Touha a hřích - část 4

5. února 2018 v 11:57 | Zoe |  Desire and sin
Zdravím,

Tak poslední díl nenáviděné povídky je na světě. Možná vás konec zklame, nebo naopak potěší či spíš naštve. Ale s určitostí dokážu předvídat smíšené pocity a nepochopení.
Touha a hřích, láska a nenávist, soucit a odsouzení, věrnost a zrada.
Je opravdu o tomhle tahle povídka? Nebo je tam něco víc?:)
Uvidíme, kdo si všimne toho skrytého významu. :D
Nápověda: Děláme to každý den, při každé situaci, ale myšlenky to nejsou.



Oblékla jsem si své oblečení, které mi bylo, čím dal těsnější. Ignorovala jsem to. Poslední obou jsem byla myšlenky jinde. Ani nespočítám, kolikrát jsem nechala jednu várku oblečení prát dvakrát.
Došla jsem dolu do kuchyně, kde jsem do sebe naházela prášky na uklidnění. Napila jsem se kávy, která se každé ráno automaticky uvařila.
Ticho ovládalo celý můj dům. Měla jsem pocit, že mě ta samota rozmačká. Vzala jsem si kabelku a vytratila se zadním vchodem pryč. Procházela jsem Konohou, jako tělo bez duše. Lidé mě pozorovali, ale já jejich pohledy ignorovala. Bylo mi jedno, co si myslí. I kdybych měla naopak tričko, stejně bych ho natruc neobrátila.
"Sakuro!" volal na mě Naruto z dáli. Zastavila jsem se a čekala, až ke mně doběhne. Věnovala jsem mu otrávený výraz, kdyby ho napadlo mluvit o blbostech.
"Kakashi- sensei …" začal a já při vyslovení jeho jména sebou cukla.
"Co sním?" zeptala jsem se a čekala až se Naruto uklidní.
"Opouští vesnici. Už rezignoval." Jeho slova na mě dopadla jako lavina. Žaludek se mi zhoupl a já měla pocit, že se tu pozvracím. Naruto začal brblat něco o tom, že jako další Kage je možná na řadě on, protože byl prostě čas, aby převzal post Hokageho. Vůbec neměl tušení, že za tím bylo něco úplně jiného. Kakashi, to vše udělal kvůli mně, protože jsem mu ublížila.
"Promiň Naruto" vykřikla jsem spěšně a rozeběhla jsem se pryč.

Utíkala jsem směrem k jeho domu. Ulice mizeli jako šmouha. Cela udýchaná jsem rozrazila dveře. Kakashi stál opřený o kuchyňskou linku. Balil hrnky do papírových novin.
"Proč?" ptala jsem se, když jsem zavřela dveře.
"Už jsem moc dlouho na jednom místě" odpověděl, jakoby se nic nestalo. Jakoby jsme se posunuli časem zpět. Kdy všechno bylo normální.
"Kakashi … nemůžeš odejít…" zašeptala jsem. Cítila jsem zase slzy na svých tvářích. Poslední dobou jsem byla citlivější, než jsem si přála.
Kakashi měl hlavu skloněnou. Vůbec se na mě nedíval. Chtěla jsem, aby se podíval. Potřebovala jsem vidět jeho oči. Potřebovala jsem, aby mi řekl, že se mi to jen zdá a že se nemusím ničeho bát. Ale on nic z toho co jsem chtěla slyšet, neřekl.
"S tebou to nemá už co dělat" informoval mě.
"Podívej se na mě!" vykřikla jsem naštvaně. Přešla jsem celou místnost a chytla ho za ruce. Hrnek mu vypadl z ruky. Slyšela jsem, jak dopadl na zem. Jak se rozpadl na kousky.
"Dívej se na mě prosím" zašeptala jsem zdrceně. Jeho oči na mě pohlédly. Byli ledové a chladné jako ocel. Bez známky emocí. Neviděla jsem v nich zlost, ani nenávist, ale také ani soucit. Nic co bych si přála. Jen chlad.
"Měla bys jít. Vybrala sis a já už taky" zašeptal, tak vážným hlasem, že jsem se bála, že to myslí vážně.
"Nemůžu. Dokud mě nevyslechneš" Vyhrkla jsem se slzami v očích.
"Máš pravdu, jsem sobecká. Jsem nejhorší člověk na světě a máš právo mě za to odsuzovat. Jsem slaboch. Klidně mě nenáviď. Zasloužím si to." Ustoupila jsem pár kroků zpět a setřela jsem si slzy. Jeho pohled skousl ke střepům na zemi.
"Máš právo mě nesnášet, protože já tě taky nenávidím. Nenávidím tě. Přinutil jsi mě, abych k tobě cítila pocity, které jsem cítit nikdy nechtěla, i když jsi věděl, že se budu vdávat, nechal si mě, abych po tobě toužila" pokračovala jsem. Kakashi na mě zpátky pohlédl. Díval se mi do očí. Byli najednou něžnější.
Odstoupila jsem ještě dál.
"Sasukeho jsem vždy milovala. Dala jsem mu svoje srdce, už když jsem byla dítě. Moc dobře jsi to věděl a i přesto sis ho přivlastňoval. Nevím, co po mě chceš a když mi to neřekneš, tak se to ani nikdy nedovím. Měl si vždycky pravdu. Nedokážu se tě vzdát. Jenže taky nechci dál stát ve slepé uličce bez budoucnosti. Klidně si mě obvinuj, ale nedocházej prosím. Ne kvůli mně, ale kvůli Narutovi. Tak prosím zůstaň. Udělám, co budeš chtít" vykřikla jsem celá uslzená a připadala si jako v minulosti. Vrátila se mi vzpomínka na Sasukeho odchod. Bodala do mě, jako dýka. Cítila jsem De ja vu, když na mě hleděl a nic neříkal. Čekala jsem na jeho odpověď. Jeho tělo se lehce uvolnilo. Narovnal se. Přistoupil ke mně tak blízko, že jsem zas mohla cítit jeho vůni. Jednou rukou mě pohladil po tváři.
Potom jeho ruka sklouzla k mému dekoltu, kde se leskla černá růže, kterou jsem nosila. Chytl ji mezi prsty a chvíli na ni hleděl.
"Nečekal jsem, že ti bude tak moc slušet" zašeptal ztrápeně. Chvíli trvalo, než mi došlo, co právě řekl.
Ta růže, kterou jsem nosila na srdci, nebyla od Sasukeho. Daroval mi ji Kakashi.
"Přeju si, abys zmizela z mého života" řekl chladným tónem a hořce se na mě usmál.
Cítila jsem, jak se mi kov zaryl do pokožky na mém krku a pak, jak tlak zmizel. Uslyšela jsem, jak se řetízek přetrhl, jak dopadá na zem. Čas se kolem mě zastavil. Dívala jsem se jak kusy černé růže, odlítávají do stran od místa dopadu. Nohy se mi třásly. Dopadla jsem na kolena a snažila se je posbírat, ale nešlo to. Nic jsem neviděla. Slzy mě zaslepovali, jak se prodírali ven. Ohluchla jsem. Všechno kolem mě potemnělo. Cítila jsem, jak moje tělo ochabuje. Jak ztrácím rovnováhu. Čekala jsem na dopad, který nepřicházel.
Místnost pomalu očerňovaly temné stíny, které mě obklopovali. Chtěla jsem je rukama rozehnat, ale nedokázala jsem najít sílu, abych jimi pohnula. Viděla jsem Kakashiho tvář, jak si ji zakrývá maskou. Chtěla jsem říct, ať to nedělá, ale moje rty se nedokázali pohnout. V hlavě se mi objevila vzpomínka na jeho oči. Potom už byla jen tma.
Kakashi opustil vesnici. Netušila jsem kde je ani, jestli se někdy vrátí. Chodila jsem neustále za Narutem, který se stal Hokage, aby mi řekl, kde ho najdu, jenže on mi odmítal pomoci.
"Kakashi nechce, abychom ho našli," řekl, jako vždy.
Někdy jsem měla pocit, jakoby vše věděl. Často se mi odmítal podívat do očí. Zasloužila jsem si to. Zradila jsem náš všechny. Celý tým 7.
Pomalu jsem ztrácela naději, že Kakashiho ještě uvidím.
Jednoho dne jsem se, když Naruto odešel domů, vloupala do jeho kanceláře. Našla jsem si informace o Kakashiho novém pobytu. Byla jsem rozhodnutá se za ním vydat.
Zabalila jsem si nějaké věci. Převlíkla jsem se do něčeho pohodlnějšího. Poslední dobou mi bylo skoro vše malý. Hleděla jsem do zrcadla na svůj odraz. Přemýšlela jsem, že budu muset koupit nové oblečení, které pračka srazila. Sledovala jsem svoje tělo v odraze zrcadla.
V tu chvíli mi to došlo. Šokovaně jsem hleděla na svoje prsa, která se zvětšila. Na boky, které byly plnější než dřív. Vyběhla jsem do koupelny a podívala se do kalendáře. Kdy naposled jsem si zakroužkovala periodu? Procházela jsem každý list. Nikde žádný puntík.
Polil mě studený pot. Najednou všechno dávalo smysl. Ihned jsem si udělala test, který vše jen potvrdil. Byla jsem těhotná.
Na nic jsem už nečekala a vydala se na cestu. Byla tma, nešlo vidět, jak tajně opouštím vesnici. Kdyby Naruto věděl, co jsem měla v plánu, nikdy by mě nepustil. Běžela jsem krajinami a dávala si pauzy, jen když bylo potřeba.
Asi za den jsem dorazila do malého města mezi Větrnou a Deštnou. Hledala jsem Kakashiho dům. Chvíli trvalo, než se mi podařilo zjistit od vesničanů, kde je. Zaklepala jsem na dveře a čekala, až někdo otevře. Když se nic nedělo, otevřela jsem si je sama. Vešla jsem do malého domu, ještě menšího než byl v Listové. Rozhlížela jsem se po místnostech. Kakashi nikde nebyl. Prohlížela jsem si kousek černé růže, který měl mezi věcmi. Ruka mi sklouzla na břicho, něžně jsem ho pohladila.
"Co tu chceš?" zeptal se naštvaný hlas. Věděla jsem či je. Otočila jsem se jeho směrem. Překročila jsem všechnu tu vzdálenost, co mezi námi byla a skočila mu do náruče. Překvapeně mě chytil. Chtěl něco říct, ale já mu sundala masku a umlčela ho polibkem
"Chyběl si mi. Omlouvám se. Jsem ten největší idiot na světě" šeptala jsem a tiskla se k jeho tělu. Jeho tělo se uvolnilo. Nasála jsem vůni, kterou jsem si zamilovala.
"Sakuro" zašeptal ztrápeně a jeho ruce si mě víc přitáhly. Políbil mě do vlasů.
"Omlouvám se" hlesl po chvíli. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje.
"Vrat se semnou domů" řekla jsem a pohladila ho po obličeji. On se ale odtáhl a odstoupil dál.
"Tady jsem teď doma. V Konoze mě už nic nepoutá" řekl vážným hlasem.
"Myslíš se" odpověděla jsem s úsměvem a zase zkrátila tu vzdálenost, co mezi námi vzrostla. Chytla jsem ho za ruku a přiložila ji na mé břicho.
"My tam čekáme" zašeptala jsem. Cítila jsem úlevu, která mě osvobozovala, když mě jemně pohladil. Chvíli na mě hleděl. Tiše, jakoby přemýšlel nad tím, co mu naznačuju.
"To není možný, jak víš, že já jsem otcem" hlesl šokovaně. Odstoupila jsem od něj a posadila se do křesla. Kakashi mě sledoval. Chvíli jsem jeho pohled opětovala, než jsem mu to vysvětlila. Se Sasukem jsme děti neplánovali, dokud nebudeme po svatbě. Když jsme tehdy strávili spolu první noc, měli jsme ochranu, zatím co s Kakashim, jsme ji nikdy nepoužili.
"Je to pravda?" zeptal se nevěřícně a já ho probodla pohledem. Zalapal po dechu. Přišel ke mně blíž a klesl na kolena před křeslo, na kterém jsem stále seděla. Položil svoji hlavu na mé břicho a jemně ho políbil.
"Jak dlouho to víš?" zašeptal jeho otázku tak něžné a tiše, jakoby se bal, že by tím dítě probudil, což byl nesmysl. Byla jsem teprve tak v pátém týdnu.
"Teprve chvíli" odpověděla jsem. Hladila jsem ho po jeho stříbrných vlasech. Cítila jsem, jak jeho slzy smáčí moje oblečení. Snažila jsem se ho utišit.
"Je mi to líto" šeptal a já zvedla jeho hlavu. Dívali jsme se vzájemně do očí, do kterých jsem se už dávno zamilovala. Trvalo dlouho, než jsem si to uvědomovala. Milovala jsem ho. Nemohla jsem tuhle skutečnost vyvrátit ani nijak popřít. Chtěla jsem víc, než jeho tělo. Chtěla jsem jeho. Jeho chyby. Jeho lásku.
Kakashi mě něžně políbil. Jeho jemné rty se spojily s mými, jako kusy které k sobě patří. Oplácela jsem mu každičký polibek. Cítila jsem štěstí, které mě naplňovalo. Kakashi se ode mne trochu odtáhl. Políbil mě na čelo a znova zopakoval omluvu. Oba jsme se dívali navzájem do očí, dokud se neopřel svým čelem o mé.
"Poslouchej mě Sakuro. Tohle ti chci říct už nějakou dobu," začal svým chraplavým hlasem a já se celá zachvěla. Cítila jsem husinu, jak mi vyskočila po celém těle.
"Sakuro, já," nedořekl, protože jsem ho přerušila.
"To si řekneme doma," usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
Pomohla jsem Kakashimu balit věci, které si za dobu co tu bydlel, vybalil. Naštěstí to bylo rychle, jelikož většina zůstala stále v krabicích. Dívala jsem se na kousek mé růže, který si zabalil sebou.
"Omlouvám se. Až se vrátíme, koupím ti nový" řekl s lítostí v hlase a já zavrtěla hlavou.
"Na tom už nezaleží."
"Můžeme vyrazit" hlesl tiše s poslední krabicí, kterou odnášel na povoz, který jsme si pronajali na náměstí.
"Dobře" souhlasila jsem a s posledním rozhlédnutím jsem vyšla z domu.

Vyrazili jsme zpátky cestou do Konohy. Ani jeden jsme chvíli nic neříkali, ale Kakashi nakonec jako vždy to ticho prolomil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně. Jeho posled sklouzl k mému břichu.
"Neboj, až budeme v Konoze nechám se vyšetřit" usmála jsem se, ale stále vypadal ztrápeně.
"Omlouvám se" řekl po několikáté.
"To já bych se měla omluvit, řekla jsem ti věci, které tě ranili. Nevím, co jsem čekala. Víš, dlouhou dobu jsem Sasukeho milovala a asi se to nikdy nezmění. Pořád mu bude patřit půlka mého srdce." Kakashi se zastavil. Jeho oči byli plné lítosti. Vzájemně jsme se sledovali a já přemýšlela, jestli někdy budeme šťastný. Sasuke mi nikdy neodpustí, stejně jako já sobě za to, že jsem ho zradila.
"Sakuro, nikdy jsem nechtěl, aby sis mezi mnou a Sasukem vybírala. Nechtěl jsem nikdy ani jednomu z vás ublížit."
"Stejně bylo rozhodnuto dávno předtím Kakashi. Vlastně jsem si nevybrala ani jednoho z vás. Nemohla bych Sasukemu ublížit víc, než jsem to už udělala. Jak bych se dokázala probouzet každý den vedle něho po tom všem, co se stalo? Jak by se na mě mohl jen podívat? Když jsi tehdy odešel z mého domu, věděla jsem, že mu řeknu pravdu, až se vrátí. Že mu vrátím zpátky prsten, který si nezasloužím a budu žádat o odpuštění. Byla jsem připravená nést následky i jeho nenávist. Chtěla jsem začít budovat naše přátelství znovu s čistým štítem. Vrátit zpátky ty doby, kdy jsme seděli u čaje a smáli se Narutovi. Omlouvám se, za všechno." Cítila jsem slzy, které se draly na povrch. Nechala jsem je jít vlastní cestou. Možná si nikdy neodpustím, co jsem provedla, ale jednou to možná bude jen minulost a my budeme zase stejní jako dřív.
Nakonec čas jednou dovolí, abychom všichni okusili kousek štěstí. Aspoň jsem v to z hloubi duše doufala.
Kakashi na mě upřeně hleděl, v jeho tváři se mihlo tolik pocitů, ale než stačil přistoupit ke mně, aby mě utišil, kolem nás se objevil houf nepřátel. Velká skupina mužů v maskách nás obklíčila. Oba jsme se postavili do bojové a začali se bránit útokům, které se na nás ze všech stran hrnuly. A když už to vpadalo, že máme i přes počet nepřátel větší šanci vyhrát, někdo mě zezadu překvapil.
Bylo to tak rychle, že jsme ani nepostřehla, jak se to všechno semlelo. Přišlo mi, jakoby zmizel a zas se objevil. Chytl mě pod krkem a zvedl mě ze země. Snažila jsem se bránit, ale vůbec jsem nedokázala nic udělat. Cítila jsem, jak mě opouští síla, jakoby se ze mě vytrácela všechna energie.
"Vzdej se Kakashi Hatake, nebo z ní vysaju všechnu čakru" řekl výhružně muž v masce. Kakashi ho zuřivě sledoval, po chvíli se jeho výraz ale změnil. Odhodil kunai na zem a vzdal se.
Chlápek mě pustil a já dopadla zpátky na nohy. Hlava se mi točila. Udělala jsem nechtěně pár krok vzad a narazila do dalšího, který mě zachytil. I hned jsem se mu vytrhla sevření.
"Kampak děvenko?" zeptal, když mě chytl za loket a přitáhl mě zpět. Kakashi hned po něm vystartoval, ale zastavil se kvůli řetězům, které mu nasadili kolem rukou.
"Ještě se jí dotkni a zabiju tě" zavrčel na toho, co mě držel. Ten mu chtěl na oplátku taky něco říct, ale v tu chvíli se objevil ještě někdo, kdo ho zpražil pohledem. Starší muž bez masky a s temnýma očima.
"Tak dost!" Rozkázal a všichni se narovnali do pozoru. Sledovala jsem dění, ale neměla jsem vůbec ponětí, o co se jedná nebo co chtějí.
Muž přišel blíž ke Kakashimu. Vytáhl svitek, který rozložil do své délky.
"Kakashi Hatake. Jste zatčen za vraždu prince, kterého jste před deseti lety chladnokrevně zabil. Nemáte nárok na soud. Zítra při rozbřesku budete popraven" řekl strojeným hlasem. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. V Hlavě se mi neustále opakovala poslední slova a bodala do mě jako nůž.
"To nemůžete. Je to šestý Hokage!" vykřikla jsem, když jsem se trošku vzpamatovala.
"Jak jsme byli informováni, vzdal se pozice Hokageho a občanství v Konoze, tudíž bude potrestán podle našich zákonů. Tentokrát tě Listová neochrání Kakashi Hatake." Směřoval Poslední slova ke Kakashimu s dávkou vítezství. Vyměňovali si pohledy, které naznačovali, že se znají dlouho a ne v dobrém.
"Ne!" začala jsem se bránit, snažila jsem se vymanit se sevření.
" A vy jste kdo?" zeptal se přísným pohledem, když si mě všimnul.
"Já jsem…" začala jsem, ale Kakashi mi skočil hned do řeči.
"Jen moje neteř" řek s klidným tonem. Překvapeně jsem na něj hleděla, ale on můj pohled ignoroval. Díval se na toho muže bez známky emocí. Cítila jsem, jak se moje slzy zase prodírají skrz víčka. Cítila jsem se tak bezmocná. Slabá. Jako vždy, když se mi všichni vzdalovali a já jen hleděla na jejich záda. Sledující propast co mezi námi byla. Tolik jsem si přála je vždy doběhnout. Srovnat s nimi krok aspoň na chvíli, ale kdykoliv jsem se jen přiblížila, oni zrychlili krok a zase mi vzdalovali.
"Neteř vezmeme sebou. Pošleme dopis do Listové, aby si pro ni přišli." Oznámil. Nepřestávám mě sledovat. Jeho výraz napovídal, že té báchorce nevěří, ale nechal to být. Pořád jsem nechápala, o co tu jde.
"Co aliance! Na to nemáte právo!"
"My nikdy do aliance nepatřili. Odveďte je" zavelel.
"Nikam s vámi nejdu!" vykřikla jsem. Chtěla jsem se začít bránit, ale Kakashi na mě pohlédl. Jeho vážný výraz se změnil v něžný. Zavrtěl párkrát hlavou a já se podívala na jeho spoutané ruce. Ocel byla ze speciálního kovu, která omezovala vězňovu čakru. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. To jsem fakt nemohla udělat nic, abych mu pomohla?
Sledovala jsem obzor, jak se mění do oranžova. Jak slunce zachází a já v tu chvíli pocítila zoufalství.
Oba nás začali vést městem, do velké budovy, kde nás dovedli do sklepení.
"Proč si mě nenechal bojovat. Mohly jsme to aspoň ještě zkusit.?" zeptala jsem se naštvaně, když nás dali do stejné cely. Zprvu mě to dost překvapilo, ale když jsem zahlédla, jak na sebe Kakashi s tím mužem co nás zatkl, hledí a pokyvují na sebe, nedokázala jsem se zbavit pocitu, že to děla kvůli Kakashimu. Co se mezi nimi vůbec stalo?
Dveře se za námi zavřely. Světlo, které ji díky dveřím osvěcovalo, skoro zmizelo. Probojovávalo se sem zespoda dveří úzkou škvírou. Kakashi na mě upřeně hleděl a já mu pohled oplácela. Krev ve mně vřela, slyšela jsem ji až v uších.
"Vůbec nemáš ponětí, co jsou zač. Nikdy bychom se odtud nedostali živí. Neohrozím tvůj život a ani našeho dítěte" řekl tiše, aby nás neslyšeli. Moje ruka se automaticky dotkla břicha.
"Proč si řekl, že jsem tvoje neteř?" ptala jsem se dál.
"Tady platí jiné zákony Sakuro. Kdybys byla moje žena, tak by tě popravili semnou. Za mimomanželský vztah tu je doživotní vězení" vysvětlit vyrovnaně, klidně, až mě to děsilo.
"Odkud se znáte. Nepřijde mi, že by nevěděl co mezi námi je." Kakshi si povzdychl.
"Jsme staří známí." Odpověděl.
"Musíme se odtud dostat!" začala jsem propadat panice.
"Nic dělat nebudeme. Budeme čekat, až si pro tebe někdo přijde. Dokud nebudeš v bezpečí."
"Jenže takhle tě popraví," vykřikla jsem zoufale a praštila vzteky do dveří přede mnou. Opřela jsem si o ně bezmocně čelo. Takový osud se mi nelíbil. Hledala jsem něco, čím bychom se oba dostali ven, ale neměla jsem ponětí, jak to provést. Nic kromě postele tu nebylo. Jen holé staré zdi a špinavá podlaha.
Kakashi na mě ustaraně hleděl. Propaloval mě pohledem, jako to dělával dřív. Cítila jsem směsici strachu a horkosti. Přistoupil ke mně blíž a sundal si masku. Chytl moji tvář do ruky a donutil mě, abych se mu dívala do očí.
"Na tom nezaleží. Jsem šťastný, a pokud budete s dítětem v bezpečí, je mi jedno jestli, zemřu dneska, nebo zítra či za rok nebo až za tisíc let." Usmál se svým laskavým úsměvem.
"Mě na tom zaleží! Mýlila jsem se! … My máme společnou budoucnost. Nemůžu o tebe přijít. Ne teď když …" můj hlas se mezi vzlyky zlomil. Nedokázala jsem zadržovat slzy. Hledali si cestu ven. Kakashi mě objal. Konejšil mě v náruči. Opřela jsem se o jeho hruď a poslouchala jak jeho srce rychle tluče. Jak ze strachu ze zítřka vynechávalo údery, stejně jako to mé. Svíral se mi hrudník. Žaludek se mi kroutil do uzlů. Cítila jsem, jak se mi duše trhá na kousky.
"Miluju tě" zašeptal přiškrceně. Pohlédla jsem do jeho tváře. Byla tak vážná. Smutná. Všimla jsem si, jak se mu oči leskly od slz. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale nechala jsem si své otázky pro sebe a místo toho odpověděla pravdu.
"Miluju tě" zašeptala jsem. V očích se mu mihla radost, kterou ale rychle nahradila něha. Víc si mě k sobě přitiskl. Kakashi mě něžně políbil. Zprvu jemně otíral svými rty o mé, odkud je nespojil úplně. Líbali jsme se jak nikdy dřív. Cítila jsem tolik lásky, až jsem měla pocit, že mi srdce exploduje. Naléhal na mě. Cítila jsem jeho slzy, jak se míchali s mými. Nebrečel, kvůli strachu, ani kvůli blízké smrti. Věděla jsem, že brečel kvůli mně. Síla toho okamžiku nás oba ovlivňovala víc, než jsme chtěli. Drtila nás, že jsme nedokázali dýchat.
Čas na tu chvíli přestal existovat. Budoucnost se míchala s minulostí. Smrt se životem. Temnota se světlem. Nezaleželo kolik minut, nám zbývá k dalšímu nádechu ani za jak dlouho slunce zahalí svět svými hřejivými paprsky. A i když náš každá minuta, která odbila, řezala jako ostří nože, oba jsme cítili štěstí, které bylo v tento okamžik jen a jen naše.
Ležela jsem na Kakashiho hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce, které bilo pro mě. Měla jsem zavřené oči a užívala si poslední chvíle, které nám zbývali, než si pro něj přišli. Dveře se ztěžka otevřeli.
Kakashi mi věnoval láskyplný pohled. Potom vstal z postele a přešel místnost ke dveřím, kde se ještě zastavil.
"Neměj o mě strach. Jednou se zase shledáme. Nezáleží, jestli teď nebo v příštím v životě. Najdu si tě. Nakonec bude spolu." Naposledy se na mě usmál, než si nasadil masku. Sledovala jsem, jak jeho záda mizí ve světle, než se dveře znova zavřeli.
Netrvalo dlouho a dveře se znova otevřely. Stál tam velitel, který zatkl Kakashiho.
"Za chvíli bude čas" informoval mě. Přikývla jsem na znamení, že chápu a sledovala ho na popraviště, které bylo venku. Vypadalo jako malé kamenné koloseum. Všude kolem nás byly sloupy s neznámými znaky, které byly rozestoupené do kruhu. Kakashi byl uvnitř.
Když jsem uviděla jak Kakashi klečí na kolenou na, nohy se mi začali třást. Klečel na velkém znaku, který byl vyrytý do velkého kamene. Vypadalo to jako kanálky.
Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Zalapala jsem po dechu. Kakashi zvedl hlavu, jakmile pocítil moji přítomnost. Naše oči se střetly. Dívala jsem se na jeho černé oči, do kterých jsem se ráda dívala. V duchu jsem si přála, aby tohle byl jen sen. Nebyl v nich strach, spíš lítost. Lítost nad vším, co jsme si nestačili říct. Co jsme nestačili udělat. Lítost nad naší budoucností, která se tady rozcházela. Nesnášela jsem ten pocit bezmoci.
Sluneční paprsky mě v dáli oslepili, jak slunce vycházelo nad obzor. Přišel čas
Čas, kdy zemře jeden z nejlepších ninjů v Konoze. Čas, kdy jsme se na sebe v zoufalství dívali a věděli, že je to naposled. Čas kdy se svět rozpadl, jako sklo v okenici, co se roztříštilo na malinkaté kousíčky.
Všechno bylo najednou tak zpomalené. Slyšela jsem něčí křik, když se ostří pohnulo vpřed. Chytla jsem se za uši a dívala se, jak jeho tělo bezvládně padá k zemi. Svět se semnou zatočil. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Přála jsem si, aby ten křik ustál. Dívala jsem se kolem sebe, hledající odkud vychází. Všichni mě sledovali. Mlčeli. Nikdo z nich nekřičel. To já křičela.

… O 12 let později….
Dívala jsem se na louku plnou květin. Voněli sladce. Vítr si pohrával s lístky stromů sakury, pod kterou jsem seděla na mírném kopci. Sledovala jsem, jak si dvě děti hrají ve vysoké trávě. Jak se smějí a navzájem se honí. Byli si podobné a zároveň každé jiné.
"Mami koukej!" zakřičel radostně kluk se stříbrnými vlasy. Chytl svoji mladší sestru za ruce a zatočili se spolu, dokud nespadli do trávy. Oba se šíleně smáli a já se k nim přidala.
"Jsem doma" zašeptal mi hlas u ucha. Zachvěla jsem se.
"Vítej doma Sasuke-kun" odpověděla jsem s úsměvem. Sasuke se ke mně posadil na deku. Chytl moji ruku do své. Dívala jsem se na naše prsteny, které o sebe otírali.
Dlouho po pohřbu jsem pověděla Sasukemu pravdu. O Kakashim i o dítěti, které jsem čekala. Byla jsem připravená na jeho hněv a odsouzení. Jenže on mi místo toho odpustil. Dlouho trvalo, než jsme si k sobě zase našli cestu. Sasuke při mně i přes to všechno stál a já věděla, že mu to nikdy nebudu moct splatit.
"Takashi je čím dál víc podobný Kakashimu než tobě" řekl s upřímným úsměvem, když děti sledoval, jak se smějí.
"To je" souhlasila jsem.
"Ani Sachi ti není podobná" řekl s dávkou humoru a já ho praštila do ramene. Začala jsem hrát uraženou. Sasuke mě svalil na deku, kde jsme se zahleděli do očí.
"Máš pravdu, je hodně podobná tobě. Stejně tak umíněná a tvrdohlavá." Pravila jsem se smíchem.
"Lituješ?" zeptal se vážným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou. Jak bych mohla litovat? Dal mi víc, než jsem kdy od něj mohla po tom všem čekat. Víc než jsem si zasloužila.
"Ty?" zeptala jsem se. Sasuke mě pohladil po vlasech. Dívali jsme se vzájemně do očí, které se chápali.
"Nikdy. Vždycky jsem byl Kakashimu vděčný za to, co proto tebe dělal. Vždy tě ochraňoval. Kdyby tehdy nepřišel, mohl jsem tě zabít. Ne jen jednou. A i přesto co se stalo, jsem mu navždy zavázaný."
"Táta je doma!" vykřikly oba najednou a skočili mezi nás. Vytáhli Sasukeho na nohy a tahali ho zpátky na louku, kde mu ukazovali techniky, co se naučili v akademii. Připomnělo mi to doby, kdy jsme si takhle hrávali s Ino. Kdy jsme vili věnce z lučních květin a věřili, že se naše sny jednou vyplní.
Sledovala jsem, jak se všichni tři společně baví. Bolelo mě u srdce, že tu nemohl být Kakashi s námi, ale kdykoliv, se zvedl vítr, a já pocítila šimrání na pokožce, věděla jsem, že nás nikdy neopustil. Cítila jsem jeho přítomnost. Podívala jsem se nahoru, jak vítr tancoval s lístky sakury.
"Díváš se, jak roste?" zašeptala jsem do vzduchu. Vítr obkroužil kolem mě, pak se zvedl do výšin. Jednou možná přijde den, kdy budu muset povědět malému Takashimu pravdu o jeho pravém otci, ale nebála jsem se toho.


"Chybíš mi. Nám všem." zašeptala jsem do vzduchu. Zabalila jsem deku a vydala se za nimi dolů.
Všichni společně jsme vyrazili domů.

KONEC

Kamenujte, nenáviď te mě :D klidně mě upalte na hranici :D Tak ti z vás, kdo jste to četli, pochopili jste o čem vlastně příběh je? nebo aspon jeho skrytý význam?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nana-chan Nana-chan | 5. února 2018 v 13:53 | Reagovat

o odpusteni. ... vieš ale že originál Sasuke by to nikdy neurobil, že áno? :D že nikto by to neurobil? ŽE ANO? :D Alebo som sa s takým milým chlapom nestretla ešte :D
dosť som vyvalovala oči pri niektorých scénkach. ŽE WUT :D What happened? :D what, whaat?:D tak nejako :D
ako som vravela, mala si nechať kakasaku, NIE sasusaku. Je to divné a troooošičku nečestné voči Sakure a jej charakteru. Urobila by toto tutok Sakura Haruno, ktorú všetci poznáme a milujeme? NOPE
ale inak pekné zpracované, ale myslím si, že tvoj talent sa hodí viac na inéééé trojuholníky než práve tento. Ten pravý bola super séria :)

2 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 14:21 | Reagovat

[1]: Ano, Sasuke by ji nejspíš nikdy neodpustil, když si neodpusti sám sobě :D

Nedívím se, taky jsem si kolikrat říkala co jsem to sakra napsala :D ale co už :D

Jinak Sakury charakter se mohl kdykoliv zmenit, ale to my nemůžeme vědět že :D protože ji nikdy nikdo krom Sasukeho nezajímalo, ale co kdyby ano? Byla by takovhle? nebo stejna jako vždy?

Vlastně povídka nebyla ani o podvodu, ani o zrade a ani o vášni či neveře :D
Ale o rozhodování.

kdyby se Sakura nerozhodla tak či tak. Taak by vše mohlo být ted jinak. To samí Sasuke, kdyby přišel na svatu nebo se vrátil drřív, možná by to vypadalo ted taky jinak. Kdyby se rozhodl ji nenávidet, nakonec by spolu neměli rodinu :D Kdyby Kakashi neodešel, možná by žil :D Kdyby Sakura poslechla Naruta, možná možná a možná :D

Naše rozhodování ovlivnuje náš celý život i naší budoucnost :P Kdyby se Kakashi, Sakura, Sasuke rozhodly v těch chvílích jinak... :D tak by byl jiný happyend :D

Ale jinak děkuju :) :3 tvuj komentář mě vždy poteší :D jsem ráda že jsem te znechutila :D :3

3 Misaki Misaki | 5. února 2018 v 17:14 | Reagovat

Ten konec byl smutny... Krasny... :) ;-)

4 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 17:52 | Reagovat

[3]: Děkuju, nečekala jsem že se to někomu bude líbit :D

5 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 5. února 2018 v 17:53 | Reagovat

Moc povedenè
Spřátelíš blog?

6 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 17:57 | Reagovat

[5]: Děkuji, odpověd máš už na svém blogu :)

7 Nana-chan Nana-chan | 5. února 2018 v 18:37 | Reagovat

to nie je o znechucovaní... je to tak, že som celý čas pátrala a stále naliezam info od Kishiho a Sasukeho charaktere a taktiež o Sakure. Preto mi tieto postavy nesedia na nich, lebo som už s nimi príliš dlho a už mám ako taký prehľad čo a jak s nimi a ich charakterom :D
Nom, devenka sa rozhodla na houby, čo ti povim :)

8 Nana-chan Nana-chan | 5. února 2018 v 18:40 | Reagovat

myslím túto Sakuru, že sa rozhodla na houby. Sakura v mange nechce Sasuke len pre seba ako muža, ale chce mu pomôcť inak vidieť svet - to isté, čo robí Naruto, len jemnejšie... a od Kishiho viem, že práve preto Sasuke sa pokúšal od nej čo najviac odpútať, nevnímať ju tak ako chcel. On v nej videl najviac z jeho rodiny - a toho sa bál. že ju zas stratí. Je to .... komplikované.

9 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 18:57 | Reagovat

Vím vím :D taky to dělám, pročítám fora, koukam znova na Naruta s pohledem, který jsem jako dítě neměla a taky protože tentokrát vím jak to bude.Prostě si tak Googlím googlím. :D Jenže stale je to jen funfuction :D
od Sakury jsem se dost vzdálila :) To uznávám :D ale v téhle povídce bych ani nechtěla aby byla Sakurou :) proto, když se na to podíváš z jiného uhlu :D nebude ti to tak až vadit :D
Ano to rozhodla :) Nikdo není dokonalý a někdy naše rozhodnutí mohou poškodit víc než by jsme si kdy mohly myslet :)

10 Aneta Aneta | 5. února 2018 v 19:58 | Reagovat

Mi se to náhodou moc líbilo! Škoda jen, že to bylo tak krátké. :( Ale moc krásné a dojemný konec. :) Jinak na ten skrytý význam bych nepřišla, ale když čtu tvůj komentář, tak to sedí. :) :D

11 Zoe Zoe | Web | 5. února 2018 v 20:31 | Reagovat

[10]: Jsem opravdu ráda, že se ti povídka líbila. Bohužel, tahle část měla byt už ve 3 ale prej to bylo moc dlouhý, tak jsem to musela ještě rozdělit :D No ono je to někdy težký zjisti bez větší napovedy, kdybych já byla na místě čtenáře ta abych byla uplně mimo. :D Děkuji ti za tvůj komentář :) udělal mi radost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama