilo a já měla pocit, že mi vyletí z těla ven.
"No zaprvé potřebuju chytit bronz" řekla jsem omámené, když se ode mne odtrhl.
"Za druhé?" zeptal se překvapeně. Ani jeden jsme se nepřestávali usmívat.
"Za druhé potřebuju dovolenou, než mě zase začneš ohrožovat na životě," řekla jsem s hranou podrážděností a on se rozesmál, až mi srdce poskočilo. Milovala jsem ten jeho bezstarostný smích, který jsem vídala až moc zřídka. Doufala jsem, že se to po dnešku změní.
"Ty jsi kapitán" řekl pobaveně. Nastartovala jsem auto a rozsvítila světla.
"Připravený?" zeptala jsem se nedočkavě.
"Až si zapneš pás" pokáral mě s nesouhlasným pohledem a já protočila panenky.

Místo dalších řečí jsme se rozjeli vpřed do neznáma. A i když jsem věděla, že pořád muže přijít čas, kdy budou Sasukeho zase hledat, až přijdou na to, že je živý, byla jsem šťastná.
Připravená na všechno, co nás může potkat.


Konec



Kamenujte, komentujte, hvězdičkujte, klidně i kritizujte :) Upalte mě na hranici :D
Doufám, že se vám líbila :) Omlouvám se za chyby, které v povídce jste nalezli :)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Misaki Misaki | 8. února 2018 v 22:27 | Reagovat

Zoe..na konci si me fakt vystrasila xD ale super povidka! :)

2 Aneta Aneta | 9. února 2018 v 10:16 | Reagovat

Díky moc za krásnou povídku. Jsem ráda, že to dobře dopadlo, přála jsem jim to. :)

3 Zoe Zoe | Web | 9. února 2018 v 15:36 | Reagovat

[1]: Děkuju :D omlouvám se :D nebylo schvalně :D (bylo).

[2]: Děkuju :)
Jsem ráda že se ti povídka líbila :)

4 Shairin Shairin | Web | 9. února 2018 v 22:14 | Reagovat

Povídu jsem sice nečetla, ale - panejo - já napsat naráz takovýho textu, tak asi odpadnu...na pár dní. Už jenom za to máš můj obdiv! :-)

5 Nivashima Nivashima | Web | 9. února 2018 v 23:50 | Reagovat

Ahoj, psala jsi mi o spřátelení, takže si tě zapisuji :)

6 Zoe (Akuma) Zoe (Akuma) | 12. února 2018 v 0:21 | Reagovat

[4]: Děkuju :)

[5]: Oh super :) děkuju, taky si tě zapíšu :) ^^

7 Hanka Hanka | 13. února 2018 v 22:49 | Reagovat

Super povídka, strašně se ti to povelo :D Sem hlavně ráda, že to dobře dopadlo. Máš na to talent, jen tak dál :D

8 Zoe Zoe | Web | Středa v 18:24 | Reagovat

[7]: Děkuju :) jsem ráda že se ti to líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama