Touha a hřích - část 3

4. února 2018 v 16:55 | Zoe |  Desire and sin

Zdravím,
Tak předposlední část je tady. Doporučený věk: 18+.
Snad se vám bude líbit.
Kakashiho jsem od té doby dlouho neviděla. Vyhýbal se mi, stejně jako já jemu. Nebyla jsem připravená čelit jeho pohledům ani jemu samotnému.
Dívala jsem se častokrát na budovu Hokage a přemýšlela, jestli někdy budeme stejný jako před tím. Chyběli mi chvíle, kdy byl pouhým velitelem týmu. Kdyby to bylo vše jako za starých časů, možná bych mu teď plakala na rameni a nechávala se utěšovat jeho laskavým hlasem.
Jenže realita byla teď jiná. Nemohl by mě utěšovat, protože to všechno způsoboval on.
Kvůli němu jsem plakala. Za všechno mohl on.


Uběhl měsíc a já na všechno postupně zapomínala. Snažila jsem se jít dál. Pracovala jsem dlouho do noci, abych nemusela myslet na hanbu, která mě opouštěla až moc pomalu. Pomaleji, než bych si přála. Některé věci prostě jen potřebují delší čas, než se zahojí. Kakashiho cucfleky dávno zmizeli. Byla jsem za to vděčná. Všechno se měnilo. Zlepšovalo se to a já doufala, že už jen k dobrému.
Bohužel, ne vždy je tak růžové, jak si ráda představuju. Nijak mě nepřekvapilo, když mi Sasuke poslal dopis s omluvou, že se jeho cesta prodlouží. Na konci ale napsal, že mu chybím, takže jsem mu brzo odpustila. Opravdu maličkost oproti mým hříchům.
"Sakuro, jdi domů, pracuješ tu každý den až pozdě večer. Spíš ty vůbec?" ptala se mě kolegyně, zatím co na mě nesouhlasně kroutila hlavou.
"Neboj, za chvíli už půjdu domů" usmála jsem se a ona s povzdechem odešla domů. Pravdu bylo, že jsem domů nechtěla. V práci jsem se cítila klidně. Tady můj osobní život neměl s prací nic společného. Moje trápení byla nepodstatná s trápení a nemocemi jiných lidí, kteří v nemocnici hledali pomoc. Kdykoliv jsem někomu pomohla či vyléčila někoho, cítila jsem, že se mi malé kousíčky mé duše pomalu očisťují. Ten pocit, že brzo budu moct jít dál, byl k nezaplacení. Proto jsem hodlala pracovat klidně 24 hodin denně, jen abych aspoň trochu vykoupila moji duši. Najednou jsem chápala Sasukeho. Jak se asi cítí, když se každý den probouzí s pocitem viny.

Úplně jsem se zapomněla při přerovnávání papírů, že jsem si nevšimla, že už je dávno po půlnoci. Kromě lůžkové časti, byla nemocnice vylidněná. Zavřela jsem šuplík a dopila šálek čaje, který byl už dávno studený.
"Ahoj" ozvalo se ode dveří. Dveře jsem po zavření ordinace do své kanceláře málo kdy zavírala. Většinou jsem byla na oddělení sama, takže nebyla taková potřeba. Teď jsem toho rozhodnutí litovala.
Odpověděla jsem na pozdrav a umyla hrnek od čaje. Kakashi stál stále ve dveřích. Jedno rukou se opíral o vrchní rám, tak ledabyle, že mi najednou přišel o několik let mladší. Neměl na sobě svoji vestu ani čelenku, kterou málo kdy odkládal. Vlasy měl rozcuchané. Trčeli mu kolem tváře. Slušelo mu to.
"Jsem zrovna na odchodu" pravila jsem ignorující jeho pohled. Vrátila jsem hrnek do police a přešla místnost ke svému stolu. Kakashi stále nic neříkal, jen mě pozoroval. Cítila jsem, jak mě propluje pohledem. Otočila jsem se k němu zády a dívala se před sebe. Okno jsem měla většinou večer zatažené, vadila mi představa, že mě někdo sleduje.
"Co chceš Kakashi?" zeptala jsem se už trošku rozčíleně. Jeho přítomnost mě znervózňovala. Neustále jsem se snažila a přemlouvala se, abych ho ignorovala, ale nešlo to. Moje tělo reagovalo samo. Neposlouchalo mě. Překřížila jsem ruce na prsou, abych získala aspoň trochu zbylé vlády.
Místo odpovědi jsem ucítila Kakashiho blízko mě. Rukama si mě přitáhl k sobě. Zachvěla jsem se vzrušením. Věděla jsem, že už to ví. Dávno věděl, jak na mě působí jeho blízkost. Jak reaguju na jeho doteky a i když jsem mu neviděla do tváře, tušila jsem, že se vítězně usmívá.
"Nemůžu spát" řekl tiše blízko mého ucha. Polilo mě horko. V hlavě se mi vynořovala stará vzpomínka a já měla co dělat aby se mi nepodlomili kolena. Jedna jeho ruka bloudila po mém těle. Druhou mi začal sundávat plášť. Nebránila jsem se. Nedokázala jsem to. Nechtěla jsem tomu zabránit.
"Přestaň" zašeptala jsem, když jsem zalapala po dechu. Našel moje citlivá místa.
"Chci tě" zavrčel mi do ucha a víc se ke mně přitiskl. Lehce jsem ho od sebe odstrčila a otočila se k němu. Jeho oči mě nepřestávali sledovat. Prahli po mně. Ten hlad v nich byl tak nekonečný, že mě samotnou ohromoval. Znova si mě přitáhl o něco blíž, jakoby na tom záležela jeho existence.
"Myslela jsem, že mám přijít já" rýpla jsem si posměšně. Jeho výraz byl ale vážný.
"Nevím, jestli tak dlouho vydržím, Sakuro" zašeptal bolestně. Srdce mi poskočilo. Cítila jsem, jak se mi můj tep zrychluje. Ztěžka dýchal a i mě se začalo hůř dýchat. Zdálo se mi, že se místnost zmenšovala, stejně jako prostor mezi námi.
Dotkla jsem se jemně jeho jizvy na oku. Zavřel oči. Nechal moje prsty hladit jeho tvář. Zachvěl se při každém dalším dotyku. Pomalu jsem sjížděla po jizvě dolů, až k jeho masce. V tu chvíli jeho ruka vystřelila a zastavila tu mou. Překvapeně jsem se podívala do jeho očí. Najednou mi přišel tak zranitelný.
"Chci tě vidět" zašeptala jsem se vzdychem, když moji ruku přes masku něžně políbil. Tiskl si ji ke rtům.
"Dnes ne." Chtěla jsem ještě něco říct, ale on mě umlčel polibkem. Lapala jsem po dechu po každé, když na chvíli přestal. Cítila jsem jeho váhu na mém těle, které mě tisklo ke stolu. Prsty jsem zajela do jeho vlasů, abych si ho víc přitáhla k sobě. Nenáviděla jsem se. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem Kakashiho tělo, jako on chtěl to mé.
Jedno rukou strhnul všechno, co bylo na stole na zem. Posadil mě na stůl a víc se ke mně přitiskl. Začala jsem mu sundávat tričko a on mě zbavil mého. Cítila jsem teplo, které vzplanulo při každém jeho dotyku. Jeho rty se přesunuli na mou šíji. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tou slastí.
"Dej mi tvoji čelenku" zavelel a já ji z vlasů stáhla, jakoby tam nikdy nedržela. Cítila jsem, jak se látka dotkla mých očí. Studený kov čelenky mě studil na víčkách.
"Jsi tak krásná" zašeptal. Chtěla jsem něco říct, ale jeho jazyk se mi začínal dobývat do úst. Jeho teplé rty se spojily s mými. Líbal mě tak vášnivé, že jsem měla pocit, že každou chvíli splanu. Moje ruce se přesunuly na jeho záda. Hladila jsem každý sval. Jeho tělo se chvělo, stejně jako to moje. Na chvíli mě přestal líbat. Ztěžka jsem dýchala. Všechno bylo tak intenzivní, díky čelence na mých očích. Neviděla jsem, co dělá, jen jsem čekala na další polibky. Čekala jsem na další jeho dotyky.
Položil mě jemně na stůl. Jeho ruce se přesunuli na moje stehna. Hladil mě. Moje tělo se prohýbalo nedočkavostí.
"Sakuro…" zašeptal, jakoby se ptal na svolení.
"Chci to" odpověděla jsem na jeho nevyřknutou otázku. Pomalu spojil naše těla. Cítila jsem, jak moje tělo hoří. Zalapala jsem po dechu, když se začal pohybovat. Mým tělem se rozšiřovala slast, která mě dováděla k šílenství. Oba jsme hlasitě vzdychali. Naše vzdechy byli čím dál víc častější, a čím víc jsme se blížili k vrcholu, tím víc jsme lapali po dechu.
"Ka..ka ..shi" vykřikla jsem přerušovaně jeho jméno, když se náš pohár převrhl. Tělo se mi napjalo stejně jako jeho. Oba jsme byli jako v transu. Cítila jsem, jak jeho tělo těžkne. Jeho hlava klesla na moje prsa. Srdce mi bušilo jako zvon a já věděla, že to slyší. Slyší, jak divoce bije, kvůli němu. Vdechovala jsem vůni jeho vlasů, které voněli jako vanilka. Chvíli jsme zůstali ve stejné poloze a oddychovali.
Potom mě Kakashi něžně políbil. Tak jemně, jako bych měla zmizet. Vášeň nahradila naléhavost.
"Sakuro" zašeptal. Stále jsme byli spojení svými těly. Opřel si svoje čelo o mé. Pořád jsem byla jako v transu. Sotva jsem popadla dech. Snažila jsem se uklidnit svůj tep, ale nešlo to. Moje myšlenky byli rozvířené. Hledala jsem nějakou, která mi pomůže se zorientovat mezitím, co je jen sen a co je skutečnost.
"Teď už nemůžu nikdy přestat…" zašeptal a odtáhl se ode mě. Jeho váha zmizela. Sundala jsem si hned čelenku, abych se přesvědčila, jestli se mi to vše jen nezdálo - i když jsem moc dobře věděla, že ne, protože jsem stále cítila jeho teplo v sobě. Kakashi stál přede mnou. Masku měl zas nasazenou a oblíkal si kalhoty.
Tiše jsem ho sledovala. Když se naše oči střetly, něžně se na mě usmál. Podal mi oblečení a já se začala taky oblíkat. Moje ruce protestovaly. Kakashi se tomu zasmál a pomohl mi triko obléct. Slezla jsem ze stolu a natáhla si kalhoty. Kakashi si mě znova přitáhl k sobě a něžně mě políbil.
" Kéž bys věděla, co semnou děláš" ušklíbl se. Najednou, ale zvážněl. Zahleděl se mi do očí.
"Tohle není konec. Ať půjdeš kamkoliv. Mě se nezbavíš" řekl. V hrudi se mi sevřelo.
"Kakashi. Tohle bylo naposled." Řekla jsem vážným toném. Kakashi chytl moji ruku a něžně ji otřel o svoje rty. Zachvěla jsem se.
"Moc dobře víš, že ne." Usmál se, jakoby věděl něco co já ne. Neměla jsem silu mu vzdorovat.
"Je čas jít" zachraptěla jsem. Kakashi mě neochotně pustil. Ještě jednou mě políbil na rty a pak mě doprovodil domů. Naposledy jsem se podívala na jeho vážnou tvář, když jsem otevírala dveře.
"Zítra přijdu" řekl se škodolibým úsměvem a odešel pryč. Povzdychla jsem si.
Celý jsem to pokazila!

Druhý den jsem si vzala volno. Zamkla jsem všechny dveře a okna. Zatáhla jsem všechny závěsy a zachumlala se do peřin. Rozhodla jsem se schovat před celým světem. Hlavně před Kakashim. Snažila jsem se vyhnat celou jeho existenci z mé hlavy. Jenže pocity, které jsem cítila, pokaždé když jsem si na něj nechtěně vzpomněla, mě dováděli k šílenství. Byla jsem lapena jako nějaká kořist. Jako vždy jsem se nenáviděla. Nenaváděla jsem hlavně jeho, protože kdyby se choval dospěle, nechal by jeho city pohřbené v sobě a mě nechal jít. Vzala bych si Sasukeho s čistým štítem. K ničemu by vůbec nedošlo a všechny oslavy bychom trávili jako tým.
Bohužel, realita byla jiná. Kakashi mě přitahoval víc, než jsem si byla ochotná připustit a ani on nedokázal popřít, že touží po mně. Což mě o to víc deprimovalo, že jsem neměla vůbec tušení, jestli si semnou jen pohrává nebo ke mně něco cítí.
Nejvíc mě ale zajímalo, jak vypadá jeho tvář. Kakashi Hatake skrýval svoji tvář za maskou a já toužila vidět každičký detail, co se tam skrýval. Celá jeho existence byla záhada. Skoro nikdy nám nevyprávěl o své minulosti. Věděli jsme toho o něm opravdu málo. Přesto jsme ale věděli, že v sobě skrýval mnoho bolesti. Dlouho jsem myslela na kakashiho a na Sasukeho, že jsem usnula.
Když jsem se probudila, za okny byla tma. Dala jsem si rychlou sprchu a převlíkla se do čistého pyžama. Venku foukal vítr, který bouchal do okenic. Střecha díky němu vydávala skřípavé zvuky, jako z nějakého hororu. Byla jsem na to zvyklá. Dům byl starý. Se Sasukem jsme měli v plánu většinu domu zrekonstruovat.
Došla jsem dolu do obýváku, kde jsem si malou rozsvítila lampičku. Když jsem se otočila k pohovce, abych si sedla, vylekala jsem se. Na sedačce někdo ležel. Teda lépe řečeno spal.
Dívala jsem se, jak zhluboka oddychuje. Vlasy mu zakrývali většinu tváře. Jemně jsem se k němu sklonila a vyhrnula je z jeho očí. Nehybně dál ležel. Musel byt opravdu vyčerpaný. Být hokágem nebylo lehké. Pamatovala jsem si na Tsunade, která kolikrát i několik dní nespala, aby se zbavila alespoň poloviny papírů, které ji neustále Shizune nosila.
Dívala jsem se na Kakashiho, jak spokojeně leží. Vypadal tak nevině. Pohladila jsem ho po čele. Vůbec na to nereagoval. Spal tak tvrdě, že mě hned napadly temné myšlenky. Co bych měla provést, abych se mu pomstila?
Můj pohled sklouzl k jeho masce, která na mě volala, abych ji odkryla. Prsty mě čím dál víc svrběli, jak jsem se snažila tomu nutkání odolat. Nakonec jsem se ale nedokázala ubránit. Rozhodla jsem se ji sundat. I když to znamenalo, že Kakashiho naštvu. Že mě možná začne nenávidět, protože jsem odhalila něco, co bych neměla.
Pocítila jsem strach. Co když je pod maskou znetvořený? Ihned jsem tuhle myšlenku vyhnala z hlavy. Zaleželo na tom, jak vypadá?
Ne. Stejně mě přitahoval. Jeho oči mě neustále ohromovali. Jeho vůně mi zaplavovala mysli. Celá jeho přítomnost mě vždy vyváděla z míry. Zachvěla jsem se při pomyšlení, jak se mě dotýká. Ne. Nic z toho, jak pod maskou vypadá, by nezměnilo, tu přitažlivost co mezi námi byla.
Jemně jsem se dotkla okraje masky, abych ho nevzbudila. Čekala jsem chvíli na jeho reakci, a když nic nepřicházelo, pomalu jsem stahovala látku dolů.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl opravdu nádherný. Jeho rty byli tak jemné, jak jsem si je pamatovala. Lehce jsem po nich přejela prstem. Lehce sebou škubl, ale neprobudil se. Pokračovala jsem dolu po jeho tváři, kde se nacházela malá piha. Vypadal, jako socha, kterou vytvořil sám pánbůh. Nechápala jsem, proč skrýval tak krásnou tvář pod maskou. Přistihla jsem se, jak začínám červenat. Líbil se mi. V hrdi mě zapíchalo. Srdce mi poskočilo při myšlence polibku.
Ale mohla bych takovou dokonalost pokazit něčím tak nečistým, jako byl polibek? Jenže než jsem se stačila vzpamatovat, skláněla jsem se k jeho obličeji. Chtěla jsem je ochutnat, takové jaké jsem je konečně viděla. Jemně jsem se dotkla svými rty jeho. V tom mě jeho ruce objali. Polibek mi opětoval. Vášnivěji, než jsem čekala.
"O-omlouvám se" vykoktala jsem, když se posadil. Chvíli na mě překvapeně hleděl. Potom si sáhl na tvář, která zůstala odhlalená. Jeho oči potemněly a jeho výraz zvážněl.
"To jsi neměla" zašeptal výhružně a já polkla. Chtěla jsem něco říct, ale on si mě přitáhnul. Posadil si mě obkročmo. Ruce mi držel za zády, tak abych se nemohla hýbat. Tep se mi zrychlil, když jsem cítila, jak se napjal. Srdce mi bušilo jako o závod. Kakashi na mě stále přísně hleděl. Mračil se. Jeho volná ruka ze mě strhla košili, jako nějaký papír. Odhalil tak moje nahé tělo. Dravě se přisál k mému krku. Nechtěně jsem vzdychla, když se jeho jazyk zabořil do mé kůže. Kroužil jazykem hrubě po mé šíji. Snižoval níž k mým prsům. Jeho jazyk byl tak teplý a vlhký, že mě celé tělo bolelo nedočkavostí. Teplo jeho dechu se rozlévalo po celém těle.
"Co to děláš?" zeptala jsem se udýchaně, když se na chvíli odtrhl, aby mi pohleděl do mé zarudlé tváře od vzrušení. Jeho oči prahly po pomstě. Pocítila jsem závan strachu. Z nějakého důvodu, mě to ale navzdory všemu trochu vzrušovalo. Jeho rty se zvlnili do škodolibého úsměvu, který mi málem vyrazil dech.
"Potrestám tě" zavrněl hlubokým hlasem. Přitáhl si mě blíž a políbil mě na rty. Cítila jsem stisk jeho zubu na mém spodním rtu. Vzrušení mnou projelo jako elektřina.
"Já to myslím vážně Kakashi. Proč nosíš masku, tvoje tvář je nádherná" vzdychla jsem, když se trošku odtáhl.
Dívali jsme si vzájemně do očí. Jeho stisk na mých rukou začal pomalu povolovat, dokud mě nepustil úplně. Jeho výraz se změnil. Zvážněl. Byl tak najednou zranitelný. Posadil mě vedle sebe a vstal z pohovky. Sundal si tričko, které mi hodil, abych se oblíkla. Došel ke krbu, který jsem málo kdy zapalovala. Ztěžka se opřel oběma rukama o okraj a jeho krásné vyrýsované svaly se napjaly. Dlouho mlčel a nic neříkal. Tiše jsem čekala, dokud se nepohnul.
"Masku jsem začal nosit už jako dítě. Nedokázal jsem se smířit s otcovou smrtí a dlouho jsem ho za jeho zbabělé chování odsuzoval. Ve světě ninjů jsou ti, co porušují pravidla odpad. Tahle věta mě strašila, až dokud jsem nepoznal Obita. Díky němu jsem pochopil, že opustit přátele je horší než porušování pravidel. I když jsme Shinobi, pořád musíme myslet na ostatní. Když jsem myslel, že Obito kvůli mně zemřel, nedokázal jsem masku sundat. Stala se mojí součástí."
Nedokázala jsem vymyslet, co bych na to řekla. Kakashi se mi zahleděl bolestně do očí. Byla tam podobná temnota, jakou jsem vídala u Sasukeho. Vstala jsem z pohovky a přešla za ním. Jemně jsem se dotkla jeho ramen. Ty se pod mým dotekem zachvěly. Pokračovala jsem níž k jeho bokům. Přitiskla jsem se k němu zezadu a hlavu zabořila do jeho zad. Jemně jsem ho políbila na pokožce, která hořela pod mými rty. Kakashi lehce vzdychl.
"Klidně si masku zase nasaď" zašeptala jsem lítostivě. Nikdy jsem neměla v plánu mu ublížit.
"To je v pořádku" řekl a odtáhl se ode mě. Ustoupila jsem pár krok zpět a nenáviděla se, za to jak sobecky a dětinsky jsem se zachovala. Otočil se. Jeho oči mě sledovali.
"Ne. Chci, abys mě viděla takový, jaký jsem" řekl, jakoby si nebyl jistý, jestli to tak vážně chce. Přešla jsem k němu a položila ruce na jeho nahou hruď. Srdce mu rychle tlouklo. Zavřel oči a nechal, aby se moje ruce přesunuly k jeho tváři. Přisunula jsem si ji blíž k sobě a něžně naše rty spojila. Líbala jsem ho zlehka, jako bych se bála, že se každou chvíli rozsype. Kakashi si mě víc k sobě přitáhl. Polibky nabrali intenzitě. Byli naléhavé. Hladové a vášnivé. Zasténala jsem, když jeho ruka sklouzla k mému zadku, který stiskl. Přesunula jsem svoje ruce k jeho kalhotám, které jsem začala rozepínat. Shodil je ze sebe tak rychle, jak jen to šlo. Stáhl ze mě triko a odhodil ho pryč, jakoby to byla největší překážka, co mezi námi byla. Potom mě vzdal do náruče a odnesl mě do ložnice. Jemně mě položil na postel. Dívala jsem se na jeho krásnou tvář. Byla plná chtíče. Přitáhla jsem si ho blíž. Lehl si na mě. Cítila jsem jeho váhu, jak mě přitlačuje do matrace. Mezi polibky šeptal moje jméno, tak bolestně že se mi svíralo v hrudi. Chtěla jsem všechnu tu bolest vymazat. Tak moc jsem si přála, aby zmizela.
Vlna rozkoše mnou projela jako elektřina. Cítila jsem horkost jeho těla. Přelívala se do mě, kdykoliv se pohnul. Lapala jsem po dechu. Chtěla jsem víc. Víc té slasti, kterou jsme oba cítili. Čas se zastavil. Nic kolem nás neexistovalo. Jen my dva. Zamotaný těla, spojené v jedno. Nezáleželo mi, jak moc jsem si zasloužila být odsouzená, všechny moje smyli, vnímali jen jeho.
Můj vztah s Kakashim se prohluboval. Moje pocity k němu se každou společnou nocí měnily. Každý den jsem se přemlouvala, že to musím ukončit. Pokaždé, jsem to ale nedokázala.
Sledovala jsem Kakashiho spící tvář. Byla tak krásná. Nevinná. Nikdy bych neřekla, že by mě někdy jeho ruce dokázali svírat tak mocně, že jsem přestávala dýchat.
Rozhodovala jsem mezi Sasukem a Kakashim a věděla jsem, že bych si měla co nejdřív vybrat. Nechtěla jsem ztratit ani jednoho, ale nedokázala jsem dopustit, abych jednomu z nich ublížila. I když jsem moc dobře věděla, že jednoho moje rozhodnutí bole bude.
Mam si vybrat chtíč a touhu? Nebo lásku? Bylo to tak jednoduché a zároveň složité jako samotný vesmír. V hlavě se mi vytvářeli nekonečně mnoho scénářů a vidin na budoucnost. Ani jednu jsem nechtěla zavrhnout. Zároveň jsem se bála odmítnutí.
Když si vyberu Sasukeho, dokážu skrývat takové tajemství? Ne, hlavně když by, jsme Kakashiho
potkávali. Jednou by na to sám asi přišel. Strach z toho že až mu řeknu pravdu a on mě zavrhne, mě ničil. Neměla jsem vůbec tušení, jak rozmotat klubko lží, které se čím dál víc zamotávalo. Nedokázala jsem říct Kakashimu ne, kdykoliv mě držel v náručí.
Přála jsem si zmizet z povrchu země. Rozplynout se jako pěna. Roztříštit se na střípky jako kus ledu, který by poletoval ve vzduchu jako sníh, tak volně, že by nemusel myslet na minulost a ani na budoucnost. Chtěla jsem byt lístkem sakury poletující po větru do dalekého prostoru, kde by všechny strasti neměly žádnou hodnotu. Moje sobeckost neznala meze. Věděla jsem to.
Podívala jsem se na prsten, který jsem nikdy nesundala. Někde uvnitř jsem znala ale odpověď. I když pro mě Kakashi moc znamenal, nedokázal získat moje srdce, tak jak ho získal Sasuke.
"Tohle dneska skončí" pomyslela jsem si a cítila slzy na řasách. Zahnala jsem je zamrkáním.
Kakashi otevřel oči. Stále ležel vyčerpaný v mý posteli. Prostěradlo, kterým jsme byli přikrytí, lemovalo jeho dokonalé tělo. Obklopovala ho jako druhou kůži. Věnoval mi vědoucný pohled, jako po každé, když jsme spolu leželi po noci plného hříchu. Spokojený úsměv, nahradila starost.
"Ublížil jsem ti?" zeptal se. Natáhl ruku směrem ke mně a dotkl se mého ramene. Lehce jsem se posunula směrem od něj a zavrtěla hlavou.
"Neublížil" usmála jsem se. Kakashi mi úsměv oplatil. Pomalu se posadil. Upřeně na mě hleděl, jakoby jeho pohled mohl říct tisíce slov. Přála jsem si je slyšet. Chtěla jsem, aby vyřkl to, co jeho oči nedokázali vyobrazit. Aby mi dal něco, co by mě donutilo pochybovat o mém rozhodnutí. Nápovědu. Jenže on mlčel. Místo toho si mě přitáhl k sobě. Objal mě svýma velkýma rukama a já se ctila na malou chvíli v bezpečí. Slzy se mi zase začali pálit na tvářích. Nešlo je zastavit. Nechtěla jsem je zastavit.
"Stalo se něco?" zeptal se ustaraně. Místo odpovědi jsem se rozplakala. Měla jsem pocit, že se nebudu moct nikdy nadechnout. Cítila jsem, jak se moje duše vzpírá. Jak se trhá na kusy, při představě, že brzo tomuto člověku, který byl pro mě drahý, ublížím.
Cítila jsem jeho bezmocnost, když se mě snažil utěšovat, jako to dělával kdysi. Přála jsem si změnit tolik věcí. Vrátit minulost, předělat budoucnost.
"Kakashi" začala jsem větu. Hlas mě zradil. Chvíli trvalo, než jsem se uklidnila. Zhluboka jsem se nadechla a dodala si odvahu.
"Musíme to skončit, my dva nemáme budoucnost" vyslovila jsem větu, která zněla jako výstřel ze zbraně.

"Nemáme budoucnost"vyselo ve vzduchu jako zátěž.

Kakashi na mě chvíli překvapeně hleděl. Jeho oči se postupně rozšiřovaly, když mu pomalu docházel význam mých slov. Beze slova mě pustil. Sledovala jsem, jak vstal z postele. Jeho tělo se napjalo. Přecházel po místnosti, jako šelma. Viděla jsem ten vnitřní souboj. Chtěl na mě začít křičet? Měl na to právo.
Chtěla jsem, aby to udělal, jenže on místo toho na mě zranitelně hleděl. Jako malý ztracený kluk, který ztratil rodiče a nemohl je najít. V hrudi se mi svíralo. Žaludek se mu kroutil. Bolest mnou proudila a já se snažila nezhroutit se k jeho nohám a neprosit o odpuštění. Bála jsem se, že by mě nenechal jít. Že by mi odpustil. Byla jsem rozhodnutá ukončit vztah založený na chtíči a touze. I když mi dal to, co mi možná Sasuke nikdy nedá, nemohl mi na oplátku dát to co mi Sasuke už dal. Jeho srdce patřilo jemu a moje někomu jinému.
"Proč?" zeptal se. Jeho hlas se chvěl. Ruce, které před chvíli uklidňovali jeho mysl a hlavu, spadly podél těla. Díval se na mě s takovou bolestí, že mi srdce pukalo.
"Kakashi" rozbrečela jsem se a chtěla toho říct víc, jenže on se znova zeptal, tentokrát tvrději. Jeho tváří se mihl hněv. Opakovala jsem šeptem slovo: promiň, jakoby mělo zmenšit ten dopad mých slov.
"Proč Sakuro? Nejsem ti dost dobrej?" zeptal se rozčíleně. Jeho hlas byl temnější, hlubší, nebezpečnější než kdy dřív.
"Tady nejde o tebe…"
"Jasně že ne. Zase Sasuke. Víš co je zajímavý. Ani jednou co jsme spolu spali, si se o něm ani nezmínila. Náhoda? Asi těžko. Sakra!" Chrlil nadávky hrubým hlasem. Tiše jsem na něj hleděla. Slzy mi proudili po mé tváři. Neměla jsem odvahu nic další vyslovit. Mel pravdu. Jako vždy ji měl a já to nemohla vyvrátit.
"Nemáš vůbec ponětí…" přerušil v půlce věty. Jakoby nevěděl přes všechen ten vztek jak pokračovat.
"Myslel jsem, že jsi jiná. Vůbec ses nezměnila. Jsi povrchní a sobecká." Řekl rozzlobeně, zatím co se oblíkal. Už na mě nepohlédl. Došel ke dveřím, kde se zastavil.
"Chceš dělat, jakoby se nic nestalo? Dobře. Budu tvoje přání respektovat. Doufám, že budeš se Sasukem šťastná" řekl poslední větu tak hořce a s velkou dávkou ironie, že jsem měla pocit, jakoby mě probodl skrz na skrz.
Hleděla jsem se slzami v očích, jak jeho silueta zmizela v rámu dveří. Jeho kroky, které zněly tak těžce, když scházel ze schodů, do mě bodali jako střepy. Když jsem uslyšela bouchnutí vchodových dveří, svět se mi rozsypal.
Nenáviděla jsem se. Nic jiného jsem ani neuměla. Nedokázala jsem čelit realitě, ani mě samotné. Nezasloužila jsem si lásku. Pokud mám byt odsuzovaná, tak se tomu nebudu bránit.
Tiskla jsem si látku ke svému tělu, jako by mohla zmírnit bolest, kterou jsem cítila.
Nic nemohlo pomoci. Všechna moje sebeúcta zmizela už dávno s prvním polibkem, který mi Kakashi dal. Povrchní a sobecká. Nebyl daleko od pravdy. Vždy jsem taková byla. Rozmazlená. Dětinská. Naivní.
Nic mě nedokázalo víc vystěhovat. Byla jsem pokrytec.

Pokračování píště

Kamenujte, upalte mě :D Klidně napište jaký z toho máte pocity. Vůbec se toho nebojte.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nana-chan Nana-chan | 4. února 2018 v 19:37 | Reagovat

prešla som to očkom, lebo som to začala čítať. AVŠAK, nečítala som to celé, lebo by som sa upálila sama za živa :DDD
Daj Sakuru s Kakashim a bude to. :D Konec utrpenia pre všetkých. Hlavne, prosím ťa. Nedaj túto Sakuru so Sasukem. CHudák ... prosím ne :D

2 Kakita Kakita | 4. února 2018 v 20:00 | Reagovat

Mám z toho divný pocit. KakaSaku nemusím. Naruta už dlouho nesleduju :) ale jinak je krásná a chytlavá. No.. jsem zvědavá co bude dál :)

3 Nana-chan Nana-chan | 4. února 2018 v 20:06 | Reagovat

[2]: nie si jediná, ktorá má z toho divný pocit :D Zoe nás chce zabiť, je to isté :D

4 Zoe Zoe | Web | 4. února 2018 v 20:19 | Reagovat

[1]: Konec je dávno napsaný :D Dokonce i bonusová čast :D
Jinak... nééé nechci vás zabít :D (možná trošku přizabít) :D počítala jsem že si moc nadšených čtenářů nenajde :D

[2]: Děkuju za tvůj názor :) Dřív bych asi napsala to samé :D No člověk má zkoušet nové věci ne?:D

PS: Měli by jste mi děkovat, za to že jsem vás tak dokonale znechutila. Aspon si budete SasuSaku povídek víc vážit :D
Dělám si srandu (nedělam) :D:D 8-)

5 Aneta Aneta | 5. února 2018 v 19:19 | Reagovat

Skvělý díl! :) Já mám ráda i KakaSaku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama