Secrets: Díl třináctý

2. února 2018 v 1:24 | Zoe |  Secrets
Tak jste se nakonec dočkali dalšího dílu Secrets :) Snad se vám bude líbit :)
Děkuju všem za podporu :) ani nevíte jak moc si toho vážím :)



Něčí ruce se mnou lehce třásly. Krásný hlas anděla na mě mluvil. Šeptal sladkým hlasem, ať vstávám. Neochotně jsem otevírala oči a zase je zavírala. Někdo se skláněl nade mnou. Vypadal jako bůh.
"Toho boha znám" řekla jsem omámeně. Slyšela jsem smích. Zněl jako hudba.
"Jakého boha? Co to říkáš? Je čas vstávat. Musíme jít" pravil ten kouzelný hlas. Dívala jsem se do jeho očí. Byly krásné, černé, temné a tak něžné.


"Jsi v pohodě?" zeptal se ztrápeně. Položil mi ruku na čelo. Jeho výraz byl najednou nešťastný. V duchu jsem se ptala, jestli dokážou být andělé smutní. Asi no.
"Máš horečku, musíme ti ji snížit" povzdechl si. Horečka? Jaká horečka?
Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem v nebi. Že ten krásný sen co se mi zdál, nebyla skutečnost a že anděl který na mě mluvil, byl celou dobu Sasuke.
Místnost kolem mě se začala zaostřovat. Pohlédla jsem na Sasukeho, který na mě starostlivě hleděl. Snažila jsem se posadit, ale Sasuke mě zase vrátil zpátky.
"Musíš ležet" pokáral mě s nesouhlasný pohledem. Cítila jsem, jak mě hladí po ruce. Konejšivě šeptal, že to bude dobrý.
"Sasuke. "vyhrkla jsem přiškrceně. V krku jsem měla sucho. Škrábalo mě to a znemožňovalo mi to mluvit.
"Potřebuju vodu. Na stole je injekce s leky." řekla jsem skoro neslyšně. Sasuke mi ale naštěstí rozuměl. Přešel místnost, aby natočil čistou vodu do misky. Po té došel ke stolu, kde vzal injekci do ruky. Čekala jsem, že se bude ptát, ale on místo toho lehce pohnul pístem, aby vytlačil trochu tekutiny ven. Párkrát prstem klepl o jehlu, jako jsem to dělávala vždy já. Ani mě nepřekvapilo, že něco takového Sasuke umí. Zajímalo mě, co ještě přede mnou skrývá. I když mi Sasuke slíbil, že mi nebude lhát a že mi řekne pravdu, věděla jsem, nebo spíš cítila, že mi neřekl úplně všechno.
Hodila jsem do sebe studenou tekutinu, která najednou chutnala lépe než kdy předtím, jak jsme měla v puse vyprahlo.
"Otoč se" rozkázal. Všimla jsem si, jak se na okamžik škodolibě usmál. S povzdechem jsem se otočila a taky se usmála.
"Užíváš si to?" zeptala jsem se a on se jen zasmál. Tohle mi chybělo. Jeho smích. Byl tak krásný a nakažlivý. Milovala jsem jeho smích a přála si ho slyšet víc.
Cítila jsem jehlu, jak pronikla přes sval. Přála jsem si, aby ten bolestivý tlak co nejdříve ustál. V duchu jsem se smála. Kolikrát jsem píchala injekci pacientovi? Nikdy jsem ale nečekala, že se to stane i mě. Tlak ustál. Slyšela jsem, jak Sasuke pokládá prázdnou injekci na stůl. Jeho jedna ruka, ale stále zůstala na stejném místě.
"Jde ti to dobře" pochválila jsem ho.
"Myslíš?" řekl pobaveně. Jemně mě pohladil po bolavé pokožce. Zachvěla jsem se při tom dotyku.
"Jak ti je?" zeptal se. Pomalu jsem se posadila. Místnost se přestávala točit. Cítila jsem se o dost lépe. Něžně se mi díval do očí.
"Už líp. Co ty? Podívám se na to" ukázala jsem na jeho hruď. Lehce jsem se dotkla Sasukeho holého hrudníku, který pod mým dotykem sebou škubl. Omluvně jsem se na něj usmála.
Obvazy byli nasáklé krví. Rány ale vypadali o hodně lépe.
"Jde to." Povzdychl si.
"Sedni si, převážu ti ty obvazy." Sasuke mě neochotně poslechl. Sundala jsem starý obvazy, ze kterých kapala krev. Vyčistila jsem mu rány, na které jsem nanesla hojivou mast a obvázala novým obvazem.
"Děkuju" hlesl. Cítila jsem jeho pohled v zádech, když jsem se vzdalovala k umyvadlu, abych si očistila ruce.
"Kdybys cítil závrať nebo se ti motala hlava, tak řekni. Nesmíme dovolit, abys měl taky horečku. Rány se můžou stále ještě zanítit" vysvětlovala jsem mu. Slyšela jsem, jak železné lůžko zapraskalo pod jeho váhou, když se zvedal. Ruce jsem si rychle osušila ručníkem.
"A co když hořím" zašeptal blízko mě. Jeho ruce mě objali. Přitiskl si mě k tělu tak blízko, že bolestí sykl. Lehce jsem se od něj odtrhla, abych mu víc neublížila.
"Musíš dávat pozor" pokárala jsem ho. Jeho oči se zahleděly do těch mých. Byli klidné. Cítila jsem úlevu. Lehce se na mě usmál. Milovala jsem ty úsměvy. Chtěla jsem jich víc. Potřebovala jsem jich víc. Vzpomínky na to, jak jsem ho viděla v kaluži krve, byli stále čerstvé. A i přesto, že tu teď stál přede mnou živý, nedokázala jsem se zbavit pocitu, který se mi usadil v hrudi.
"Pořád nemůžu uvěřit, že žiješ" hlesla jsem po chvíli ticha. Jeho či mě propalovali. Cítila jsem tu sílu okamžiku. Patřil mezi takové ty, které nejdou správně vysvětlit slovy. Prostě jsou. Cítíte je a žijete je. Přejete si, aby nikdy neskončili. Oba jsme to cítili. Tu úlevu, že jsme se shledali, když jsme si mysleli, že se už nikdy neuvidíme. Ted jsme tu stáli. Naproti sobě. Toužili se navzájem dotýkat, jakoby jsme se chtěli přesvědčit, že se nám to jen nezdá. Viděla jsem to v jeho očích, jako to on musel vyčíst z mých.
"Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Ta představa, byla horší než jakékoliv mučení, co jsem kdy zažil." přiznal s bolestivým hlasem. Při té představě jak ho mučili, se mi svíralo srdce.
"Sasuke …" zašeptala jsem. Slzy mě pálili na tvářích. Sasuke ke mně přistoupil blíž a přivinul si mě opatrně k sobě. Cítila jsem teplo jeho těla. Byla jsem v bezpečí. Sasuke byl v bezpečí. Byl na živu. Nic víc v tu chvíli nebylo důležitější.
"Musíme se dostat ven" řekl tichým tonem, jakoby se bal přerušit tu chvíli, kterou jsme oba prožívali.
"Nejdřív ti musíme sehnat tričko" pravila jsem s úsměvem, abych trošku uvolnila tu pochmurnou atmosféru.
"Tobě taky" zasmál se a já se k němu přidala. Stále jsem měla na sobě roztrhané tričko celé od Sasukeho a mé krve. Podívala jsem se na ránu na mé ruce, která byla ošklivá. Vypadla mi z hlavy. Zapomněla jsem na ní a neošetřila jsem si jí. Nakonec aspoň dávala ta horečka smysl.
"Podívam se na to." Vzal moji ruku něžně do své. Při pohledu na ni sykl.
"Bude to bolet, ale musíme ji uříznout" usmál se pobaveně. Vytrhla jsem mu ji jmeně z ruky a přešla zpátky ke stolu vedle lůžka.
"Vtipný" zabručela jsem. Začala jsem si ránu čistit s hranou uražeností sama. Šlo to trošku hůř, než jsem si ale myslela.
"Počkej" zastavil mě, když sledoval, jak nešikovně otevírám dezinfekci. Připadala jsem si hloupě. Vždyť ještě před chvíli jsem ani o ní nevěděla. Najednou jsem si nedokázala sama poradit. Sasuke mi ruku ošetřil a i když to dělal co nejněžněji, co to šlo, stejně jsem věděla, že mi po ni zůstane ošklivá jizva.
"Vyrazíme" pravil s vážným výrazem vojáka, když moji ruku pustil.

Sledovala jsem, jak jde ke dveřím, které pomalu otevřel. Než jsem se nadála, zmizel za nimi. I hned jsem za ním vyrazila. Vyšli jsme spolu na chodbu, kde jsme opatrné došli do skladu. Hodila jsem Sasukemu nějaké oblečení, které tam bylo. Sama jsem si vzala čisté tričko.
"Potřebuju zbraň" řekl tiše svým pevným hlasem. Byl už dávno v agent-modu. Sledovala jsem, jak prohrabuje odpočinkovou místnost nebo co to bylo. Snažil se nedělat hluk. Otevřel šuplík, kde byli příbory a jeden velký kuchyňský nůž.
"Hele a co já?" ozvala jsem se naštvaně. Sasuke na mě nesouhlasně hleděl, potom si ale povzdychl a podal mi skalpel.
"Cože?" vyhrkla jsem. Sasuke mě hned zpražil pohledem. Naznačil mi, ať jsem potichu.
"Skalpel?" Zamračeně jsem si ho přeměřovala pohledem.
"Ber nebo nech bejt" oznámil mi šeptem. Nasadil svůj výraz, který jsem moc dobře znala. Znamenalo to, že jen tak názor nezmění. Protočila jsem panenky a potom se na něj usmála. Úsměv mi hned oplatil.
Pomalu jsme se vyplížili ven zpátky na chodbu. Tiše krok po kroku jsme došli nakonec chodby. Sasuke ke mně natáhl ruku, aby mě udržel blízko u zdi. Dívala jsem se na jeho záda, jak se napínají, když se snažil opatrně podívat přes roh. Potom se jeho svaly zase uvolnili. Rukou dal povel k pohybu a já ho začala následovat. V ruce jsem svírala skalpel, připravená se bránit. V duchu jsem se uklidňovala. Zpívala jsem si písničku, abych uklidnila ruce, které se mi třásly.
Došli jsme na rozcestí. Nikdo nikde nebyl. Sasuke zahul doprava a já šla hned za ním. Nechávala jsem mezi námi malý rozestup, aby stihl zareagovat, abych do něj pak nabourala.
Pomalu jsme postupovali bludištěm. Všimla jsem si, že se Sasuke čím dál víc zadýchával. Jeho ruka sem tam směřovala k jeho boku, který si lehce tiskl. V duchu jsem se modlila, abychom už byli brzy venku. Bála jsem se, jak dlouho dokáže Sasuke bez odpočinku vydržet. Sama jsem se potřebovala posadit. I když bylo po horečce ta tam, stále jsem se necítila moc dobře a bylo pro mě těžké se tak dlouho pohybovat.
Sasuke na tom, ale byl o hodně hůř.
"Někdo tam je" ozvalo se za námi. Sasuke mě chytil okamžitě za ruku a rychle se semnou rozeběhl vpřed. Slyšela jsem, jak muž něco křičí do vysílačky. Sotva jsme zašly za roh, ozval se výstřel ze zbraně, který ukousl kouse zdi. Potom ho následovali ještě další dva.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Ztěžka dýchal. Oba jsme těžce dýchali. Starostlivě si mě prohlížel. Viděla jsem, jak lehce panikaří. Jeho oči byli tak starostlivé, že mě to bolelo.
"Jsem v pořádku, neboj se. Soustřeď se" uklidňovala jsem ho. Bylo to poprvé, co jsem se necítila, tak nepotřebná. Tentokrat jsem se nechovala jako dítě. Měla jsem pocit, jako bych se Sasukem srovnala krok.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se ho v návalu paniky, když na mě zamyšleně dlouho hleděl. V obličeji se mu mihlo překvapení, které hned nahradilo odhodlání. S klidem se nadechl a prozkoumával situaci.
"Musíme utíkat" zavelel. Chytl mě zase za ruku. Oba jsme se dali do běhu.
Srdce se mi rozbušilo, že jsem měla pocit, že mi brzy vyletí z těla. Cítila jsem, jak mi nohy těžkly při každém kroku, přesto jsem nezastavovala. Nechala jsem se Sasukem vést chodbami, dokud jsme nedoběhly ke schodům, které jsme vyběhly. Nahoře jsme ale potkali dva muže. Sasuke hned zareagoval, dřív než nás stačili zaregistrovat. Chytl jednoho za vestu a zabodl mu nůž ze spodu do srdce. Jeho pohyby byly rychlé, ale přesné. Tak nějak lehké, jakoby to bylo něco jednoduchého.
" Co to." ozval se ten druhý. Odjistil svojí zbraň a namířil s ní na Sasukeho, který se schoval za jeho kolegu. Slyšela jsem výstřely a sledovala, jak se kulky zabořují do mrtvého těla, které sloužilo Sasukemu jako štít. Ruce se mi ještě víc roztřásly. Nedokázal jsem se hnout. V duchu jsem se ptala, jak to vlastně Sasuke dokáže, když já jsem ztuhla. Neustále jsem se přesvědčovala, abych něco dělala, ale tělo mě neposlouchalo.
"Sakuro pozor!" vykřikl Sasuke, když zneškodňoval toho druhého. Jeho či byli rozšířené, plné strachu a zuřivosti. Rychle jsem se otočila. Další muž, který slyšel vytřely, přišel těm dvěma na pomoc. Překvapeně jsem hleděla, jak vytahuje nůž. Chytl mě za rameno a přitáhl si mě blíž.
Vytrhla jsem se mu se sevření a bodla ho nechtěně do krku, když jsem se mu snažila zasáhnout srdce.
Chlápek zachroptěl. Jeho tělo se zastavilo. Sledovala jsem, jak se z jeho krku hrnula krev ven. Nemohl se nadechnout, protože ho dusila. Přitiskla jsem si šokovaně ruku k puse a měla co dělat, abych nezačala křičet. Muž se skácel na zem, před moje nohy.
Sasuke mě hned přivinul k sobě. Cítila jsem jeho silné paže, které mě objali. Tiskl mě k sobě i přes bolest, kterou mu to způsobovalo. Konejšil mě. Pohladil mě po vlasech a šeptal uklidňující slova.
"Vedla sis dobře, teď musíme jít" řekl klidným hlasem. Jeho oči byli plné něhy. Jemně se ode mě odtáhl a chytl mě za ruku.
"Mířila jsem na srdce" řekla jsem, když jsme se dali zas do pohybu. Sasuke se na mě překvapeně podíval. Jeho pohled sklouzl k tělu, které se od nás vzdalovalo, dokud nezmizelo za dalším rohem. Všimla jsem si, jak se jeho koutky na okamžik zvedly a zese narovnali do linky. V duchu jsem ho probodávala pohledem.
"Myslím, že je mu to stejně už jedno" podotknul klidným tonem, zatímco já se stále pořád třásla. Ještě ke všemu jsem se cítila potupně. To nedokážu ani zasáhnout cíl?
Útěchou mi byl fakt, že jsem ho aspoň zabila, i když se mi ze vzpomínky kroutil žaludek a já měla pocit, že se každou chvíli pozvracím. Někde ale uvnitř jsem pocítila klid. Ne proto, že bych někoho zabila- ten samotný fakt mě znechucoval a moc dobře jsem věděla, že mě jeho smrt bude strašit ve snech - ale protože jsem se dokázala sama ochránit. Dokázala jsem ochránit aspoň trochu Sasukeho a nebyla jsem přítěž.
"Je to tu nekonečný" hlesla jsem udýchaně. Nevypadalo to, že jsme se k východu nějak blížili. Před námi se objevovali nové a nové chodby, které vypadali všechny stejně.
"Jsme blízko" uklidnil mě. Zajímalo mě, jak si může byt tak jistý, ale pak mi to došlo. Pokaždé jsme potkávali čím dál víc protivníků a já si začínala uvědomovat, že má Sasuke pravdu. Východ je blízko. Panika ze mě pomalu ustupovala. Cítila jsem úlevu.
Jenže když jsme zašli za další roh ocítili jsme se ve křižovatce. Byli tu čtyři chodby, a z jedné jsme zrovna přišli.
Sasuke celý zadýchaný hleděl do každé z nich. Všimla jsem si, jak jeho klidný postoj pomalu mizí. Jeho tělo se napjalo. Postavil se do bojové pozice a já ho neohrabaně napodobila.
"Jsme v pasti"


... Pokračování příště ...


Omlouvám se za chyby a i za to že je to krátký :) Ještě to chce aspon trošku natáhnout :P muhehe :P
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aneta Aneta | 2. února 2018 v 13:13 | Reagovat

Skvělý díl!!! :) Chudák Sasuke a Sakura ale :( :D

2 Zoe Zoe | Web | 2. února 2018 v 13:47 | Reagovat

[1]: Jsem ráda že se ti to líbilo. Doufá že te přište taky moc nezklamu :)
Děkuju ti za komentář :) hřeje mě u srdce :) :3

3 Hanka Hanka | 7. února 2018 v 21:53 | Reagovat

Moc se povedlo, těším se na další díl :D Máš ve zvyku to udělat napínavý jak malý gatě a pak to ukončit.. A to se mi líbí! Mám důvod se těšit na další díl :D

4 Zoe Zoe | Web | 7. února 2018 v 22:34 | Reagovat

[3]: Jsem ráda že se ti díl líbil :D No bez napínání to přece nejde :P Budu se snažit co nejdřív :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama